Mezi nebem a zemí 12

Mezi nebem a zemí 12

12
 
Eric seděl v hotelovém pokoji. Po vystoupení se osprchoval a zalezl do postele s notebookem. Naťukal do prohlížeče slovo embryo a šest týdnů a čekal, co se mu objeví. Když se začetl do prvního článku, který našel, šel mu mráz po zádech.
 
V šestém týdnu nastává zcela zásadní období pro založení všech vnitřních orgánů, zárodek se vyvíjí nepředstavitelně rychle. U miminka můžeme sledovat uzavřenou nervovou trubici s dominujícím základem mozku. Trávicí soustavu zastupuje primitivní ústní dutina, zatím ještě oddělená od primitivního střeva. Ze smyslů můžeme pozorovat tmavě zbarvenou knoflíkovou ploténku jako základ oka a světle zbarvený základ vnitřního ucha. Ve výši srdečního hrbolu začínají z těla vybíhat horní končetiny, zatím v podobě ploutviček. Délka zárodku ještě nedosahuje ani jeden cm.
 
Díval se na obrázek a i když to nevypadalo jako dítě a bylo to neskutečně maličké, v článku hovořili o miminku. Bral Lenina slova vážně a chtěl vědět všechno.
 
Když dočetl, věděl, že už by podruhé nic takového nemohl navrhnout. Viděl jsi někdy, jak vypadá takhle starý drobek? Není to jen něco, je to člověk, který má právo na život. Najednou mu v hlavě zazněla Lenina slova, když se tenkrát hádali. Teď už ví, jak takový drobek vypadá a jak moc už je vyvinutý.
 
Měl naprosto jasno v tom, že se chce k Leně vrátit. Zatoužil znovu ucítit ten dotek, který mu připomínal mávnutí motýlích křídel. Nemohl se dočkat, až se k Leně a tomu malému vrátí. Bude to chlapeček, nebo holčička? Na tom nezáleží, jen když bude zdravé.
 
Zkusil si představit, že bude tatínek a zatočila se mu z toho hlava. Vždyť ještě před časem vůbec nepočítal s tím, že by někdy v životě mohl držet v náručí svoje vlastní dítě. A teď už zbývá jen dva a půl měsíce. Tak dlouho promarnil čekáním... na co vlastně?
 
*
 
Lena seděla na zahradě a chovala malou Charlie. Holčička si hrála s jejími vlasy a něco si brblala. Lena si nedokázala představit, že ani ne za tři měsíce bude mít v náručí svoje vlastní děťátko. Usmála se, pohladila ji po vláskách a vytáhla jí z pusinky pramen vlasů.
 
"To se nepapá, Charlie," zašeptala a holčička ji poplácala po ruce. Lena ji k sobě přivinula a Charlie si začala hrát s jejími prsty. Za chvíli Lena cítila, jak pravidelně oddechuje ve spánku, hlavičku opřenou o její hruď.
 
"Usnula?" ozvala se Eva a postavila na stůl tác se sklenicemi s ledovou kávou. "Dám ji do postýlky, nevstávej," vzala si Charlie a uložila ji do postýlky, kterou předtím Joel vynesl ven.
 
"Je kouzelná," usmála se Lena.
 
"A když spinká, tak je nejhodnější," zasmála se krátce Eva. "Ne vážně, je moc hodná. V noci už se budí jen jednou na jídlo a skoro hned usne."
 
"To je fajn. Jsem zvědavá na to moje," napila se ledové kávy. "To je dobrota. Teď už kávu tak často nemůžu."
 
Na verandě se objevil Davina a hned za ní Kol. "Vy si tady parádně užíváte, co?" prohlásil s úsměvem a oba si k nim přisedli. "Kde je oslavenec?"
 
"V kuchyni, měl by tu být každou chvíli. Rozhodl se, že bude grilovat," informovala Eva.
 
"Jo? Tak to je paráda. Půjdu mu pomoct a pustím nějakou muziku, jestli to nevadí," podíval se na Charlii. "Nebude jí to vadit?"
 
"Nebude, když to nebude moc nahlas," ujistila ho Eva.
 
Kol přinesl na verandu notebook a pustil muziku do menších reproduktorů, které tam Joel nainstaloval.
 
Za chvíli už stáli oba u grilu.
 
"To si nechám líbit, když vaří chlapi," mrkla Davina na Kola, když jí přinesl talíř s masem a zeleninou. Druhý podal Leně.
 
"Díky," usmála se. "Není to moc kořeněné?"
 
"Neboj, máš zvláštní porci," odpověděl Joel, který přinesl talíř Evě.
 
"Minulý pátek, když jsem odjížděl, všiml jsem si kousek od tvého domu Erica," podíval se Kol na Lenu, když se všichni sesedli u stolu a začali jíst.
 
Lena přikývla. "Vím o tom."
 
"Byl u tebe?" Eva zvedla oči od jídla.
 
"Jo, stavil se," odpověděla Lena jako by nic.
 
"Takže se k tobě vrátil?" zvedl Kol obočí.
 
"Chtěl by," pokývala Lena hlavou a odložila talíř. "Bylo to výborný," usmála se na Joela.
 
"Díky. Chceš přidat?" Joel se začal zvedat.
 
"Zatím ne, seď," zasmála se. "Jsem úplně plná. Možná později."
 
"Jak to teda vlastně dopadlo?" nedal se odbýt Kol. "Vyhodila jsi ho?"
 
"Ale ne. Já jen... chci mít jistotu, že se nechce vrátit z pocitu viny," prohrábla si vlasy. "Je to složité. Prostě jsem to nedokázala jen tak smáznout a jít dál."
 
"Takže máš pocit, že není upřímnej?" zeptal se Kol.
 
Lena se zhluboka nadechla. "To zrovna ne. Upřímnej byl," potřásla hlavou. "Ale nejdřív se chtěl toho malého zbavit a najednou otočil o 180 stupňů. Objevil se po dost dlouhé době. Navíc se mu ozvali kvůli dalšímu turné, takže jsem mu řekla, ať jede, že bude mít čas přemýšlet, jestli se chce opravdu vrátit, jestli to je to, co opravdu chce."
 
"To je dobře, že změnil názor, ne?" pokrčil rameny Kol.
 
"Půjdu uložit malou, už je skoro tma. Nepůjdeš se mnou?" navrhla Eva a vzala opatrně Charlii do náruče.
 
"Jasně, ráda," Lena vstala, zastavila se u Kola a položila mu ruce na ramena. "Je to dobře. Ale já z toho mám trochu strach. Chci, aby si uvědomil tu zodpovědnost, která ho čeká, když se vrátí."
 
"Já myslím, že to nevzdá," Kol zaklonil hlavu, aby na ni viděl. "Držím vám palce."
 
Lena přikývla a usmála se.
 
"Vraťte se brzy, ať o nic nepřijdete," zavolal za ní Kol vesele.
 
Když Lena došla za Evou, Charlie byla vzhůru. Eva seděla v obýváku a krmila ji z láhve. Lena si sedla do křesla.
 
"Chceš o tom mluvit? Já vím, že to není tak snadný, jak se tváříš," řekla Eva a zvedla k Leně oči.
 
"Není," zavrtěla hlavou Lena. "Před tebou to říct můžu. Víš, jak jsem ti vyprávěla o Damonovi? Jak se stal člověkem?" Když Eva přikývla, pokračovala. "Tenkrát jsme tomu nepřikládali žádnou váhu, ale z té rány vytryskla taková bílá záře, jako když měnil podobu, nebo vysílal... Ta záře tenkrát projela Ericovi celým tělem. Řekl mi, že ho ta záře uzdravila. Damon mu potvrdil, že je zdravej."
 
"Páni! To je přece dobrá zpráva," namítla Eva překvapeně.
 
"To je. Jenže já nechci, aby se ke mně a dítěti vrátil, protože se dozvěděl, že byl zdravej, když ho zplodil. On si teď myslí, že je všechno v pořádku. Řekla jsem mu, ať o tom ještě chvíli přemýšlí, protože ty geny, který mu tatínek předal... Já vím, že je zdravej a to malé nejspíš taky, ale co když to nebezpečí pořád hrozí? Nejspíš to není pravděpodobný, ale chci, aby si uvědomil, že ho chtěl zabít a kdybych ho poslechla..."
 
"Tak to máš nejspíš pravdu. Na druhou stranu, jestli měla ta záře takovou moc, tak mu vyléčila v těle úplně všechno. Pravdou je, že to by neměl být jeho důvod k návratu."
 
"Neměl a on tvrdil, že by se tak rozhodl stejně, že jsem měla pravdu," Lena pokrčila rameny. "Mám strach, aby toho nakonec nelitoval. Vždyť víš, že dítě ti otočí život naruby. Taky by se mohlo stát, že znovu uteče, až si uvědomí, že ho vlastně nechtěl," odmlčela se.
 
"Jasně, do hlavy mu nevidíš. Nejdřív chce potrat a pak se vrátí po několika měsících a najednou s tebou chce být," Eva odložila láhev a zvedla si holčičku na rameno.
 
"A uznává, že udělal chybu. Jenže ta chyba mohla stát lidský život. Víš, já ho pořád miluju, ale nejde jen o nás dva. Musím myslet na to malé. Nechci, aby bylo bez táty," zastrčila si pramen vlasů za ucho. "Když jsem otevřela a on tam stál, nejdřív jsem měla chuť mu vletět do náruče. Strašně mi chyběl. Ale pak se ozval rozum a drobek mě dloubl pod žebra," pousmála se. "Tak jsem se rozhodla být opatrná. Snad to nebyla chyba. Doufám, že si to Eric nerozmyslí."
 
"Já ti rozumím," pokývala Eva hlavou. "Chceš ho zpátky, ale taky chceš mít jistotu. Hele, jestli to myslí vážně, tak si nemá co rozmýšlet. Vrátí se. Věřím, že to bude dobrý. Ale udělala jsi dobře. Nesmí to považovat za samozřejmost."
 
"Tak to bylo myšleno. Byl z toho trochu vedle. Evidentně počítal, že rovnou zůstane se mnou," Lena vstala a šla za Evou do ložnice.
 
Když byla Charlie v postýlce, obě se vrátily na zahradu. Joel seděl u stolu a Kol tančil s Davinou. Lena se usmála, když viděla, jak se k sobě ti dva mají. Když skončila písnička, Davina si sedla zpátky ke stolu a Kol zmizel v domě.
 
Za okamžik byl zpátky, odstrčil židli, na které předtím seděl a poklekl před Davinou. Lena se podívala na Evu a Joela. Oba se usmívali, Joel vzal Evu za ruku.
 
"Davino Claire, klečím tu před tebou, abych ti vyjádřil svou lásku a úctu," začal Kol slavnostně a rozevřel dlaň, ve které skrýval malou krabičku. Otevřel ji. "Jsi ztělesněním ženy, o které jsem vždycky snil. Vezmeš si mě?"
 
Lena viděla, jak Davině září oči, když se usmála a přikývla. "Vezmu, Kole."
 
Když jí Kol navlékal prsten, všichni tři jim zatleskali.
 
"Smím prosit?" Joel vstal a podíval se na Lenu, když se šla Eva podívat na Charlii.
 
"To myslíš mě?" zeptala se překvapeně Lena. "Mám tančit s tímhle břichem?" usmála se a přimhouřila oči, když přikývl.
 
„Proč ne, nechci, abys šla skákat bungee-jumping. Troška pomalého pohybu ti neuškodí," vzal ji za ruku a Lena se zvedla.
 
"To neuškodí," položila mu ruce na ramena.
 
"Tak vidíš. Jseš v pohodě?" Joel jí položil ruce na boky.
 
"Ani nevím..., pokud myslíš Erica," pokrčila rameny. "Snažím se být v klidu. Co se má stát, se stane."
 
"To je asi rozumný. Ale musí to být těžký." Pohupovali se pomalu v rytmu balady.
 
"Já mu chci věřit. Uvidíme...," pousmála se. "Vážím si toho, že si o mě tady všichni děláte starosti. Ale máte těch svých dost. Má vůbec Eva čas na psaní? "
 
"To je přece jasný, že máme starost. Jsi jako součást celé rodiny," mrkl. "To víš, že má čas. Není ho sice tolik jako předtím, ale když jsem doma, snažím se jí pomáhat. Taky chodím na procházky s kočárkem, aby měla trochu klidu. Pro mě je to fajn relax po tom blázinci v rádiu."
 
"To věřím. Jsem ráda, že vám to klape," řekla s úsměvem a spustila ruce, když písnička skončila. "Asi bych měla pomalu jet, už je pozdě."
 
"Už chceš jet?" ozvala se na verandě Eva. "Zabalila jsem ti s sebou kus dortu. Můžeš si dát sladkou snídani."
 
"Jé, díky. Dám si ho ráno na verandě," Lena si vzala ze židle kabelku.
 
"Pomůžu ti s tím k autu," Eva nesla v ruce papírovou krabici s dortem a když se Lena rozloučila s ostatními, doprovodila ji.
 
Lena si položila krabici na sedadlo spolujezdce spolu s kabelkou. "Tak se měj a díky za báječnej večer. Bylo to fajn," otevřela dveře auta.
 
"Není vůbec zač. Opatruj se a dej vědět, až budeš doma. A brzo se ozvi," Eva jí zamávala a zašla do domu.
 
*
 
Eric vyšel na verandu. Nemohl dospat, i když byla sobota a celý týden po návratu z turné měl plné ruce práce. Každý večer měli v klubu koncert, takže chodil domů pozdě.
 
Bylo krásné srpnové ráno. Sedl si, zavřel oči a poslouchal zpěv ptáků. Jinak bylo všude naprosté ticho.
 
"Ty už jsi vzhůru? To jsi toho moc nenaspal."
 
Otevřel oči a pohlédl na maminku. "Vzbudil jsem se a už jsem nemohl usnout. Dáš si kávu?"
 
"Dám. Ty jsi ještě neměl?"
 
"Zatím ne. Udělám snídani," vstal a šel do kuchyně.
 
"Pomůžu ti," Mary vytáhla pánvičku a začala chystat těsto na palačinky. "Proč za ní nezajdeš?" řekla jen tak mimochodem.
 
Eric po ní střelil očima a postavil na kávu. "Myslíš Lenu?" vytáhl ze skříňky dva hrnky.
 
"Koho jiného? Vždyť vidím, jak se trápíš. Měl by sis s ní promluvit," pokývala hlavou.
 
"Chci se u ní stavit dnes odpoledne. Vždyť víš, že jsem přes týden neměl vůbec čas," namítl s povzdechem. "Nemyslím na nic jinýho."
 
"Já vím, že jsi měl moc práce. Ale už bys to měl dát do pořádku, čas letí," pohladila ho po paži. "Promiň, nechci ti nic vyčítat."
 
"Ale ne, máš pravdu. A já už takhle nemůžu žít," zalil kávu.
 
*
 
Leně se dnes vůbec nechtělo vstávat. Když zjistila, že už je skoro jedenáct, odhodila peřinu a přece jen vstala. Zastavila se u okna, venku bylo nádherně. Slunce stálo vysoko na obloze, která byla úplně bez mráčku.
 
Usmála se, když ucítila kopnutí. "Máme hlad, viď? Jak já bych si dala kávu." Další dloubnutí. "No jo, ty ne, já vím. Na mlíčko si budeš muset ještě chvíli počkat," pohladila si bříško. "Uvidíme, jestli zbylo něco k snídani, když bude za chvíli oběd."
 
"Ahoj," pozdravila maminku, když sešla dolů.
 
"Dobré poledne," zazubila se Miranda. "Spalo se ti dobře tam nahoře, viď?"
 
"Nádherně. Jako bych byla zase malá," Lena si nalila trochu kávy do malého šálku. "Já vím, že bych neměla. Dám si jen hlt," podívala se na Mirandu, která ji nesouhlasně pozorovala.
 
"No jo," pokrčila rameny Miranda. "Pozvala jsem na oběd Ann s Damonem," dodala, když se ozval zvonek. "To budou oni. Táta prostírá na zahradě, můžeš jim otevřít?"
 
"Mhm," Lena přikývla, odložila prázdný šálek a šla ke dveřím.
 
Jonnie se vřítil dovnitř jak velká voda a jakmile se přivítal s babičkou, upaloval na zahradu za dědou.
 
Ann šla do kuchyně pomoct Mirandě.
 
"Jak se máš, bráško?"
 
"Já se mám skvěle a co ty? Jseš tu sama?" Damon se rozhlédl po zahradě, když vyšli na verandu.
 
"Já nejsem nikdy sama," pousmála se a položia si ruku na bříško, když ucítila silné dloubnutí, až vyjekla. "Už tam asi má málo místa."
 
"Asi. Jseš v pohodě?" zadíval se na ni, když se zhluboka nadechla a mírně se předklonila.
 
"Nevím," vydechla. "Ale tohle nebylo kopnutí, to zabolelo."
 
"Kolik máš ještě času?" zeptal se znepokojeně. "Tohle je normální?"
 
"Ještě mi zbývá necelých sedm týdnů. Nevím, jestli je to normální, ale tohle se mi stalo poprvé," zavrtěla hlavou. "To bude dobrý. Ještě má čas," pohladila bříško, jako by ho chtěla uklidnit.
 
Když dojedli polévku, Lena vstala, aby pomohla s nádobím, ale prudká bolest ji srazila zpátky na židli. Nakonec radši zůstala sedět.
 
Damon ji pozoroval a všiml si, že i Miranda zpozorněla. Když za pár minut během jídla odložila příbor a chytila se za břicho, s očima zavřenýma a rty pevně stisknutými, vstal, počkal, až ji to přešlo a položil jí ruce na ramena.
 
"Měli bychom jet do nemocnice."
 
"Proč?" Lena k němu poplašeně vzhlédla. "To nic není, vydržím to. Ještě je čas."
 
Damon zachytil Mirandin pohled. "Damon má pravdu, Leno. Máš kontrakce, viď?"
 
Damon ji opatrně pomohl vstát. "Nechceš přece, aby se to narodilo tady," zašeptal.
 
"Nechci vůbec, aby se to narodilo už teď," Lena měla slzy na krajíčku.
 
"Jestli chce ven, tak ho nezadržíš," Damon ji pohladil po vlasech.
 
Miranda vyskočila od stolu, když se Lenin obličej zkřivil bolestí v návalu další kontrakce. "Po pěti minutách. Nejvyšší čas jet, holčičko. Doktoři si poradí," vzala Lenu za ruku.
 
"Pojedeme do porodnice tady v Hagerstownu, není čas jet do Baltimoreu," prohlásil Damon a vedl Lenu do domu.
 
"Nic s sebou nemám," namítla Lena.
 
"To nevadí, to neřeš. Teď jde o to malé," řekla Miranda. "Všechno ostatní se dá zařídit později."
 
"Damone, ptejte se po doktorce Bennettové. Rodila před lety Jonnieho, je moc šikovná a je to fajn člověk," Ann se dotkla jeho paže, jak se všichni shromáždili u auta. "Zůstanu s Jonniem tady."
 
"Dobře, díky," Damon ji krátce políbil a jakmile byla Lena v autě, nasedl k ní a nastartoval.
 
"Dejte vědět," zavolala Miranda, než odjeli. Stála vedle Jona, který ji objímal, a dívala se za odjíždějícím autem se slzami v očích.
 
*
 
Eric došel ke dveřím a stiskl zvonek. Tentokrát byl rozhodnutý ji přesvědčit o tom, že chce se vrátit a že to myslí opravdu vážně.
 
Po pár minutách už mu přišlo divné, že neotvírá. Trpělivě čekal, aby jí dal dost času dojít ke dveřím, ať už dělá cokoli. Znervózněl a obešel dům. Na zahradě si všiml, že dveře na verandu jsou zavřené a uvědomil si, že před domem nestojí její auto. Není doma.
 
Posmutněle se vydal zpátky ke svému autu a když si sedl za volant, zazvonil mu telefon.
 
"Damone?" zeptal se překvapeně. Chvíli poslouchal a pak nastartoval. "Jsem u jejího domu. Cože?" otočil auto a šlápl na plyn. "Jsem na cestě." Stiskl rty a zavěsil. Hodil mobil na sedadlo vedle sebe a horečně přemýšlel, jak se nejrychleji dostat do Hagerstownu. I když pojede rychleji, než by měl, dřív jak za hodinu tam nebude. Spíš o kus později.
 
*
 
"Zatlačte, Leno, teď," doktorka Bennettová zavelela, "už vidím hlavičku."
 
Lena zatlačila ze všech sil, které jí ještě zbývaly. Vnímala bolest, ale daleko víc se bála o svoje děťátko. Je to brzy, příliš brzy.
 
"Ještě, už to bude." Lena slyšela doktorku a poslechla ji. Zatlačila pak ještě jednou. "Máte krásného chlapečka."
 
Najednou bylo takové ticho. "Nepláče..., proč nepláče?!" vykřikla Lena, jak ji ovládla panika. Vtom zaslechla tenounký pláč a slzy jí vytryskly z očí. "Je v pořádku? Žije?" vzlykla.
 
"Ano, žije, Leno. Dejte nám chviličku, hned vám ho ukážeme," doktorka mluvila klidně a předala dítě sestře.
 
Za chviličku měla Lena malého v náručí. Tolik se jí ulevilo. Otřela si oči a dívala se do té maličké tvářičky. "Zlatíčko moje, budeš v pořádku, neboj se," políbila ho do vlásků.
 
*
 
Eric proběhl nemocnicí a už zdálky viděl na konci chodby Damona. Téměř bez dechu k němu doběhl s otázkou v očích.
 
"Už hodinu je na sále, nic nevím, Ericu," řekl Damon. "Když jsme dojeli, měla kontrakce po třech minutách."
 
"Jak je možný, že to přišlo takhle brzy?" Eric si prohrábl vlasy a začal přecházet po chodbě.
 
"Prý se to někdy stává," pokrčil Damon rameny.
 
"Mám o ně takovej strach," Eric se otočil, když ze dveří vyšla sestra. "Jak to vypadá? Jsou oba v pořádku?"
 
Sestra se zastavila u Damona a podívala se na Erica. "A vy jste kdo?"
 
"To je Eric Corbett, otec dítěte," sdělil jí Damon. "To je v pořádku."
 
"Aha," přikývla sestra. "V tom případě...," pousmála se. "Máte syna, pane Corbette. A vy synovce," obrátila se k Damonovi.
 
"Můžeme je vidět?" zeptali se oba najednou.
 
"Jakmile budou na pokoji, přijdu pro vás," přikývla sestra.
 
"Děkujem," usmál se Damon a když odešla, podíval se na Erica. "Tak jak se cítíš, taťko?"
 
"V životě jsem nebyl tak vyděšenej," Eric se pousmál a na chvíli schoval obličej v dlaních.
 
*
 
Lena ležela na pokoji a nespouštěla oči z inkubátoru, který stál vedle její postele, když se ozvalo zaklepání.
 
"Můžeme dál?" Damon strčil hlavu do dveří. "Je tady Eric."
 
"Jo? Přijel se přesvědčit, že je po všem? Ale malej žije a bude v pořádku," Lena se zamračila.
 
Damon vešel dovnitř a šel k Leně, zatímco Eric zůstal stát u dveří a díval se na inkubátor, který tichounce pípal.
 
"To je skvělá zpráva, že bude v pořádku. Je tak maličkej," Damoon se ohlédl k inkubátoru a ignoroval její kousavá slova.
 
"Je, má 2,10 kg a 47 cm. Doktorka Bennettová říkala, že by to měl zvládnout," pousmála se Lena a poočku pozorovala Erica. Nečekala ho tady. Ovládal ji nepříjemný pocit z jeho přítomnosti, měla strach o malého a nebyla vůbec připravená se s Ericem setkat.
 
"To víš, že to zvládne. Určitě je silnej po tobě. A jak se cítíš ty? Co ti mám přivézt?" Damon se podíval na Erica a usoudil, že se mezi ně nebude plést.
 
"Jsem unavená. V předsíni mám připravenou tašku. Převoz do Baltimoreu nebude možný, malej musí zůstat v inkubátoru. V kabelce mám klíče," opřela se na lokti a sáhla do stolku vedle postele. "Myslím, že to nespěchá. Jen tak nás domů nepustí. Ale pár věcí budu asi potřebovat."
 
Damon přikývl. "Zajedu pro to," vzal si od ní klíče. "Odpočívej, zastavím se zítra."
 
"Díky, bráško," usmála se. "Stavíš se u našich?"
 
"Jasně, stavím a když tak je přivezu. Tvoje auto nechám u nich," Damon na ni mrkl. "Buď v klidu, bude to dobrý."
 
Když Damon odešel, podívala se mlčky na Erica. Nehodlala mu to nijak usnadňovat.
 
Ten ale přestal úplně vnímat čas i okolí. Měl oči jen pro toho malého tvorečka. Srdce mu bušilo, když se odvážil přijít k inkubátoru blíž, sklonil se a na chvíli zadržel dech. Chlapeček byl klidný, dýchal, obklopený různými hadičkami. Tolik by se ho chtěl dotknout a aspoň na chvíli si ho pochovat. Ale věděl, že musí počkat.
 
Vůbec neslyšel doktorku Bennettovou, která vešla do pokoje, aby se zeptala Leny, jak se cítí a jestli něco nepotřebuje, dokud se zlehka nedotkla jeho ramene.
 
"Vy jste tatínek?"
 
Eric se napřímil a překvapeně se na ni podíval. "Ano, jsem Eric Corbett. Je tak nádhernej," sklouzl očima k miminku, než se jeho oči vrátily zpět k jejím.
 
"Jsem Bonnie Bennettová, ošetřující lékařka. Váš syn je v pořádku, dýchá sám, zatím mu přidáváme jen malé procento kyslíku, aby mu to šlo lépe. Tak za dva, tři dny už by to mohl zvládnout bez něj."
 
"Děkuju za vaši péči, paní doktorko. Bude mít jeho předčasné narození nějaké následky? Bude úplně v pořádku?" zeptal se naléhavě.
 
"Pokud nepřijdou žádné komplikace, pak ano, bude v pořádku," usmála se. "Máme tu děti narozené daleko dříve před termínem. Jeho plíce jsou už vyvinuté, všechny orgány fungují správně, ale vzhledem k tomu, že ještě měl být pár týdnů v děloze matky, je potřeba zvýšená péče. Proto je v inkubátoru."
 
"Rozumím. Takže si ho nemůžu ani pochovat, že?"
 
"Dnes ještě ne, ale zítra už s tím určitě začneme. Fyzický kontakt s vámi oběma pro něj bude v nejbližší době velice důležitý, stejně jako mateřské mléko," vysvětlila. "Já vás tu nechám. Měli byste mu dát jméno," usmála se a podívala se na ně oba, než odešla.
 
Eric se odtrhl od inkubátoru a pomalu se otočil k Leně. Sedl si na židli, kterou tam nechal Damon a podíval se na ni. Viděl v jejích očích strach a nejistotu.
 
"Leno, já vím, že není vhodná chvíle na moje omluvy a ujišťování... Nevím, co mám říct," potřásl hlavou. "Já jsem se tak bál... Jel jsem za tebou, chtěl jsem si s tebou promluvit, ale tys nebyla doma. Pak mi Damon zavolal... Jsem tak šťastnej, že jste oba v pořádku. Děkuju ti za... za něj," polkl a cítil, jak mu roste knedlík v krku. Ještě nikdy se necítil tak dojatě. "Je to nádhernej chlapeček..."
 
Když sklopil oči, rozhodla se, že s ním bude mluvit. Měl plné právo tady být. Otočila se na bok čelem k němu.
 
"Je překrásnej. Nechtěla jsem, aby se narodil tak brzy. Bojím se o něj," počkala, až k ní zvedl oči. "Jaké mu dáme jméno? Přemýšlela jsem o tom. Máš nějakej návrh?"
 
"Jaký je ten tvůj?" zeptal se a položil ruku na její.
 
"Myslela jsem...," podívala se na jeho ruku a zpátky do jeho očí. "David Joseph..."
 
Eric přikývl. "S tím naprosto souhlasím." Viděl, jak se jí zavírají oči a bál se pohnout, aby ji nevyrušil. Usnula a on vzal její ruku do svých dlaní. Seděl u ní bez hnutí a díval se na ni. Byla krásná i teď, tak vyčerpaná a plná obav. Věděl, že je čeká těžké období a byl rozhodnut se od ní a od chlapečka nehnout ani na krok.
 
Ucítil, že mu v kapse vibruje telefon. Opatrně položil její ruku na peřinu, vstal, dřepl si k inkubátoru a zkontroloval chlapečka.
 
"Hned se vrátím, Davie," zašeptal a potichu vyšel z pokoje. "Ano, mami?"
 
"Promiň, že tě ruším, jen jsem se chtěla zeptat, jestli se dnes vrátíš?"
 
"Nezlob se, mami, nevrátím. Stala se spousta věcí. Lena nebyla doma, pak mi volal Damon... Jsem v Hagerstownu v porodnici, jsi babička," usmál se něžně. "Mám syna, mami. Narodil se skoro o sedm týdnů dřív, ale zatím je v pořádku. Je v inkubátoru..."
 
"Panebože, ty máš syna! Gratuluju, Ericu," její hlas byl dojatý. "Hlavně, aby byl v pořádku. Pozdravuj Lenu. Jen tam zůstaň, nic se neděje, to je pochopitelný, že chceš být s nimi."
 
"Díky. Musím jít. Ozvu se," zavěsil. Zahlédl na chodbě doktorku Bennettovou a zamířil k ní. "Paní doktorko, rád bych tady s nimi zůstal. Myslím i přes noc. Je to možné? Připlatím."
 
"Jsem Bonnie. Ano, je to možné, Ericu. Nechám Vám tam dovézt lůžko, chápu, že chcete být s nimi. Pro malého to bude jen dobře a pro maminku taky," usmála se.
 
"Děkuju, jste laskavá. Jinak veškeré výdaje půjdou za mnou," dodal.
 
"Jak si přejete," přikývla. "Nezlobte se, musím běžet. Máme tu další porod."
 
"Samozřejmě," Eric jí ustoupil z cesty a zavolal ještě Damonovi, aby ho poprosil, jestli by mu vzal taky pár věcí, které si u Leny nechal. Pak se vrátil na pokoj.
 
*
 
Lena se probudila. Když si uvědomila, kde je, otevřela oči a podívala se na inkubátor. Chlapeček spinkal. Potřebovala na záchod, tak se opatrně zvedla a zkusila spustit nohy na zem.
 
"Potřebuješ něco?" překvapil ji Ericův hlas. Ohlédla se a spatřila ho sedět na posteli, která tu předtím nebyla.
 
"Ty tady budeš spát?" zeptala se překvapeně.
 
"Doufám, že ti to nevadí. Nechtěl jsem tě kvůli tomu budit," vstal a šel k ní.
 
Neodpověděla a zkusila vstát. "Musím na záchod," zapotácela se.
 
"Opatrně. Pomůžu ti," položil jí ruku kolem ramen. Otevřel dveře do koupelny. "Počkám tady."
 
Když vyšla, opřela se o dveře. "Točí se mi hlava."
 
"To nic, jsi zesláblá," vzal ji do náruče a položil ji na postel. Zavřel dveře od koupelny a vrátil se na svou postel.
 
Lena se přikryla a podívala se na něj. "Myslíš to vážně?"
 
"Ano, myslím," neptal se co. "Myslím na tebe i na Davieho, kudy chodím. Už takhle nemůžu žít. Opravdu chci být s vámi. Miluju tě, i toho drobečka," sklopil na okamžik oči. "Nevím, jestli mi někdy odpustíš. Já bych... za normálních okolností nikdy... Já jsem strašně rád, že ho máme, Leno."
 
"Nevím proč, ale věřím ti," řekla Lena zvolna. "Víš, když jsi přišel před měsícem... a čekal jsi, že tě přijmu zpátky, nevěřila jsem, že to myslíš vážně. Bral jsi to jako samozřejmost, řekl jsi, že jsi udělal chybu a očekával jsi, že na všechno zapomenu," zavrtěla hlavou.
 
"Chápu to. Tohle není chyba, která se dá odpustit," vstal a přešel k oknu. "Když jsem byl na turné, každý večer jsem hledal na internetu různé články. Našel jsem i obrázek s popisem děťátka šest týdnů po početí a zděsil jsem se, když jsem zjistil, jak moc vyvinutý je, ač tak maličký. Nemá ještě ani centimetr a už má základ mozku, srdíčko, začínají se vyvíjet ručičky...," otočil se k ní. "Měla jsi pravdu a já jsem byl strašnej idiot. Kdybys mě poslechla, Davie by tu teď nebyl," prohrábl si vlasy.
 
Lena ho pozorovala. Překvapilo ji, že si o tom četl a takhle podrobně všechno studoval. Cítila, jak ho to trápí. Dokud mu neodpustí, bude se užírat. Ne, že by si to nezasloužil, ale na druhou stranu si uvědomila si, že je ráda, že tu není sama a že ten malý je teď bude oba hodně potřebovat.
 
"Pojď sem," natáhla k němu ruku.
 
Beze slova k ní došel a sedl si na židli u její postele. Vzal její ruku do dlaní a podíval se na ni.
 
"Odpouštím ti. Nechci, aby tě vina užírala zevnitř," chvíli se na něj mlčky dívala. "Ale jestli mě ještě někdy takhle zklameš...," nechala větu nedokončenou.
 
"Děkuju," zašeptal. "Už nikdy nepůjdu proti tobě a... nejspíš už nikdy nebudu stejný jako dřív. Tahle zkušenost mě změnila. Člověk by si vždycky měl dobře rozmyslet, než něco řekne, nebo udělá, zvlášť když při tom nejde jen o jeho vlastní život. Jsou rozhodnutí, kdy si řekneš, tohle jsem měl udělat jinak, ale dá se s tím žít. Ale jsou rozhodnutí, která můžou mít fatální následky a rozervou ti srdce na cáry, ale nemůžeš je vzít zpátky," oči se mu zaleskly, když je sklopil. "Jsem ti tolik vděčný, že jsi ho zachránila. A mně jsi uštědřila lekci, kterou jsem si zasloužil."
 
"Ty jsi mě vůbec neposlouchal, měl jsi svoji pravdu. Je dobře, že ses něco naučil. A není to moje zásluha," zavrtěla hlavou. "Sice jsem ho zachránila, ale teď musí bojovat sám o svůj život," slzy se jí zaleskly v očích, když se podívala na inkubátor.
 
"Musí bojovat, ale není na to sám," řekl pevně. "Má tu oba rodiče, kteří mu s tím pomůžou," políbil ji do dlaně. "Bonnie řekla, že zítra si ho budeme moct pochovat. Ucítí, že není sám. Už nikdy nebude na nic sám."
 
*
 
Eric spal dlouho. V noci nemohl usnout, střídavě hlídal Davieho dech a díval se na spící Lenu. Když se ráno probudil, viděl, že je u ní Bonnie a že má Lena v náručí jejich syna. Ale když spatřil v jejích očích slzy, hodil na sebe aspoň kalhoty a šel si k ní sednout.
 
"Copak je?" zeptal se znepokojeně, když viděl, že se ho Lena snaží kojit.
 
"Nechce pít...," zašeptala. "No tak, Davie, prosím...," pohladila prstem chlapečka po tvářičce. Davie vzal bradavku do pusinky, ale nesál.
 
"To nic, Leno, to se stává. Sací reflex se dovyvine," snažila se ji uklidnit Bonnie. "Pokud nechcete přijít o mléko, můžete jej odsávat. Nejlépe každé tři, čtyři hodiny. Dostaneme ho do něj, nebojte. Zkusíme to zase zítra."
 
"Dobře," přikývla Lena a podívala se na Erica. "Chceš si ho pochovat?"
 
Eric si od ní miminko opatrně vzal.
 
"Pojďte s ním sem do toho křesla, Ericu," řekla doktorka.
 
Eric vstal a sedl si do křesla. "Skoro tu ležím," zvedl k ní překvapeně oči.
 
"To je v pořádku. Pohodlně se uvelebte, já ho podržím," vzala chlapečka a když se Eric usadil, položila mu dítě na holou hruď bříškem dolů. Eric přikryl drobné tělíčko dlaněmi naprosto automaticky. "Výborně, jde vám to," usmála se Bonnie. "Takhle mu bude dobře. Ten kontakt potřebuje. Cítí vaše teplo. Říkáme tomu klokánkování. Ještě vás takhle přikryju, aby měl teplo i seshora, teď je právě jako klokánek. Davie potřebuje být v teple, dokud se jeho organismus nenaučí udržovat tělesnou teplotu. Zůstaňte s ním takhle klidně hodinu, pak se můžete s Lenou vystřídat. Přijdu později."
 
"Děkujeme, Bonnie," usmála se na ni Lena.
 
"Je to nádhernej pocit," Eric k ní zvedl oči. "Cítím jeho srdíčko. Teď mě podrbal prstíčkama," usmál se něžně.
 
"Bonnie říkala, že když zvládl noc, že se z toho pravděpodobně dostane. První hodiny po narození jsou prý kritické," Lena seděla v posteli a pozorovala je. Eric vypadal naprosto unešeně, usmíval se. Přes všechny obavy Lena cítila, že takhle je to správně. Srdce se jí dmulo láskou k oběma. Líbilo se jí vidět Erica v tak těsném kontaktu s Daviem a viděla, že i on si to užívá. Za to, že s nimi bez okolků zůstal v nemocnici, mu v duchu připsala velké plus. Bylo fascinující vidět to malé tělíčko přitulené k hrudi tatínka, muže, kterého přese všechno nepřestala milovat.
 
Zhruba po hodině se vyměnili a Eric jí Davieho položil na hruď tak, jak ho tam měl předtím on. "Za nic na světě bych tohle nevyměnil," opatrně je oba přikryl. "Že je to krásnej pocit?"
 
Lena přikývla a pohladila Davieho po vláskách. "Taky cítím, jak mu tluče srdíčko. Náš malej klokánek. Je tak křehkej a zranitelnej. Doufám, že začne pít," zvedla k němu na okamžik oči.
 
Eric si k ní sedl na zem. "To víš, že jo. Dej mu čas. Zítra mu to určitě půjde líp."
 
Ozvalo se zaklepání na dveře a Eric vstal a oblékl si tričko. Do místnosti vešel Damon.
 
"Ahoj rodinko," podíval se do inkubátoru a zarazil se. "Kde máte mímo?"
 
"Je tamhle v křesle s maminkou," ukázal Eric s pýchou v hlase.
 
"Páni, ten drobek není skoro vidět," šel blíž a podíval se na něj. "Je krásnej. Spinká?" ustoupil od Leny. "Nechci ho nakazit. Je tak maličkej."
 
"Nespinká, šimrá mě ručičkou," zasmála se krátce Lena. "Už mu nemusíš říkat drobek, jmenuje se Davie, teda David Joseph Corbett," podívala se na Erica a zpátky na Damona.
 
"David po bráchovi, že?" zazubil se Damon. "A Joseph?"
 
"Joseph po mém tatínkovi," odpověděl Eric.
 
"Paráda," přikývl Damon. "Tady jsem vám přivezl ty věci," podíval se na druhou postel. "Koukám, že ses sem nastěhoval."
 
"Nemohl jsem odejít," pokrčil rameny Eric. "Díky," vzal si od Damona tašku. "Později to vybalíme."
 
"Všichni vás chtěj vidět, tak je sem odpoledne přivedu. Ne všechny najednou samozřejmě."
 
*
 
"Tak jsme tady," Damon vešel do pokoje a za ním Miranda a Jon.
 
"Ahoj holčičko," Jon šel k Leně a objal ji. "Jak ti je? Kde máš toho drobečka?"
 
"Ahoj tati," Lena se usmála. "Davie je tamhle v inkubátoru."
 
Jon se otočil a chvíli se kochal pohledem na miminko. "Je krásnej."
 
Miranda si sedla na židli k Leně a vzala ji za ruku. "Ahoj, všechno bude dobrý. Hlavně že jste oba zdraví," usmála se něžně a podívala se k inkubátoru, když od něj Jon poodešel. "Krásnej chlapeček... Dala jsi mu jméno po našem Daveovi, viď?"
 
"Ano, jmenuje se David Joseph Corbett. Po mým bráchovi, po tatínkovi Erica a příjmení má Ericovo," Lena se láskyplně usmála. Pak si všimla Erica, který vyšel z koupelny a šel si sednout na svou postel.
 
Miranda se otočila zpátky k Leně a očima se střetla s Ericem. Pustila Leninu ruku a zamračila se.
 
"Dobrý den," pozdravil Eric.
 
"Dobrý..., ty jsi tady?"
 
"Jsem," pokrčil Eric rameny.
 
"Mami, Eric má právo tady být. Je to i jeho syn," řekla důrazně Lena.
 
"Syn, kterého nechtěl," Miranda zasyčela a odvrátila zamračený pohled od Erica. "Divím se ti, Leno."
 
"Ty víš, jak to bylo. Tohle je mezi námi."
 
"Lena má pravdu, Mirando," Jon si přitáhl židli vedle ní. "Jsi tady, protože ses rozhodl, že chceš být tatínkem, je to tak?" podíval se na Erica. Příčilo se mu, jak se o něm mluví, jako by tam nebyl.
 
"Je. Udělal jsem obrovskou chybu, ale jsem rád, že ho máme," přikývl Eric a ignoroval Mirandina slova. "Miluju Davieho i Lenu celým srdcem," položil si ruku na hruď. "Není důležitý, jestli tomu snad někdo nevěří," krátce se podíval na Mirandu. "Pro mě je podstatný, že mi věří Lena a že ví, co cítím. Davie to ví taky."
 
"Jen aby," zamumlala Miranda a podívala se na Lenu.
 
"Odpustila jsem mu, mami. Každej si zaslouží druhou šanci. Co bude platný, když se bude užírat vinou? To prostě nechci. Eric si uvědomil spoustu věcí a už jen to, že tady se mnou, s námi, zůstal, je pro mě důležitý," Lena měla v očích svou pověstnou bojovnost. "Neodeženu ho jen proto, že se spletl," svraštila čelo. "Promiň, já vím, že se můžeš hájit sám. Ale tohle jsem musela říct," podívala se na Erica a bojovnost v jejích očích se změnila v něhu.
 
"Děkuju," zareagoval a pohladil ji očima. "Vážím si tvých slov. Moc to pro mě znamená."
 
"Hotová idylka," zavrčela Miranda. "Co kdybys ho poslechla?! Nejspíš bychom tady takhle neseděli, že jo?"
 
"Mrzí mě, že ti tak vadím, i když to samozřejmě chápu," Eric stočil oči k Mirandě. "Vím, že to není moje zásluha, že to dobře dopadlo, ale jsem rád, že to tak dopadlo," odmlčel se a nespouštěl z Mirandy oči. "Jen si myslím, že tvoje jedovaté poznámky nejsou v tomhle pokoji na místě. My se tady snažíme vytvořit příjemný, přátelský a láskyplný prostředí pro našeho syna. Lena je ještě unavená po včerejším porodu. Jen tě prosím o trochu pochopení," mluvil důrazně, ale klidně.
 
"No, asi bychom měli jít," Jon se zvedl.
 
"Tak jsem to nemyslel, Jone," zavrtěl hlavou Eric. "Zůstaňte, jak dlouho chcete. nikoho nevyhazuju. Je to váš vnuk a vaše dcera. Zkuste si představit, že tu nejsem, pokud to není moc velkej problém." Všiml si, že do místnosti vešla Bonnie, vstal a šel k ní.
 
"Je čas na klokánkování," řekla Bonnie, vzala Davieho do náruče a pokynula Ericovi k polohovacímu křeslu, ve kterém byl celou dobu uvelebený Damon.
 
"Klokánkování?" Damon vyskočil a uvolnil Ericovi místo.
 
"Přesně tak," Eric si sundal tričko a sedl si do křesla. Oči mu zářily a obličej se mu rozjasnil, když mu Bonnie položila Davieho na hruď jako obvykle.
 
"Přijdu tak za hodinu," mrkla na Erica, když viděla jeho blažený výraz.
 
Damon si dřepl vedle nich a pozoroval je. "Pohybuje prstíčkama," zvedl oči k Ericovi. "Jaký to je?"
 
"Nádherný. To se slovy nedá popsat, kamaráde," zašeptal Eric. "Doufám, že mu to je stejně příjemný jako mně."
 
"Vypadá, že se mu to líbí. Má zavřený očička, našpulenou pusinku a jen se tulí," Damon se zakřenil. "Taky si to užívá."
 
Jon si všiml, kam se Lena dívá a naklonil se k Mirandě. "Podívej, není to krásnej pohled?"
 
Miranda se otočila a zalapala po dechu. "Tohle si zaslouží? Vážně si to myslíš?" zeptala se potichu.
 
"Myslím. Zaslouží si to oba," odpověděla Lena, aniž by odtrhla oči od Erica a Davieho. "Davie si taky užil svoje, ocitl se v tomhle světě dřív, než měl. Potřebuje tatínka, aby se z toho dostal, zrovna jako tatínek potřebuje jeho, aby byl zase v pohodě."
 
"Asi tomu nerozumím," prohlásila Miranda.
 
"Možná spíš nechceš," řekla Lena měkce a podívala se na ni. "Já se na tebe nezlobím, mami. Ale já jsem ten poslední, kdo by chtěl, aby Davie zůstal bez táty. Neříkám, že je odteď všechno jako dřív, ale chci věnovat čas a veškerou snahu tomu, aby z nás byla rodina. A nikdo mi v tom nedokáže zabránit, dokud tu snahu bude vyvíjet i Eric. To, že tady zůstal s námi, byla jeho vlastní iniciativa. Kdyby neměl zájem, nebyl by tady. Rozhodl se, ví, co chce a já s tím souhlasím. Oba je miluju."
 
Miranda přikývla. "Snad víš, co děláš," vzdala svůj boj. "Chci jen to nejlepší." Znala svou dceru natolik, aby věděla, že nemá smysl se tím dál zabývat, pokud se pro to sama rozhodla.
 
I když nemluvila úplně nahlas, Eric Lenu slyšel a její slova ho zahřála u srdce. Byla schopná jít proti všem, aby bránila své území. I proto ji tak miloval.
 
*
 
Lena nakojila Davieho a když si říhnul, s pomocí Bonnie ho uložila do inkubátoru.
 
Uvelebila se na boku, aby viděla na malého, vzala mobil a zavolala Evě.
 
"Ahoj, tak jak je?" Eva to zvedla po prvním zazvonění.
 
"Dobře," pousmála se Lena. "Právě jsem ho nakojila. Zítra už odvezou inkubátor a dostane vyhřívanou postýlku."
 
"Tak to je fajn, zdá se, že se mu daří dobře. A co ty?"
 
"Já jsem v pohodě, když je v pohodě Davie. Už má 2,20 kg a včera konečně začal sám pít. Byla jsem z toho nervózní. Odsávala jsem jako divá, abych nepřišla o mlíko. A co je u vás nového? A co v rádiu, víš něco?"
 
"S rádiem si nedělej starosti. Kol za tebe vysílal celej tejden, jde mu to. I když říkal, že bude rád, když mu s tím trochu pomůžeš."
 
"Jasně, že pomůžu, jen co to půjde. Kol je zlatíčko," povzdechla si. "Vůbec nevím, jak dlouho tady ještě budeme muset zůstat. Ale žloutenka nás minula, zatím je zdravej."
 
"Joel říká, aby sis s tím nedělala hlavu. Pozdravuje tě. Zdraví Davieho je teď přednější. Co vlastně Eric?" zeptala se zvědavě. "Je tam pořád s tebou?"
 
"Díky, taky ho pozdravuj," usmála se Lena. "Eric? Teď zrovna ne. Vzal si volno, ale ve středu dopoledne se musel vrátit do práce. Každej den volá. Chtěl přijet ještě dnes v noci, ale nakonec jsme se domluvili, že přijede zítra ráno a zůstane tu zase přes víkend. Přiveze i Mary, aby taky viděla vnoučka."
 
"V neděli jsi byla taková rozpačitá, když jsi o něm mluvila. Urovnalo se to mezi vámi? Nebo ho jen trpíš, abych tak řekla."
 
"Jak se to vezme," pokrčila ramenem. "Myslím, že chvíli potrvá, než to mezi námi bude tak jako dřív, víš? On nijak nenaléhá, je rád, že tu s námi může být. Řekla jsem mu, že mu odpouštím, protože nechci, aby se užíral. Ale nemůžu říct, že bych ho tady jen trpěla. Je kouzelný ho vidět s Daviem. Úplně si ho omotal kolem prstu," zasmála se krátce. "Má upřímnou radost z toho, že má syna."
 
"To ráda slyším. Co myslíš tím, že nenaléhá?"
 
"No..., jak bych to řekla. Víš, nevnucuje se, nesnaží se být přítulnej, ale užitečnej. V sobotu, když jsem vstala a potřebovala jsem na záchod, doprovodil mě, pak mě odnesl zpátky do postele... Maximálně mě vezme za ruku. Nevím, jestli to dává smysl."
 
"Ale jo, dává. Je jasný, že si taky uvědomuje, že se to mezi vámi jen tak nedá slepit, že si to bude muset zasloužit. A to je dobře."
 
"To je. Na druhou stranu jsem ale ráda, že tady zůstal. Překvapilo mě to."
 
"Má o tebe zájem, i o Davieho, a to se cení. Bude to zase dobrý, nebo ne?"
 
"Bude. Ale chce to čas."
 
*
 
V dešti sám jsem stál, smutný a zmáčen,
se srdcem bolavým a nepochopen.
Duše má se probouzela s pláčem,
můj život byl jak jeden velký zlý sen.
 
Když bouře přešla a zbyly jen mraky,
jako by déšť všechno zlé a špatné smyl...
Já věděl, žes v tom dešti stála taky
a že jsem to já, kdo nic nepochopil.
 
RF: Miluju slunce, když svítí a rozhrne mraky
a duha barvami ozáří nebe,
můžu se nadechnout, poslouchat ptáky,
mít slunce a duhu značí mít tebe.
 
Mraky odpluly a já díval se vzhůru,
řešil, jak spravit, co jsem napáchal,
jak zastavit tu strašnou noční můru.
Moct vrátit čas, tak bych nezaváhal.
 
Jenže čas se vrátit a zastavit nedá,
ale paprsek slunce mi ukázal cíl.
Teď mám dvě slunce a už vím, co hledám,
děkuju, lásko má, jak hloupý jsem byl.
 
RF: Miluju slunce, když svítí a rozhrne mraky
a duha barvami ozáří nebe,
můžu se nadechnout, poslouchat ptáky,
mít slunce a duhu značí mít tebe.
 
Miluju slunce, když svítí a rozhrne mraky,
tvé oči barvami ozáří nebe,
můžu se nadechnout, poslouchat ptáky,
milovat náš malý poklad a tebe.
 
Eric dohrál a dozpíval a za ním se na verandě ozval potlesk. Ohlédl se a spatřil Mary a Patricka.
 
"To je krásná písnička," řekl Patrick. "Ještě jsem ji nikdy neslyšel."
 
Eric se usmál. "To jsi ani nemohl. Hrál jsem ji poprvé."
 
"To je tvoje písnička, viď?" zeptala se Mary. "Ty jsi zase nemohl dospat."
 
"Nemohl. Napadla mě tahle melodie a pak mi začal naskakovat text," oči se mu rozzářily. "Musel jsem vstát a napsat si to."
 
"Teda!" Patrick si k němu sedl. "Jseš talent. Měl bys to zazpívat Leně."
 
"To mám v úmyslu," Eric odložil s úsměvem kytaru. "Půjdu udělat snídani."
 
"Už by ses té viny měl zbavit," Mary ho pohladila po paži.
 
"To jsem právě udělal. Všechno jsem vložil do té skladby. Je mi líp."
 
Mary přikývla a viděla mu na očích, že říká pravdu. V posledních dnech se víc usmíval a jeho oči jako by mluvily. Rysy v jeho tváři se uvolnily a i když to ještě pořád nebyl on, věřila, že už je jen krůček od toho být zase úplně šťastný.
 
*
 
Po snídani už Eric neměl stání, takže naložil kytaru a vyrazil směr Hagerstown. Mary jela s Patrickem jeho autem, aby je Eric nemusel vozit zpátky.
 
Když je vedl chodbou na oddělení s taškou a kytarou v ruce, z Lenina pokoje zrovna vyšla Bonnie.
 
"Dobrý den, Bonnie. Jak se jim daří?" zeptal se.
 
"Dobrý den, všechno je v pořádku, Ericu. Uvidíte sám," usmála se Bonnie. "Lena už není tak vyplašená."
 
"To je fajn, díky. Můžu vám představit svoji maminku a jejího přítele pana Nelsona? Mami, Patricku, to je paní doktorka Bennettová."
 
"Moc mě těší, paní Corbettová, pane Nelsone," Bonnie si s nimi potřásla rukou.
 
Když se vzdálila, Eric zaklepal na dveře a podal Patrickovi kytaru. "Podržíš mi to, prosím tě?" Vešel dovnitř a zastavil se mezi dveřmi. Jeho očím se naskytl pohled, který naplnil jeho srdce takovou láskou, že se musel zhluboka nadechnout.
 
Lena seděla v posteli a kojila Davieho. Když k němu vzhlédla a jejich oči se střetly, četl v nich radost a štěstí a určitě se nepletl, když tam viděl i kousek lásky k němu samotnému, kterou v nich vídal dřív.
 
"Ericu, co se stalo? Můžeme taky dovnitř?" zeptala se za ním netrpělivě Mary.
 
"Lena zrovna kojí," otočil se k Mary a znovu se pohledem vrátil k Leně. Ta na něj kývla, aby šel k ní. "Vydržte tady, přijdu pro vás, jo?"
 
Eric šel k Leně a zavřel za sebou. "Ahoj, koukám, že se máte moc dobře vy dva," usmál se na ni něžně, klekl si vedle postele a podíval se na Davieho. "Pije sám." Vztáhl ruku v náhlém popudu se ho dotknout, ale zase ji stáhl. Nechtěl chlapečka rušit, jen se kochal tím pohledem a poslouchal, jak si Davie pomlaskává.
 
"Měl hlad. Dožadoval se toho docela hlasitě. Už ve čtvrtek se přisál sám," Lena ho pozorovala a skoro ji dojal ten výraz v jeho tváři.
 
Eric odtrhl oči od chlapečka a vstal. Davie přestal pít a Lena se zahalila.
 
"Pustím je dovnitř, můžu?" Když Lena přikývla, otevřel dveře, vzal si od Patricka kytaru a postavil ji do rohu.
 
"Ahoj Leno, vy dva jste nám připravili překvapení," usmála se Mary. "Ale hlavně, že jste oba zdraví."
 
"Už je spokojenej, viď?" usmál se Patrick a posadil se na Ericovu postel.
 
"To je. Mám z něj obrovskou radost. Začal trošku přibývat na váze a už je bez kyslíku," Lena si přehodila plenu přes rameno a zvedla miminko, aby si odříhlo.
 
"Kde máme inkubátor?" zeptal se překvapeně Eric.
 
"Dneska ho odvezli a Davie dostal tuhle vyhřívanou postýlku," ukázala Lena s úsměvem na postýlku vedle své. "Uložíš ho, tatínku?" zvedla oči k Ericovi, když si Davie říhl.
 
Eric se na ni podíval zářícíma očima. "Strašně rád," vzal Davieho opatrně do náruče, zajistil loktem hlavičku a pohladil ho prstem po tváři. "Tak pojď spinkat, ty můj poklade," políbil ho na čelo, než ho jemně položil do postýlky a přikryl.
 
"V životě jsem neviděla tak nádherný dítě," promluvila vedle něj Mary. "Teda kromě tebe."
 
"Díky, mami. Je to ten největší zázrak, kterej jsem kdy viděl." Eric přitáhl židli pro maminku a sám si sedl vedle Leny. "Něco pro tebe mám," vytáhl z tašky velkou čokoládovou bonboniéru a podal jí ji.
 
"Jé, děkuju. Čím jsem si to zasloužila?" Lena objevila pod stužkou obrázek, na kterém byla kytice frézií.
 
"Čím? Dala jsi mi ten nejkrásnější dárek na světě. A to vlastně hned dvakrát. Chtěl jsem kytici, ale to jsou prý alergeny, to sem nesmí. Tak jsem ji přidal aspoň na obrázku."
 
"To jsou frézie," usmála se.
 
"Jasně, ty máš přece nejradši. Ještě mám něco, ale to až budeme sami," dodal a vyslal k ní vřelý pohled.
 
Lena se v duchu trochu lekla, co má v úmyslu, ale nedala nic znát. Položila obrázek na noční stolek a rozbalila bonboniéru. Nechala ji kolovat a pak si vzala taky. "Mmmm, to je nugát."
 
Mary je pozorovala a viděla, že přese všechno je mezi nimi určitá bariéra. Eric se Leny neodvážil dotknout, ani ji nepolíbil, když přišli. Přesto věřila, že se to mezi nimi spraví.
 
*
 
Když se Mary s Patrickem rozloučili, Eric se podíval na Lenu. "Můžu ti teď dát ještě jeden dárek?"
 
Lena přikývla, netušila, co má čekat, dokud nevytáhl kytaru z pouzdra. Vůbec si nevšimla, že ji přinesl. Na rtech se jí objevil malý úsměv, když si k ní sedl.
 
Začal vybrnkávat pomalou melodii a pak začal zpívat. Nedíval se na ni, ale ona cítila jeho bolest. Když dozpíval druhou sloku, zatajila dech a při refrénu se zase začala usmívat. Jeho hlas zněl optimisticky a jeho oči se stočily k ní.
 
Pozorně poslouchala třetí sloku a při čtvrté naklonila hlavu na stranu a úsměv se jí vrátil na tvář. Teď mám dvě slunce a už vím, co hledám, děkuju, lásko má, jak hloupý jsem byl. Cítila slzy v očích a přesto se nepřestávala usmívat. Při druhém refrénu už jí slzy tekly po tvářích, ale nestyděla se za ně, neotřela je.
 
Eric dohrál, odložil kytaru a vzal ji za ruku. Váhavě vztáhl ruku, otřel jí slzy a pousmál se.
 
Lena nedokázala dojetím promluvit, jen si přidržela jeho ruku na tváři a zavřela na chvilku oči. "Děkuju. To je krásnej dárek," zašeptala a polkla. "Zařadíš ji do svého repertoáru?"
 
"Myslíš, že bych měl?"
 
"Řekla bych, že jo. Víš, ta písnička mi připomíná Farewell," řekla měkce. "Skončila určitá etapa tvého života a začíná nová, stejně jako u Farewell, jestli víš, co myslím."
 
"Jo, rozumím ti. Tahle písnička je pro mě stejně důležitá, ne-li důležitější. Vzbudilo mě to dnes brzy ráno a všechno, co jsem cítil, jsem do ní vložil," potřásl hlavou. "Všechno, co jsem cítil předtím, tu vinu, o které jsi mluvila před pár dny, všechnu lásku, kterou přetékám od té doby, co jsem prozřel... Víš, hodně se mi ulevilo, když jsem to ze sebe dostal. Ale tím nechci říct, že nevím, že si tvoji lásku a důvěru musím znovu dobýt."
 
"To je dobře, že se ti ulevilo. Potřeboval jsi to," pousmála se a v očích jí blýsklo. "S tím dobýváním máš pravdu, neumím to jen tak hodit za hlavu..., i když jsem tě nepřestala milovat ani na chvíli."

Autor KeepTheFlameBurning, 29.06.2019
Přečteno 91x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter