Mezi nebem a zemí 02

Mezi nebem a zemí 02

2
 
Když se Lena probudila, otočila se a vztáhnutím ruky zjistila, že je sama. Vychladlé prostěradlo ji zastudilo na paži. Otevřela oči a pohledem na budík zjistila, že je skoro jedenáct. Pomalu vstala a šla do koupelny.
 
"Dobré ráno," zastavila se mezi obývákem a kuchyní.
 
"Dobré ráno," Danny se k ní otočil. "Dáš si kávu?"
 
"M-hm," usmála se a vzala si od něj hrnek. "Voní úplně jinak, než když ji dělám já. Líp."
 
"Vážně? Co si dáme k snídani? Víc než kávu neumím," pousmál se.
 
"Umíchám třeba vajíčka, nebo máš chuť na něco jiného?" upila kávy a postavila hrnek na pult.
 
"Mám chuť na všechno, co mi můžeš nabídnout," objal ji a dlouze políbil. Jeho ruce sjely na její pozadí, když ji k sobě přitiskl. "Krásně voníš."
 
Vzala mu obličej do dlaní a oplatila mu polibek. "Nejdřív ty vajíčka, jo?"
 
"Mmmm, já bych radši nejdřív tebe," vzal ji do náruče a položil ji na sedačku.
 
"No tak, Danny, neblbni, teď jsem se oblékla a učesala," snažila se mu vykroutit, ale to už byla od pasu dolů nahá.
 
"Šššš," umlčel ji svými ústy a bez ohledu na její odpor si ji hladově vzal. Vztekle mu vjela rukama do vlasů a pořádně ho za ně zatahala. Tím jen zvýšila jeho touhu tak, že ji každý jeho pohyb zabolel. Když se ukojil a pustil ji, Lena vstala a zamířila do koupelny. "A co ta vajíčka?" zavolal za ní.
 
"Až se znovu upravím," zavrčela, zastavila se a otočila se k němu. "Tohle bylo naposled, Danny Shieldsi, to si pamatuj. Nejsem tvoje coura. Takhle se mnou zacházet nebudeš!" zašla do koupelny a třískla za sebou dveřmi.
 
Při snídani se mračila a ani se na něj nepodívala. Když dojedli, posbírala nádobí a skládala ho do myčky.
 
"Tak už se nezlob, kotě," pohladil ji po zadečku, jak byla ohnutá.
 
Prudce se narovnala a vlepila mu facku. "Máš pravdu. Teď je mi líp." Zapnula myčku a otevřela lednici, aby si vyndala ingredience, které bude potřebovat na přípravu oběda.
 
Danny chvíli stál jak opařený a vzteky v něm bublalo. Když zkrotil své emoce a uvědomil si, že se nezachoval úplně správně, uznal, že měla právo mu jednu vrazit. Šel do předsíně a za chvíli se vrátil.
 
"Omlouvám se, lásko," pohladil ji po vlasech. "Přestal jsem se ovládat... Víš, že zítra odjíždím na turné, dlouho tě neuvidím, budu sám..."
 
Lena položila nůž, kterým krájela maso, a otočila se k němu. "Omluva se přijímá, i když to žádná omluva není. Jak dlouho jsme spolu? Dva měsíce? Takhle ses nikdy nechoval. Já tě taky dlouho neuvidím, víš? A zbyde mi na tebe takováhle vzpomínka? Děkuju pěkně," odvrátila se a pokračovala v krájení. "Za měsíc se snad vrátíš, ne?"
 
"Za šest týdnů. Skončíme v půlce dubna," řekl kajícně. "Fakt mě to mrzí. Něco pro tebe mám."
 
Lena si povzdechla, dala nakrájené maso z prkýnka do mísy a podívala se na něj. Danny se zkusmo pousmál a podal jí VIP lístek na koncert Stone-cold v Baltimoreu.
 
"Jé, děkuju," zvedla k němu oči. "Odpouštím ti, ale slib mi, že to už nikdy neuděláš. Víš..., bolelo to."
 
"Už nikdy," klekl si před ni, objal ji a zabořil jí obličej do klína. "Slibuju," řekl, když k ní vzhlédl.
 
Lena se usmála a pohladila ho po tváři.
 
*
 
I když jí Danny volal tak často, jak jen mohl, Lena už se stejně nemohla dočkat, až ho zase uvidí. Po pátečním vysílání vyšla ze studia a zamířila rovnou domů.
 
Oblékla si těsné džíny, tričko a chvíli přemýšlela, jestli si má vlasy stáhnout do ohonu, nebo je nechat volně rozpuštěné. Nakonec je nechala volně, přece jde na metalový koncert. Usmála se na svůj obraz v zrcadle, doupravila makeup a vyšla z koupelny.
 
Obula si plátěnky a vzala si koženou bundu. Přece jen na tričko to ještě v půlce dubna nebylo. Ujistila se, že má vstupenku v kabelce a zamkla dům. Se slavnostním pocitem nasedla do auta a zamířila do klubu Crown v Baltimoreu.
 
VIP vstupenka ji opravňovala ke vstupu do místa konání před začátkem koncertu, kdy se bude konat setkání s kapelou, takže si dovolila předběhnout davy venku a s bušícím srdcem vešla do sálu. Všimla si dvou fanoušků, kteří postávali opodál, jinak tam nikdo nebyl. Na pódiu už bylo všechno připraveno, jen sem tam po něm přeběhl některý z bedňáků.
 
Lena si dodala odvahy a vystoupala po schůdcích nahoru s úmyslem poohlédnout se po Dannym. Do oficiálního setkání ještě zbývalo pár minut. Zůstala stát v koutě a rozhlížela se. Když zaslechla někoho broukat tichou melodii, ohlédla se a spatřila zřejmě jednoho z bedňáků, jak brnká na kytaru a zpívá si přitom. Dlouhé světle hnědé vlasy mu padaly do tváře, takže neviděla jeho obličej, ale melodie se jí líbila. Najednou zaslechla na druhé straně křik. Ohlédla se a spatřila Dannyho.
 
"Jseš snad pitomej?" Danny vztekle mával rukama a na někoho ječel. "To mi děláš schválně, že mi ten mikrofon nastavíš vždycky tak nízko? Ještěže jsem si toho všimnul teď. Vždycky se celou první skladbu musím ohejbat! Okamžitě to dej do pořádku, troubo!"
 
"Jasně, Danny, neuvědomil jsem si to, promiň," chlápek zakroutil hlavou a hned šel mikrofon přenastavit.
 
Lena užasle couvla za roh, když se Danny řítil jejím směrem přímo k bedňákovi, který brnkal na kytaru. Když zašel, nakoukla, aby viděla, kam šel, ale to už ho slyšela.
 
"Hele, co si myslíš, že tady děláš? Vždyť mi to rozladíš? Za co tě platím? Doufám, že máš zvuk pod kontrolou!"
 
Muž k němu pomalu zvedl oči a Lena spatřila jeho tvář. Měl hnědé oči a lehce prošedivělé vousy. Fakt hezkej chlap. Choval se slušně a přes Dannyho řev vypadal úplně klidně.
 
"Vy mě neplatíte, pane Shieldsi. Zvuk je v pořádku," vstal a podal mu kytaru. "Zkontrolujte si to, kytara je naladěná. Vy byste měl mít pod kontrolou sám sebe."
 
Danny zalapal po dechu, ale muž už byl pryč. "Ten si o sobě nějak moc myslí, zmetek." Danny se vracel s kytarou v ruce na pódium a Lena se rychle otočila a seběhla zpátky pod pódium.
 
Slyšela a viděla dost. Všechno se v ní svíralo. Tohle byl její Danny? V momentě se jí vybavily zpětně všechny okamžiky, kdy si říkala, že se chová divně, nebo udělal něco, co se jí nelíbilo a v tu chvíli si je pro sebe vždycky nějak zdůvodnila, omlouvala ho a vždycky mu odpustila. A teď... když si k tomu všemu přičetla to, co viděla a slyšela před chvílí..., měla pocit, že se jí zhroutil svět. Najednou ji to všechno přešlo, ta touha ho zase vidět, držet ho v náručí, políbit ho.
 
Zatřepala hlavou, aby ze sebe shodila ten pocit. Tenhle večer si přece přišla užít a nenechá si ho ničím zkazit! I když v duchu už věděla, že je mezi nimi konec.
 
Vmísila se mezi fanoušky, kteří přišli na setkání s kapelou, aby splynula s davem.
 
Když muzikanti sestoupili z pódia a začali se pohybovat mezi fanoušky, couvla do ústraní. Schovala se u baru a pozorovala Dannyho zpovzdálí. Viděla, jak se usmívá a chová se ke všem vstřícně, po zlosti ani stopy, a uvědomila si, že je to přetvářka. Nejspíš se přetvařoval, i když byl s ní a v těch okamžicích, které jí utkvěly v paměti, to byl opravdu on.
 
Koncert si užila naplno. Nebyla přímo pod pódiem, přesto si jí Danny všiml a často k ní vysílal zářivé úsměvy.
 
Po vystoupení na něj počkala před budovou, neměla chuť poslouchat případné další výlevy zlosti. Když vyšel, její zklamání vyplulo zase na povrch.
 
"Ahoj, proč se mračíš? Tolik jsem se na tebe těšil. Proč jsi nepřišla na meet and greet?" objal ji.
 
"Byla jsem tam," vymanila se z jeho objetí. "Byla jsem tam ještě předtím, než to začalo. Hledala jsem tě. Ty jsi mě nehledal."
 
"Nenašla jsi mě? To se divím. Všichni mě tu znají," zavrtěl hlavou a nakrčil čelo, jak ho rozladil její chladný přístup.
 
"Našla, Danny. Ale po tom, co jsem viděla a slyšela, už jsem neměla chuť tě vidět," pokrčila rameny. "Hodně věcí jsem pochopila. My se k sobě nehodíme. Už mi, prosím tě, nevolej," otočila se a chtěla odejít.
 
Danny ji chytil za paži. "No počkej, jak to myslíš?"
 
"Tak, jak to říkám," vytrhla se mu. "Koncert byl skvělej, jseš úžasnej muzikant, Danny. Ale... pro život...," zastrčila si pramen vlasů za ucho. "Opravdu se k sobě nehodíme. Nezlob se. Tohle je prostě konec."
 
Chvíli ji sledoval, jak odchází, naprosto šokovaný. "Leno, vrať se, já ti nerozumím... Tohle přece nemůže být konec," rozběhl se za ní.
 
Lena se zastavila a otočila se k němu. "Čemu nerozumíš?" Cítila, jak jí proti její vůli vlhnou oči. "Jseš úplně jinej, než jsem si myslela. Sebestřednej hulvát, kterej se snaží přetvařovat před celým světem. Nechci mít ve svém životě takovýho člověka...," vzlykla. "Strašně jsem se v tobě spletla. Nech mě být." Rozběhla se ke svému autu, aniž by se ohlédla, i když slyšela, jak ji volá zpátky.
 
Napůl cesty domů musela zastavit, protože přes slzy neviděla. Chvíli jen tak seděla a zírala před sebe. Pak si vzpomněla na Claire, hrdinku z Eviny knihy, a otřela si oči. Život nekončí, kdepak. Nejspíš je ten happy end ještě někde přede mnou. Nebuď měkká, Leno! Nastartovala a pokračovala v cestě.
 
*
 
Konečně našla v kabelce klíče a chtěla odemknout, když si všimla, že pár metrů od ní někdo postává. Rozsvítila světlo u dveří a zkoprněla.
 
"Davide?" Slzy jí vhrkly znovu do očí, když spatřila svého bratra. "Co tady děláš? Vždyť jsme tě...," zajíkla se. "Před třemi lety před vánoci jsme tě pohřbili...," zavrtěla hlavou. "Kdo jsi? Tohle vůbec není dobrý vtip," odemkla dveře a vešla dovnitř.
 
Podivný návštěvník zůstal stát na prahu a díval se na ni.
 
"Ty nemůžeš být Dave," pověsila bundu na věšák v předsíni a otevřela dveře do obýváku. "Tak už sundej tu masku, nebo co to je," zavrčela vztekle. "Umíš mluvit?!"
 
"Máš pravdu, nejsem David," promluvil konečně klidným hlasem, aniž by se pohnul. "Jsem zdaleka."
 
"Víš, mě vůbec nezajímá, odkud jsi. Vtip se nepovedl. Jdi domů, jsem unavená, mám za sebou fakt perný večer," chystala se zavřít dveře.
 
"Nejsem z této planety. Nemám kam jít. Domů je daleko," postavil se na práh, takže nemohla zavřít.
 
"Hodně jsi pil, že jo? Co ode mě chceš? Běž pryč," unaveně si prohrábla vlasy a po marném pokusu zavřít dveře, šla do kuchyně. Nalila si kávu a napila se. Když se otočila, ten člověk stál za ní. Lekla se a upustila hrnek, ale on ho velmi rychlým pohybem chytil, aniž by se kapka vylila.
 
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit."
 
"Kristepane, řekla jsem ti, abys šel pryč!" Lena se chytila za srdce a snažila se uklidnit.
 
"Musím s tebou mluvit. Já vím, že se tomu těžko věří," postavil hrnek na pult. "Mám poslání, Leno."
 
"Odkud znáš moje jméno? Kdo opravdu jsi?" zvedla k němu oči. "Prosím tě, sundej si tu masku. Můj bratr... je víc jak tři roky... po smrti. Jednak mě to děsí a navíc... Bolí to..."
 
"I za tohle se omlouvám. Není problém na sebe vzít jinou podobu." Ustoupil do obýváku, rozpřáhl paže a zavřel oči.
 
Lena si zaclonila paží oči, když se kolem něj rozprostřela bílá záře, ale nedokázala je od něj odtrhnout. Sledovala, jak mu tmavnou a rostou vlasy. Postupně se začaly měnit rysy jeho obličeje, opadaly mu vousy a zůstalo jen strniště. Pak se mu změnila i postava a vojenská uniforma zmizela. Najednou měl na sobě tričko a džíny. Záře pomalu pohasínala, až zmizela úplně.
 
Teď před ní stál úplně cizí člověk a upíral na ni pronikavě modré oči. Modré jako moře. Jak je to možné?
 
"Lepší?" zeptal se.
 
Lena přikývla a uvědomila si, že na něj zírá s otevřenou pusou. Rychle ji zavřela. "Takže jsem měla po cestě domů nehodu, ležím v nemocnici s rozbitou hlavou a ty se mi zdáš," shrnula myšlenky, které se jí honily hlavou.
 
"Ne. Jsi naprosto v pořádku a právě jsi přijela domů. Tvoje auto je vcelku před domem. Až na to, že ses rozešla se svým přítelem, který tě strašně zklamal, je opravdu všechno v naprostém pořádku," zvedl pobaveně koutek úst.
 
"Jak to víš? Jak je možné..., to, co jsem právě viděla..., to přece nemohlo být skutečné," prohrábla si vlasy. "Kdo vlastně jsi?"
 
"Vím o tobě všechno. Pocházím z malé hvězdy Phact v souhvězdí Holubice. To, co jsi viděla, bylo skutečné."
 
"Takhle vypadají všichni tam, odkud přicházíš?" řekla potichu, jak sama nemohla uvěřit tomu, co říká.
 
"Ne," zavrtěl hlavou. "Mé vlastní podoby by ses asi lekla víc než svého bratra. Já vím, že to nebyl nejlepší nápad, ale kdybych vypadal jinak, nejspíš by ses se mnou vůbec nebavila. Nechtěl jsem ti ublížit."
 
"Takže mi chceš říct, že jsi... mimozemšťan?" zakryla si rukou ústa a hlava se jí zatočila, když přikývl.
 
"Já vím, že je to pro tebe šok a máš spoustu otázek. Neposadíme se?" navrhl.
 
Lena polkla a snažila se vzpamatovat. "Dobře. Dáš si kafe? Můžeš pít a jíst?" nalila kávu i pro něj a podala mu hrnek.
 
"Díky. Jíst a pít musím, protože tohle tělo to potřebuje," pokrčil lehce rameny.
 
Ukázala na křeslo a posadila se na sedačku. "Máš nějaké jméno? Jak ti mám říkat?"
 
"Tam u nás se jmenuju DMN01," uvelebil se v křesle s hrnkem v ruce. "Co třeba... Damon?"
 
"DMN... Jasně, Damon, to by šlo," pousmála se. "Proč jsi vlastně přišel zrovna za mnou? Nemůžu uvěřit, že sedím v obýváku s mimozemšťanem," zasmála se trochu hystericky.
 
"Mám tady poslání, tak jako my všichni."
 
"Jaké poslání?" upila kávy a postavila hrnek na stůl. "Počkej, chceš říct, že přijde ještě někdo?!"
 
"Dostal jsem na starost stát Maryland a tebe jsem si vybral, když jsem tě slyšel vysílat," usmál se. "A ne, nikdo jiný už nepřijde. Každý má na starosti svůj... řekněme, region."
 
"Kolik vás vlastně je? A jak je velká ta hvězda, kde bydlíš? Phact?" pousmála se. "Chceš říct, že moje vysílání poslouchají i ve vesmíru? Máš rád rock a metal?!"
 
"Není velká. Vaše hvězdná velikost pro ni je 2,6 magů," Damon pokrčil rameny. "Posloucháme všechno možné. Já jsem se zaměřil na Baltimore a zaujal mě tvůj hlas. Navíc... máš v sobě spoustu kouzla, abych tak řekl, složeného z nevinnosti, čistoty, vy byste řekli: 'máš zlaté srdce'. Umíš komunikovat s lidmi."
 
"Magů? V hvězdách se fakt nevyznám, promiň," potřásla hlavou. "Ale takových lidí je přece spousta. Proč zrovna já? A proč sis nevybral hlavní město Marylandu, to je přece Annapolis?"
 
"Baltimore je větší. Máš pravdu, pár takových lidí určitě je. Ale tvoje aura je úplně bílá, jen s několika málo šedými mráčky, Leno. Neptej se mě proč. Cítil jsem tvoji auru a slyšel tvůj hlas. Chtěl jsem tě poznat. Každý jsme si mohli vybrat, kde v přidělené oblasti budeme bydlet a já jsem si vybral tebe," zadíval se na ni.
 
"A co je to vlastně za misi? A jak vypadáš ve skutečnosti?" zarazila se. "Počkej, řekl jsi... bydlet? Ty tady chceš bydlet?!" vyskočila.
 
"Dohlížíme na planetu Zemi a její obyvatele. Snažíme se vám pomáhat a naopak se něco také naučit od vás," odpověděl naprosto klidně Damon. "Můžu ti někdy ukázat, jak vypadám ve skutečnosti, ale myslím, že se ti to nebude líbit. V téhle podobě to bude lepší. Proč stojíš?"
 
"Na něco jsem se ptala! Ty tady chceš bydlet? Jak dlouho?"
 
"Proč tě to tak rozrušilo? Ano, byl bych rád, kdybys mě nenechala na ulici. Nemusíš se bát, budu hodně cestovat, nebudu tady pořád. Mise obvykle zabere několik měsíců, někdy rok, dva, než je člen vyměněn. Záleží to na lidech. Dokud máme co řešit a máme jeden od druhého co získat, nemá smysl odcházet."
 
"Ale co řeknu lidem?" rozpřáhla ruce a začala přecházet po místnosti. "To víte, přišel ke mně mimozemšťan, kterej nemá kde bydlet, tak zůstal u mě? To je šílenství! Navíc... já mám svůj život, potřebuju nějaké soukromí."
 
Damon se beze slova zvedl a vyšel z obýváku. Lena zůstala stát a dívala se za ním, jak prochází chodbou a ven z domu.
 
Vyběhla před dům. "Počkej, kam chceš jít? Už je tma," zavolala za ním.
 
"Nemůžu zůstat pod tvou střechou, když to nechceš," zastavil se. "Spletl jsem se, promiň," krátce se ohlédl a pokračoval v chůzi.
 
"Damone, vrať se. Nenechám tě na ulici," řekla, když ho dohonila. "Ty nemáš žádnou rodinu? Ženu, děti, nebo to tak u vás nechodí?" zeptala se, když ho přivedla zpátky.
 
"Chodí. Ale ti, co mají ženu a děti, dělají jinou práci doma. Nikdy bychom je neposlali pryč od rodiny. Proč je to u vás jiné?"
 
"Já nevím. Ale myslím, že tak, jak je to u vás, je to správně," pokývala hlavou smutně. "Kdyby David neodjel do války, mohl tady být. Měl ženu a syna..."
 
"Válka..., to je další věc, kterou nechápu," zavrtěl hlavou Damon.
 
"Já taky ne. Kdyby to bylo na mně, žádné války by nebyly. Ukážu ti tvůj pokoj," Lena vyšla z obýváku a vedla ho chodbou k pokoji vlevo. "Tamhle je koupelna se záchodem a ještě jeden záchod je hned vedle tvého pokoje. Tamhle...," ukázala na druhý konec chodby, "... je moje ložnice. Kdybys něco potřeboval, zaklepej, ale... nechoď dovnitř."
 
"Neboj se. Budu ctít tvé soukromí," podíval se jí do očí. "Děkuju, Leno. Vím, že to pro tebe není snadné."
 
"Je to trochu zvláštní," usmála se. "Nemáš zač. Dům je velký. Tak dobrou noc." Než došla k ložnici, otočila se k němu. "Mlluvíš naší řečí."
 
"Ano, musel jsem se naučit o lidech všechno, nejen řeč. Dobrou noc," s mírným úsměvem vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře.
 
Lena vešla do ložnice a opřela se zády o dveře. Tenhle večer byl opravdu náročný. Nemohla uvěřit všemu, co se stalo. Třeba se ráno probudím a zjistím, že to byl opravdu jen sen.
 
*
 
Lena se probudila. Když zaslechla v domě hlasy, vstala, přehodila přes sebe župan a přešla přes obývák. Damon stál ve dveřích a s někým mluvil. Poznala ten hlas a zamračila se.
 
"Co tady děláš?" postavila se vedle Damona a zvedla oči k Dannymu.
 
"Co tady dělá tenhle?" Danny trhl hlavou k Damonovi.
 
"Damon tady bydlí. Je to můj dávný kamarád ze školy, včera večer přijel do Phoenixu a nemá kde bydlet. Co ti je vůbec do toho?" dala si ruce v bok. Překvapilo ji, jak rychle vymyslela tu lež.
 
"To je ale náhoda," ušklíbl se Danny. "Rychle sis našla náhradu."
 
"Nejsem žádná náhrada," ozval se Damon. "Je to, jak řekla Lena. Až bude potřebovat náhradu, neboj se, že nikoho nenajde."
 
"O jaké náhradě to mluvíte? Nechci žádnou náhradu, já si totiž najdu pořádného chlapa. Normálního," otočila se a zašla do domu.
 
"Netušil jsem, že jsi taková coura!" houkl za ní Danny.
 
"Vypadni!" Lena otevřela okno v kuchyni. "Nedělej tady scény. Do mého života už nepatříš."
 
Danny si odfrkl, podíval se na Damona a odešel.
 
"Omlouvám se, asi jsem mu neměl otvírat," Damon vešel do kuchyně.
 
"Neomlouvej se, nic se nestalo. Sám víš, že jsem se s ním rozešla," Lena si nalila kávu a upila. "Páni, je teplá a čerstvá," ohlédla se ke stolu. "Ty jsi udělal snídani?"
 
"Ano. Uvařil jsem čerstvou kávu a snídaně je na stole," usmál se.
 
"Tak tohle se mi líbí," zaculila se Lena. "Zamlouvá se mi i ta historka, co jsem před chvílí vymyslela."
 
"Jo, jsem kamarád ze školy, tím se vysvětluje všechno. Budu rád, když ti moje přítomnost nebude způsobovat trable."
 
"Zvyknu si, snad," pokrčila rameny s úsměvem. "Sice tě zatím vůbec neznám, ale něco mi říká, že nejsi špatný člověk..., teda... můžu říct člověk, ne?" natáhla se pro krajíc chleba a začala ho mazat máslem. "Promiň mi ten včerejšek, byla jsem fakt utahaná, bylo toho na mě moc."
 
"Můžeš. Vypadám tak, ne?" Damon se taky pustil do snídaně. "Chápu to, není se za co omlouvat."
 
"Jaká je tvoje vlastní podoba? Chtěla bych to vědět. Fotku asi nemáš, viď?" zasmála se a uvědomila si, že se s ním cítí dobře jako kdysi s Davidem. Byl to sice moc hezký chlap, ale ona ho vnímala opravdu spíš jako kamaráda.
 
Damon se zachechtal. "To nemám, ale jestli o to tak stojíš, pořídím si ji. Odpoledne chci vyrazit do Baltimoreu, rozhlédnout se, případně něco nakoupit. Mám jen tyhle šaty. Nechceš jet se mnou? Máš dneska volno, že jo?"
 
Lena se zamyslela, spolkla sousto a podívala se na něj. "A víš, že to vůbec není špatnej nápad? Přijdu na jiný myšlenky. A aspoň se trochu víc poznáme. Navíc to v Baltimoreu znám, pracuju tam, jak víš. Tak tě můžu provést."
 
"Bezva. Potřebuješ rozptýlit," mrkl na ni. "Bude to zábava."
 
*
 
Celé odpoledne chodili po Baltimoreu. Dali si zmrzlinu, prošli spoustu pár míst, byli i v Muzeu voskových figurín. Když se procházeli po Druid Hill Parku, zabrousili i do ZOO. Výborně se bavili, povídali si a smáli se jako staří známí. Lena úplně zapomněla, že je Damon návštěvník z hvězd a čím dál víc jí připomínal Davida. Už jenom tím, jak o ní všechno věděl. Brzy zjistila, že ví hodně i o něm a byla schopná si s ním o všem povídat.
 
Nakonec se vrátili do centra, aby nakoupili Damonovi nějaké oblečení, kartáček na zuby a všechno, co by mohl potřebovat. Lena přesvědčila Damona, aby si koupil klobouk. Hodně se nasmáli, když si zkoušel všechny možné druhy. Přišlo jí legrační, když si zkusil rádiovku a pak slamák. Nakonec si vybral takovou obyčejnou hučku a v té se jí líbil nejvíc. Přesně takový nosíval David.
 
Damon pak zašel do boxu, kde se daly udělat fotografie, aniž by člověka někdo viděl, aby pro ni udělal slíbenou fotku. Když se z boxu začala linout povědomá bílá záře, Lena se rozhlížela, jestli si toho někdo nevšimne. Ale všechno proběhlo v pohodě. Damon vyšel ven, ale fotku jí nechtěl ukázat hned, prý až doma.
 
Už bylo skoro sedm, když vyšli z obchodního domu obtěžkáni taškami.
 
"Mám docela hlad. Co podnikneme?" zahýbal Damon obočím.
 
"Dáme tašky do auta a mohli bychom zajít na večeři," navrhla Lena a zamířila k autu.
 
"Dobrej nápad. Víš o nějakém dobrém místě?" Damon jí pomohl naskládat tašky do kufru.
 
"Vím. Musíme kousek popojet, ale v Owl baru vaří moc dobře a navíc tam hraje živá muzika. Obvyke se tam za večer vystřídá několik kapel," odemkla auto a než nastoupila, podívala se na něj. "Jestli ti muzika nevadí..."
 
"Mně? Rozhodně ne. Muziku mám rád."
 
"Tak fajn."
 
*
 
Když dorazili do baru, museli chvíli počkat, protože bylo plno. Sedli si zatím k pultu a Damon jim objednal pití. Za půlhodiny je číšník dovedl ke stolu, který byl vlevo od pódia, takže měli skvělý výhled na to, co se na něm dělo.
 
"Máme parádní místo," nadhodil Damon, když jim přinesli večeři.
 
"Vyplatilo se počkat. Takhle blízko jsem ještě neseděla," souhlasila Lena.
 
"Chodíš sem často?" zeptal se Damon, když dojedli.
 
"Často ne. Naposled jsem tu byla s Dannym...," chvíli přemýšlela, "... asi před dvěma měsíci. Než odjel na turné. A předtím jen párkrát. Chutnalo ti?"
 
"Chutnalo. Měla jsi pravdu, vaří fakt výborně," dopil, co mu zbylo ve skleničce a když číšník přišel pro talíře, objednal další pití. "Víš, po dnešku mám pocit, že tě znám odjakživa."
 
"Taky mám ten pocit, Damone. Je to jako by... se mi vrátil brácha," sklopila oči. "Nezlobíš se, že to říkám?" podívala se na něj.
 
"Vůbec ne," zavrtěl hlavou. "Proč bych se měl zlobit? Jsem rád. Jseš správná ségra," usmál se.
 
"Dík," naklonila se k němu přes stůl a zašeptala. "Na mimozemšťana jseš skvělej brácha," zaculila se.
 
Oba najednou se rozesmáli. Číšník jim přinesl pití. Lena zvedla skleničku. "Na bráchu z hvězd."
 
Damon si s ní přiťukl. "Na všechno dobré, co ještě přijde."
 
Lena přikývla, napila se a postavila skleničku na stůl. "Ty víš, co přijde? Myslím..., jestli vidíš i do budoucnosti, když znáš tak dobře minulost," zadívala se na něj zamyšleně.
 
"Mmm..., nevidím," zavrtěl hlavou. "Ty bys chtěla znát svou budoucnost?"
 
"Ani za nic," zvedla ruce v obranném gestu. "Jen mě to tak napadlo. Jak můžeš vědět, že to, co přijde, bude dobré?"
 
"Protože si to zasloužíš. Tahle planeta si zaslouží lepší budoucnost. I o tom je náš výzkum."
 
"To je ta tvoje mise? Výzkum naší planety?" zeptala se se zájmem.
 
"Taky. Jak jsem řekl už předtím, snažíme se lidi naučit všechno, co umíme my. Ale ne všude se to daří. Uvidíme," pokrčil rameny.
 
"To věřím. Musí to být těžké. Co se stane, když se to úplně nepodaří? Jak dlouho už tohle vlastně děláte?"
 
"Už spoustu let," odmlčel se na okamžik. "Nevím, co má vedení galaxie v úmyslu, když se to nepodaří."
 
"Páni, to už je druhá věc, kterou nevíš," usmála se. "To vůbec nevadí," mávla rukou.
 
"Asi ne. Nechceš si zatančit?" navrhl, aby změnil téma.
 
"Proč ne?"
 
Na tanečním parketu si Lena uvědomila, že si ani nevšimla, že už nehraje předchozí kapela. Podívala se na pódium a spatřila muže s kytarou. Seděl tam, hrál a zpíval. Zaposlouchala se. Nebyl to žádný metal, přemítala, k čemu by to přirovnala. Byl to spíš folk rock, ale ten člověk hrál rychlejší i pomalé skladby a mělo to šmrnc. Jeho zpěv by plný energie a emocí. Navíc měl nádherný hlas.
 
"Já toho zpěváka znám," řekla Lena, když se vrátili ke stolu.
 
"Vážně? Hraje tady často?" Damon zvedl obočí. "Je dobrej."
 
"Je výbornej," opravila ho Lena s úsměvem. "Neznám ho odtud. Teda... já ho vlastně neznám. Ale viděla jsem ho, když jsem byla včera na koncertě Stone-cold...," zarazila se. "Fakt to bylo včera? Mně přijde, že už to bylo dávno."
 
"On je s nimi v kapele?"
 
"To ne. Víš, seděl tam v zákulisí a jen tak si pro sebe brnkal na kytaru. Broukal si přitom hrozně pěknou melodii. Ale pak přišel Danny a seřval ho, že se fláká a že mu rozladí kytaru," zavrtěla hlavou. "Styděla jsem se za Dannyho, tak jsem utekla. Předtím seřval určitě i další lidi, minimálně jednoho, co jsem slyšela."
 
"Aha. Proč Danny na každého řve? Na mě to ráno taky zkoušel," svraštil čelo Damon.
 
"To netuším. Asi má nějakej mindrák. Fakt je, že na mě nikdy nekřičel. I když dneska se choval úplně jinak. To je jedno," mávla rukou. "Nechtěla jsem řešit Dannyho. Tenhle člověk by si zasloužil větší a pozornější publikum. Má na to," podívala se na pódium. Zpěvák začal hrát pomalou písničku a hudba i slova jí pronikaly přímo do srdce.
 
"Mohla bys ho pozvat do rádia," nadhodil Damon a upil ze sklenice.
 
"Damone, ty jsi génius!" otočila se k němu Lena s rozzářenou tváří.
 
Damon se zasmál. "Dík za poklonu. Určitě bys na to přišla taky."
 
Když dohrál a nastoupila další kapela, Lena se zvedla a šla k baru. Do zákulísí ji nepustili, ale když řekla barmanovi, kdo je a že by chtěla toho muže pozvat do rádia, zavolal jí vedoucího provozu. Požádala o jméno a kontakt na zpěváka s kytarou, který před chvílí dohrál, a po chvíli přemlouvání dostala, co potřebovala.
 
"Jmenuje se Eric Corbett a mám jeho telefon," oznámila Lena s úsměvem, když se vrátila ke stolu.
 
*
 
"Dobré ráno," Damon vešel na verandu.
 
"Dobré ráno. Jak ses vyspal? Na něco jsme včera zapomněli," Lena mu nalila kávu.
 
"Vyspal jsem se skvěle. Na co že jsme to zapomněli?" usadil se vedle ní a upil kávy.
 
"Na tu fotku," zvedla Lena významně obočí.
 
"Áááá, jasně. Pořád ji chceš vidět?" zeptal se Damon nejistě. "Nebude lepší znát jen moji současnou podobu?"
 
"Ne, jsem zvědavá," zaculila se. "Máš ji u sebe?"
 
Damon sáhl do kapsy džín a podíval se na ni. "Leno, nevypadám jako člověk... Já nevím...," držel fotku v ruce a odhodlával se jí ji ukázat. "Jseš si jistá, že na to jsi připravená?"
 
"Jsem. Přece nemůžeš být taková obluda," řekla pochybovačně a zavrtěla hlavou.
 
"No nevím...," svraštil čelo a váhavě jí fotku podal.
 
Lena ji vzala do ruky, párkrát se nadechla a pak se na ni podívala. Damon pozoroval emoce, které jí proběhly po tváři, a čekal.
 
"Máš křídla...," řekla potichu. Dívala se na útlou postavu s podlouhlou tváří bez jakéhokoliv porostu s velkýma tmavýma očima, na postavu modrozelené barvy s velkými křídly bez peří. "To je zvláštní...," pousmála se. "Nevypadáš jako obluda. Ale je fakt, že takhle tě potkat poprvé, tak bych se asi hodně lekla," zvedla k němu oči.
 
"Nepřipadám ti odpornej?" zeptal se překvapeně.
 
"Proč? Jseš prostě jinej. Ale Damon vypadá líp, než DMN01," lehce se zasmála a fotku mu vrátila.
 
"Asi bychom to měli zničit," navrhl Damon a schoval fotku zase do kalhot.
 
"Nebo ji schovat na bezpečné místo," navrhla.
 
"Volala jsi Ericovi?" změnil téma.
 
"M-hm," usmála se. "Byl překvapený, ale souhlasil. Ve tři odpoledne se máme sejít v klubu Crown."
 
"Dneska? Tak to je úspěch," Damon se zakousl do palačinky. "Páni, to je dobrota."
 
"Chutná ti? David je měl moc rád. Jsou plněné tvarohem. Zkus tuhle, ta je s marmeládou," vzala si taky jednu.
 
"Říkala jsi, že David měl ženu a syna. Vídáš je?" zeptal se a vzal si další palačinku.
 
"Občas si voláme a Ann s Jonniem jezdí vždycky na vánoce. To se sejdem u našich v Hagerstownu. S našimi se vídá častěji, jsou v kontaktu, navíc od nich bydlí kousek," napila se kávy. "Je těžké se přes to dostat. Když vidím Jonnieho... Už je mu šest. Táta mu chybí."
 
"To je pochopitelné. Když se sejdete, vzpomínáte... Je to smutný a bolí to," Damon zavrtěl hlavou. "Neměl jsem se ptát."
 
"Ale ne, to nic. Je to zvláštní, ale s tebou na něj vzpomínám skoro pořád," pokrčila rameny s mírným úsměvem. "Vzpomínky ho drží mezi námi. Chybí mi, ale nechci být smutná. Stejně s tím nic neudělám."
 
"Máš pravdu," Damon dojedl a dopil kávu. "Máme tam ještě trochu kávy?"
 
"Jasně," Lena mu podala konvici. "Půjdu připravit něco k obědu."
 
"Pomůžu ti," Damon se zvedl a společně uklidili nádobí. "Ráno odjedu na první výpravu. Vrátím se za pár dní."
 
"Bude to divný být tady zase sama," otevřela ledničku. "Máš rád zeleninu?"
 
"Mám. Můžu?" nakoukl do ledničky. "Máš na mrazáku nějaké maso?"
 
"Je tam kuřecí. Dám ho rozmrazit. Umíš vařit?"
 
"Umím. Můžeme zkusit nějaký experiment, jestli nejsi proti."
 
"Proč ne? Mám ráda změnu," vyndala maso z mrazáku a nastavila mikrovlnku na rozmrazování. "Tak čím začneme?" s úžasem pozorovala, jak Damon vytahuje z lednice všechno, co bude potřebovat.
 
Lena pustila rádio a společně se vrhli do vaření.

Autor KeepTheFlameBurning, 20.04.2019
Přečteno 106x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter