Co když Bůh je mizera? I. Nika - 1. část

Co když Bůh je mizera? I. Nika - 1. část

Anotace: První verze milostného příběhu s prvky fantasy, který je v procesu psaní. Budu ráda za jakýkoliv komentář =)

Sbírky: Co když Bůh je mizera?

Seděla jsem na vaně, zabalená v ručníku a rozpálená, ale v sobě jsem cítila chlad.

“Zebe tě ještě?” ptala se chlapce líbajíc ho na čelo. Hů! To políbení bylo studenější než led a pronikalo až do srdce, kteréž zimou napolo mrtvé bylo. (H. Ch. Andersen: Sněhová královna)

Liberec byl chladné místo, počasím i srdcem. Lidé tu nebyli vřelí a přecitlivělé holce s hlavou v oblacích neměli co nabídnout. Alespoň tak jsem to cítila. Byl vnější svět – ten, ve kterém vztahy končily po čtrnácti dnech a životy lidí ovládal kalkul. Pak byl svět za dveřmi, kde jsem žila s mámou, která se starala o všechno a o všechny a nejraději by se rozdala, až by z ní vůbec nic nezůstalo. A pak tu byl svět v mé hlavě – svět za závěsem, kam jsem před dvěma ostatními zbaběle utíkala. Měnil se podle toho, jakou knihu jsem zrovna četla. Foglar mě vodil tajemnými uličkami, Remarque mě táhl zákopy i zázemím a Paolini mě posadil do dračího sedla. Ve vteřině jsem pocítila neklid, ryzí strach i vítr ve vlasech. Ale to jediné, co jsem toužila začít doopravdy, se zdálo nemožné. Připadalo mi totiž, že mi zamrzlo srdce, a tak nikdy pro nikoho nevzplane.

V mém životě se střídaly žánry knih, ale jinak byl každý den více méně stejný. Žila jsem s mámou v dvoupokojovém bytě přestavěném na 2+1. Ráno jsem vstala v půl sedmé, umyla se, oblékla si bílé tričko a barevné kalhoty (ano, tohle jsem chtěla dělat jinak než ostatní. Také jsem odmítala nosit podprsenku) a vydala se potichu do kuchyňky. Máma vyspávala; pracovala v neziskovce a začínala až od devíti. Za ty peníze se tam nikdo moc nepřetrhne. Nalila jsem si na müsli ohřáté plnotučné mléko - jedno z nemnoha svých vítězství. Máma se poslední dobou kromě lesů rozhodla zachraňovat také zmučená hospodářská zvířata a dala se na veganství. Mléčné výrobky mi ale sebrat nedokázala. 

Když jsem dožvýkala zrní, vzala jsem si batoh a na chodbě se sešla se svým nejlepším kamarádem Ondřejem Marinem. Na základce jsem se dozvěděla, že se oficiálně jmenuje po italsku, protože se tam narodil. Byl to tmavovlasý kluk s foťákem na krku, kterému se poslední dobou značně rozšířila ramena. Byl vždycky trochu nižší než já, ale během střední mě přerostl. Taky se začal oblékat převážně v černé, a tak jste ho většinou mohli potkat v klasických vysokých converskách, úzkých tmavých džínech s dírou na koleni a obyčejném černém tričku nebo košili s vykasanými rukávy. 

“Zkoukneme od začátku Marvely, Váňová,” oznámil mi například a vydali jsme se na zastávku. 

Nevím, proč se rozhodl jít na stejnou střední školu jako já. Očekávala jsem, že se vydá uměleckým směrem, protože dělal fotky, které ostatní chválili. Mně se moc nelíbily. Byly černé a bílé, skoro postrádaly šeď. Přitom život je hlavně šedivý, nebo ne? 

Možná ode mě chtěl dál opisovat, protože to dělal celý život. Já přitom nebyla bůhvíjaká studentka: obchodní akademii jsem si vybrala proto, abych se vyhnula fyzice a chemii. Ani ekonomika a účetnictví mě ovšem nenadchly, a tak jsem doufala v přijetí na knihovnictví na Karlově univerzitě v Praze, kam jsem v nejhorším hodlala třikrát týdně téměř dvě hodiny dojíždět. 

Ve třídě jsem se přátelila jen s Klárou, která se se mnou začala bavit hned na seznamováku, aby se přese mě dostala do Ondřejovy náruče. Skončilo to po třech měsících chození ve stylu pac a pusu, ale ona se přes to nikdy úplně nepřenesla. Komentovala všechny jeho avantýry, hnusil se jí jeho nový piercing v jazyku a nakonec se pokusila přimět mě, abych se s ním přestala bavit. To všechno jsem zvládla. Mnohem horší byly její řeči o tom, že bych si měla někoho najít. Abych jí nekřivdila: výborně se s ní povídalo o knihách. Dokonce na ně psala recenze, k čemuž jsem se já nikdy neodhodlala. 

Po škole jsem chodila do knihovny, s Klárou do čajovny, nebo domů. Hodně jsem četla a trochu se učila. Četba se buď protáhla až do večera, nebo byla přerušena večeří s mámou či smskou od Ondřeje: 19:00 Iron man. O. To jsem pak před sedmou stála před bytem Marinových a nesměle ťukala na dveře. Ondřejova máma byla paní od rány, která nad mou chaotickou matkou-ekoložkou pravidelně obracela oči v sloup. Stejně mi ale nikdy neodepřela kus masa k nedělnímu obědu nebo místo na pohovce v obýváku, když jsem si zapomněla klíče. “Ahoj, Verčo,” prohlédla si mě zelenýma očima, které po ní její syn zdědil. “Rovná ponožky.”

Zamrkala jsem a zeptala se: “Co řekl?” Paní Marinová nesnášela sprostá slova, což byl jediný důvod, proč je Ondřej nadužíval. 

“Nebudu to opakovat.”

Přikývla jsem a vydala se moderním námořnicky laděným bytem do Ondřejova pokoje. I ten byl převážně bílý a tmavě modrý, ale nové věci, které si vybral sám, byly většinou černé. Měla jsem to tu ráda. 

Ondřej, oblečený tradičně v černém tričku a domácích kalhotách, seděl na posteli a hrabal se v obří hromadě nasypané uprostřed. Byl roztomile rozcuchaný a mně prolétlo hlavou, že mu z množství ponožek tříčlenné rodiny Marinových hrůzou vstávají vlasy na hlavě. Sedla jsem si naproti němu a začala mu pomáhat. “Jak jsi k tomu přišel?”

Zakřenil se na mě a vypadal při tom, jako když mu bylo deset. “Potkal jsem Lenku Máchalovou.” To byla naše spolužačka ze základky. “Brzy nás pozve na svatbu.”

“Aha…” pokývala jsem hlavou. “Jak to souvisí s tříděním ponožek?” Tvářila jsem se netečně, ale po očku jsem sledovala, jak s nelibostí krčí obočí. 

“Řekl jsem mámě, že je Lenka těhotná a ona si myslela, že to má se mnou. Pravil jsem,” dramaticky se odmlčel, “jak si tohle, kurva, můžeš myslet?! … Což mimochodem zas až tak sprostý není.”

Jenže Andrea Marino měl každou chvíli jinou holku. “Proč by si to nemohla myslet?” Věnovala jsem mu vážný pohled. Opravdu si neuvědomuje, že vypadá jako děvkař? “Už v osmičce jste se po pracovní výchově líbali na zahradě za školou.”

“Jop. Ale to jednak časově nevychází, jednak to k početí nestačí, Váňová.” Vypadal dotčeně, ale já ho nikdy nešetřila, stejně jako on nešetřil mě. 

“Nemůžu vědět, že jste někdy potom nepokročili na vyšší level.”

“Za líbáním ale nenásleduje sex,” mrkl na mě. V zelených očích se mu přitom šibalsky zablýsklo. “A i kdyby to tak bylo, nespím s nikým bez kondomu. I když se ta holka dušuje, že bere prášky.” To jsem asi nepotřebovala slyšet, a tak jsem mlčky hledala druhou pruhovanou ponožku. Po chvíli ticha zamumlal: “Nechci se vázat na holku, kterou nemiluju.”

“A poznáš to?” Můj hlas zněl slabě a trochu odcizeně. Kdybyste se mě zeptali, koho mám nejradši, byl by to on a v závěsu za ním moje praštěná máma. Nejhorší bylo léto, které Ondřej vždycky trávil u táty v Itálii. Neuměla jsem si představit, že někoho budu mít raději než jeho a možná proto jsem si připadala tak zamrzlá. Sněhová královna. 

Otevřely se dveře a Ondřejova máma postavila na stůl mísu s popcornem z mikrovlnky. Nikdy neklepala a stejně nás nikdy při ničem nenačapala. No dobře, jednou jsme ukradli trávu a pokoušeli se ji sušit na parapetě, ale jinak nic.  

“Děkujeme,” usmála jsem se na ni. 

“Můžeš to udělat zítra,” houkla na Ondřeje a on hromadu shrábnul do proutěného koše a pustil připravený film. 

“Vidíš, Tony to taky nepoznal,” nedala jsem s tím pokoj ani během filmu.

“Jako co?” otočil se na mě s pusou plnou opražené kukuřice. 

“Že Pepper miluje.”

“Vždyť si ji vzal a měl s ní dceru. Ty si nic nepamatuješ, Niko,” dobíral si mě. 

“Ale to už byl dost starej a ona mimochodem taky,” mrskla jsem sebou poraženě na polštář. Ondřejova postel byla skvělá, protože jsme na ní mohli při koukání na televizi spočívat v pololehu. Svalil se vedle mě a mísu s popcornem postavil mezi nás. 

“Zítra nepůjdeš do knihovny,” oznámil mi najednou. V televizi před námi se urputně střílelo, ale nedokázala jsem tomu věnovat pozornost. 

“Proč ne?” měřila jsem si ho překvapeně. Neměla jsem co číst a to bylo trestuhodné. 

“Budeš skutečně žít a půjdeš se mnou do Hubertusu.”

Zrovna jsem se chystala napít coly a jeho prohlášení ve mně vyvolalo dávivý reflex, takže jsem se celá zlila. Odskákala to možná i jeho postel. “Ses někde praštil, Marýno?”

“Ne,” zatvářil se nevinně. “Proč se ptáš?”

Protože tuším nějaký průšvih. Určitě tam chce něco fotit a není si jistý, že je tam bezpečno. “Ty teď s nikým nechodíš?” rozhodla jsem se přejít do útoku. 

“Já nikdy s nikým nechodím.” Obrátil oči v sloup a já zaúpěla. 

“Proč s sebou nevezmeš nějakou svoji známost?” Má jich plno – jeho bejvalky potkávám na všemožných místech. Minulý rok jsem začala chodit na tvůrčí psaní a setkala jsem se tam hned se dvěma. Obě z něj byly jak uhranuté a vyptávaly se na kdeco, takže jsem tam víckrát nedorazila. 

“Nejsou spolehlivý.”

“Třeba by byly, kdybys jim dal víc než pár měsíců.” A já bych nemusela absolvovat tyhle ptákoviny. 

“Díky za nabídku, ale takhle dlouho čekat nemůžu. Z Hubertusu se právě odstěhovala partička bezdomovců a prý tam po sobě zanechali pěkný bordel.”

“Aha, to zní lákavě. Stejně jako třeba lepra,” pokývala jsem hlavou a nabrala si plnou dlaň křupavého popcornu. Ondřej se dal na fotografování sociálně vyhrocených témat, takže mě zajisté čekají vzrušující časy. 

“Jsi největší zbabělec, jakýho znám, Niko,” zakroutil hlavou. “Ale stejně do toho se mnou půjdeš jako vždycky. Protože ti koupím McFlurryho…”

“Jakýho?” zkoušela jsem ho. 

“S Kitkatem a čokoládou.” Zná všechny moje hříchy. Není se čemu divit, většinu mi ukázal právě on. 

 

---

Ten bídák měl pravdu. Nakonec jsem opravdu seděla v Toyotě Marinových a proklínala se za to jen uvnitř své hlavy. 

“Už víš, na co je tohle?” sáhla jsem po podivné věcičce s tlačítky připevněné po straně místa pro spolujezdce. 

“To ovládá katapult pod tvojí sedačkou,” zamumlal Ondřej a začal se soustředit na couvání. Řidičák si udělal hned, jakmile to bylo možné a narozdíl od své mámy řídil na výbornou. 

“Takže nevíš,” ušklíbla jsem se a mlčky sledovala z okna okrajové části města, které jsme míjeli. Nejdříve to byly větší činžáky pro nemajetné, pak starší rodinné domy. Nakonec Ondřej odbočil do prudkého kopce, po jehož návrší se dalo dojít až na Ještěd, neopominutelnou dominantu Liberce. Podél záplatované cesty, které jsem soukromě přezdívala padesát odstínů šedi, stálo jen málo domků, okolo nichž se rozprostíraly louky a srázovité zalesněné kopce. 

    Ten kopec je horší než šlapat schody do nebe. Nahoře je stejně úplný hovno. (Adriana Michálková: Sedmé nebe)

Vyjeli jsme až na vrchol a zastavili před lesní závorou. Budova bývalé restaurace s penzionem působila tísnivým dojmem dávno opuštěného rekreačního objektu. Nebylo to snad ani rozbitými okny v prvním patře, spíše za to mohly všemožné nálety dřevin z okolního lesa, které neměl kdo zkultivovat. 

Vylezla jsem z Toyoty a všimla si, že Ondřejovi vypadly na zem při vystupování a hledání foťáku nějaké obaly od žvýkaček a papírový kapesník. 

“Hoď to do koše,” řekla jsem automaticky. 

“Vážně, Váňová?” nadzdvihl pobaveně obočí. Dávno jsem věděla, že Ondřejovo čelo o něm vyzradí vše. 

Věnovala jsem mu dotčený pohled. “Nejsem ekoterorista. Ale nejsem ani čuně.”

“A to já zas jsem!” vyplázl na mě jazyk se stříbrnou kuličkou, kvůli níž před dvěma lety celý týden cucal ledové kostky a jedl jen zmrzlinu a smoothie. Pak naházel své odpadky na podlahu pod zadní sedačku auta. Povzdychla jsem si. Moje eko matka mě vychovala výborně. Není třeba, aby byla nablízku, stejně ho peskuju jak malého kluka. 

Otočila jsem se k cíli naší cesty a skepticky hodnotila stav budovy, která musela být opuštěná nejméně dvacet let. Už dávno neměla dveře, ale někdo je nahradil papundeklovou deskou a o tu opřel těžké kamenné obrubníky. “Jak se chceš dostat dovnitř?”

Ondřej ukázal na nízký přístavek nalepený na levou část budovy. “Vylezeme nahoru a dovnitř oknem.” Okno bylo skutečně vytlučené. 

“Já nahoru nevylezu,” zasekla jsem se. 

“Nebuď negativní. Nedávní obyvatelé si tam navršili dost sutin, takže by to zvládla i malá holka.” Evidentně si to tu byl obhlédnout. Od té doby by možná i nějakou tu spolehlivou známost sehnal… Lhář.

Kousla jsem se do tváře a vydala se nahoru. Opravdu to nebylo tak hrozné. To nejhorší čekalo uvnitř. Někdo totiž už dávno vytrhal plechy na střeše, takže tam napršelo a podlaha pokrytá linem se podezřele vlnila. “No ne, Marýno. Tam mě nedostaneš ani heverem. I když pominu blechy, šváby a smrad, odmítám se zrovna tudy propadnout do horoucích pekel.”

“Zůstaneš tady,” rozhodl a přehoupl se přes parapet. Začal v rohu místnosti. Vytáhl zrcadlovku, chvíli ji šteloval, a tak vyfotil celou místnost. Nacházely se tu dvě hodně špinavé matrace položené do tvaru písmene L, okolo nichž se válely hromady hadrů, pivních plechovek a krabic od vína. 

“Já ti nevím, Ondřeji. Nebyli tady spíš nějací vzbouření puberťáci?” prolomila jsem netrpělivě ticho. “Matrace a chlast by tomu odpovídaly…” I když jsou špinavé až hanba. Jestli se tady děly nějaké nemravnosti, tak potěš pánbůh…

Ondřej něco zahučel a vydal se blíž. Cestou párkrát cvaknul foťákem a přestal koukat, kam šlape. “Jsi fotograf na dvě věci,” začala jsem do něj rýt, ale pak se to stalo. Šlápl na čtvercový kobereček na podlaze a zahučel spolu s ním do zakryté díry. Byl to tak rychlý pohyb, že mé oči to začaly freneticky rozmrkávat. 

Kurva drát!” zaklel a krve by se ve mně nedořezal. “To bude ta tvoje pekelná díra, parťačko,” zaskučel, ale evidentně tam zapadl jen po pás a v horní místnosti se držel zapřený za lokty. Netuším, jak to stihnul, ale foťák mu nevisel zepředu, nýbrž přes záda. V tomto ohledu na sebe byl nepochybně hrdý. 

“Proboha, co mám dělat?” Nahoru ho určitě vytáhnout nedokážu. Není tu ani nic, o co bych se zapřela. “Jsme houby vybavení,” brebentila jsem nervózně. “Rychlé šípy s sebou vždycky braly švihadlo.”

“Budu muset seskočit dolů,” zaúpěl. “Bylo by fajn, kdyby ses tam dostala a něčím ten pád zmírnila.”

“Rozkaz,” přikývla jsem a přehoupla se dovnitř. Opatrně jsem našlapovala podél stěny ke zděným schodům, které se tvářily poměrně stabilně. Dole však neleželo nic kromě hromad odpadků, takže jsem se musela vrátit pro jednu z příšerně smradlavých matrací. “Tohle za zmrzlinu nestojí,” brblala jsem, zatímco Ondřej se neúspěšně pokusil za rozbolavělé lokty vytáhnout trochu výš. Mou poznámku neokomentoval, takže mu nejspíš opravdu nebylo do smíchu. Snad mu nic není a nebudu muset volat sanitku, anebo hůř – jeho mámu. 

Konečně se mi podařilo dostat matraci o patro níž a naskytl se mi neopakovatelný pohled. “Když mi hodíš zrcadlovku, vyfotím tvoje klimbající se nohy,” zavolala jsem za ním se škodolibým pocitem zadostiučinění. Nebyla jsem rýpavá od přírody, naučil mě to on, a tak mi to nemohl vyčítat. 

Bral to jako pokyn ke skoku, který se mu podařil na jedničku s hvězdičkou, protože dopadl na nohy a nesvalil se na záda, kde mu visel foťák. “Kolikrát jsem ti říkal, že na můj Canon se nesahá?”

“Tvůj kanón,” odfrkla jsem si protáhle a on mi věnoval jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů, které rozbušily už tolik dívčích srdcí, to moje ovšem nejčastěji. Vyhrabal se na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Očividně tu ještě neskončil. “Ehm, jdu to rozdýchat ven,” rozhodla jsem se náhle. Až teď mi došlo, jak moc jsem se lekla, zatímco on vůbec ne. “Kdybys zase někam padal, hodně řvi.”

“Jasně…” nevěnoval mi pozornost. Byl to nezodpovědný pitomec, kterému nezáleželo na ničem a téměř na nikom, možná ani na něm samotném. Vyběhla jsem schody, protáhla se oknem a seskočila z přístavku. Posadila jsem se na kmen poraženého stromu a nepřítomně zírala na lesní cestu. Můj život plynul jako líná řeka, do které Ondřej občas plácnul, aby její vodu rozstříkl všude kolem. Pomalu se ale blížil čas, kdy se budeme muset rozdělit a to mě paradoxně naplňovalo jak úlevou, tak studenou prázdnotou. 

 

---

Nevím, koho napadlo uspořádat na začátku čtvrťáku exkurzi do bedřichovské úpravny vody. Říjnové počasí se ovšem překvapivě vyvedlo, a tak jsme se s Klárou táhly za naší třídou a vykecávaly se o škole, o knížkách a o nesnesitelnosti bytí. Naší Biblí bylo Stmívání a naprosto nedostižným ideálem nekonečná láska. Obě jsme byly zakoukané do Edwarda Cullena, ačkoliv jsem upřímně pochybovala o tom, že bysme všechny útrapy snášely tak dobře jako jeho Bella. O Kláře to platilo obzvlášť – byla menší postavy, hubená a bledá jako Sněhurka. Její vysněný kluk měl být naopak hodně vysoký a tmavovlasý. 

“Vztah není jen o líbání,” prohlásila jsem asi v polovině naší rozpravy. “S Edwardem trval přechod na další level fakt dlouho.” Ondřejovu průpovídku o tom, že po líbání nenásleduje sex, jsem před ní záměrně zamlčela. Věděla o tom pravděpodobně kulový, stejně jako já. 

“To je na tom právě romantické,” zasnila se na chvíli. Díky světlým kudrnatým vlasům vypadala jako bezbranné jehňátko. Však si ji Ondřej před pár lety skoro upekl na rožni… Proboha, co mě to napadá?!

“Není to opravdové,” vyhrkla jsem rozhořčeně. “V normálním světě se do tebe nezamiluje vyzrálý, takřka bezchybný muž v podobě puberťáka, který tě rázem zahrne porozuměním, hromadou peněz a zářnou budoucností. Stmívání dává holce marnou naději, že potká druhou polovinu sebe sama. Dokonce se jí snaží namluvit že si může ze dvou polovin vybrat!”

Klára vykulila oči a já si málem vlepila facku. “Máš hodně ponurou náladu. Co se stalo?” 

“Aaah, nic,” nervozně jsem si z lahve usrkla vody, která už dávno nebyla studená, a začala jsem se těkavě rozhlížet po okolních horských chatách. Chcípl tu pes. 

“Dobře, zeptám se jinak. Co ti provedl Andrea Marino?” Klára se tvářila vážně a donutila mě zamyslet se nad tím, zda jsem opravdu nesnesitelná a zahořklá právě kvůli Ondřejovi. Jeho avantýry a spontánní přístup k životu mě štvaly čím dál tím víc. 

“Propadl stropem,” přiznala jsem. 

“Propánajána!” chytila se za hlavu. “Kde jste zase lozili? Ty bys za ním šla snad i do pekla!”

“A ty snad ne? Každá by za ním šla, kdyby o to stál.” Potřásla jsem hlavou a kousla se do rtu. “Dělám to už třináct let.”

Švihla jsem očima dopředu. Ondřej šel v přední části našeho štrůdlu, po jednom boku měl rozřehtanou Evu a po druhém zadýchanou Miru, která měla i na takovou dálku znatelně zarudlé uši. Najednou se otočil, vyhledal mě očima a roztáhl rty do úsměvu. Chtěla jsem věřit tomu, že kdybych nebyla zabraná do rozhovoru s Klárou, na ty dvě by se vykašlal a přišel by za mnou. Zároveň jsem tomu věřit nechtěla, protože přece nežárlím. On se každopádně zase otočil a prohlásil něco děsně vtipného, protože jak Emina, tak Mira propukly v další hurónský smích. 

Klára obrátila oči v sloup a povzdychla si. Naštěstí jsme konečně byli na místě. Dostali jsme  rádoby vtipné instrukce typu “ty bazény nejsou perličková koupel” a vyrazili dovnitř. Výklad jsem přestala poslouchat hned na začátku, takže do hlavy se dostal jen údaj, že bedřichovská čistička prošla rekonstrukcí a obstarává vodu z josefodolské nádrže pro 55 tisíc obyvatel libereckého kraje. Zírala jsem do jednoho z bazénků a toulala se světem za závěsem. 

“Nespi, Niko,” uslyšela jsem známý hluboký hlas přímo u svého ucha a tak jsem sebou škubla, až jsem se převáhla dopředu. Ondřejovy paže se mi pevně ovinuly kolem boků a on se rozchechtal. 

Dech se mi zadrhl v plicích a záda mi polil studený pot. “Proboha, ty jsi pitomec, Marýno!” zlobila jsem se. Vypletla jsem se z jeho náruče a nasupeně se k němu otočila. Tvář mu vylepšoval poťouchlý úšklebek člověka, který vás dostal. 

“Vy taky, Veroniko? Nechcete si to nechat na doma?” přisadila si profesorka a já od Ondřeje o krok ustoupila a věnovala mu další rozzlobený pohled. Nadzdvihl obočí a pokrčil rameny. Profesorka to nechala být a pobídla průvodce, aby pokračoval ve výkladu. Pak následovala hodinová procházka k Josefovu Dolu – ráji pěších turistů a především bláznivých cyklistů. Zase jsem se courala vzadu, tentokrát o samotě. Po chvíli jsem zjistila, že Ondřej jde vedle mě a mlčí. 

“Chceš něco?” zeptala jsem se ho nepříliš vlídně. Jeho harém se po nás překvapeně ohlížel. Sice jsme spolu seděli v lavici, ale jinak se většinou věnoval nějaké jiné dívce. Připadalo mi, že se mnou sedí, aby se k němu nenacpala některá z nich. Ano, sedím už od základky v lavici s Ondřejem. Když jsme vedle sebe skončili i na střední, napůl mě trefilo, napůl jsem si oddechla. Jestli to ale nedokážu utnout ani na vysoké, je se mnou něco ve velkém nepořádku. 

“Ty jsi na mě naštvaná?” zalétl ke mně zelenými duhovkami, ale rychle ucukl. Nebyl si jistý. 

“Samozřejmě,” kopla jsem do kamínku, abych své odpovědi dodala na váze. Podzimní slunce se mi opíralo do holého ramene a pokoušelo se mi ho uškvařit, a tak jsem si přes něj přehodila bílý svetřík. 

“Proč?” obrátil ke mně pohled a zkoumavě si mě prohlížel. Poznala jsem to podle toho, jak se mu krabatilo čelo. 

“Hádej.”

“Hmm…” tvářil se, že přemýšlí, ale zase se poťouchle usmíval. “Neměl jsem na tebe tak vybafnout?”

“To jsi neměl,” souhlasila jsem. “Taky jsi neměl propadnout stropem, lézt na komín, zatímco ti pod nohama praskají šprychle – tvá jediná cesta zpátky! A další blbosti. Ale jsi to ty.”

“A tohle na mě miluješ,” zašklebil se. 

“Miluju?” vyprskla jsem. Zbláznil se. Nemiluju ho. Rozhodně NE. 

“Minimálně to budeš předstírat,” mrknul na mě a já ihned věděla, odkud vítr fouká. Když se mu nedařilo s nějakou rozejít… Ne, oprava! Když se s ním nějaká VČAS nerozešla, nutil mě sehrát jí divadlo o tom, že jsem jeho holka. I kdyby se v tom dotyčná šťourala, nemohla na to snadno přijít, protože jsme byli často spolu. Už od školky. 

“Ani náhodou!” ošívala jsem se a dokonce jsem si svetřík posunula na hlavu, abych na něj neviděla, a rukávy si v melodramatickém gestu krátce přiložila na oči. 

“No tak, Niko, bude to úplně stejný jako vždycky,” hučel do mě Ondřej. 

Zakroutila jsem hlavou. “No právě. Je mi těch holek líto, opravdu!” 

“Tahle je ale fakt hrozná, chce mě představit své rodině! Nedělej Zagorku, Váňová!”

Proboha, tohle sousloví nesnáším. Obrátila jsem oči v sloup, zavázala si svetřík kolem pasu a nakopla další kámen v cestě. Odletěl k nedalekým smrčkům. 

“Noup… Ne neberu jako odpověď, to už bys mohla vědět. Takže, co za to, parťačko?” zašeptal, zatímco profesorka se zastavila a naše třída se kolem ní shlukla, aby slyšela, co vypráví o vodním díle, ke kterému jsme došli. 

Co za to? Ušklíbla jsem se. Ondřej zasponzoroval za poslední tři roky velkou část mé osobní knihovny. A to jsem většinou požadovala jen jednu knihu. Ale už mě to nebaví. Divím se, že v tomhle městě ještě má kde lovit. Není zas až tak velké… “Celou sérii Eragona,” vydechla jsem a neodvažovala jsem se na něj podívat. 

“Jsi krutá.”

To jsem ještě netušila, jak krutý umí být on. 

 

---

Druhý den po škole mě Ondřej odvedl před Gymnázium Jeronýmova, odkud právě vycházelo několik studentů. Na obchodce vyučování končilo dříve, protože se nepočítalo s pauzou na oběd, takže jsme ani nemuseli zazdít poslední hodinu. “Značně jsi zvýšil laťku,” pochválila jsem ho. Na druhou stranu jsem si vybavila den otevřených dveří, který jsem na tomto gymnáziu absolvovala před několika lety. Strop dámských toalet tehdy pokrývaly hroudy zmačkaných toaletních papírů, které tam místní “dámy” naházely v mokrém stavu a nechaly je tak uschnout. Následující den jsem odeslala přihlášku na obchodku. 

“Jop,” rychle kývl, s vážnou tváří se přede mě postavil a chytil mě za obě ruce. Už hrajeme? “Proto to dnes bude trochu náročnější, Niko.” Zhluboka se nadechl. Je to vážné… “Potřebuji, abys mě líbala.” 

„Hardine, pravdu, nebo úkol?“ ujala se slova Molly. Odpověděl „úkol“. Jak jinak. „Políbíš Tessu,“ vyzvala ho s falešným úsměvem. Hardin vytřeštil oči. S alkoholem mi sice všechno připadalo nové a vzrušující, ale teď jsem dostala chuť před ním někam utéct. (A. Todd: After - Polibek)

Asi jsem špatně slyšela. “Co?!”

“Prostě mi dej pusu. Ona ví, že jsme dlouholetí kamarádi, vodění za ručičku nestačí.”

“N-ne,” začala jsem protestovat, ale celé mi to přišlo natolik absurdní, že jsem neměla slov. Líbal už tolik holek, proč si na tohle nevybral některou z nich? Jasně, jsou nespolehlivé… “Ne. Nemůžu tě líbat,” vylezlo ze mě nakonec. 

“Proč bys nemohla?” Zeptal se zlehka, podle něj na tom nebylo nic divného. Stál uvnitř mého osobního prostoru, propaloval se do mě vyzývavýma očima a já cítila, jak mě polévá horko. Šířilo se od žaludku do zbytku těla a končilo v konečcích prstů, za které mě držel. 

“Nemůžu prožít svoji první líbačku na ulici a navíc s nejlepším kamarádem,” vyhrkla jsem. Ano, vážně jsem to řekla nahlas. S Ondřejem se mi to občas stalo. Zapomínala jsem hlídat svůj svět za závěsem, občas jsem ho do něj dokonce pojmula. A on mě následně smetl zpátky na zem. 

“Niko, je to jen pusa. A jde o celý Odkaz dračích jezdců.”

Nevím, zda mě víc překvapilo, že mě opravdu chce líbat, nebo to, že zná souhrnný název Paoliniho série. Chystala jsem se začít hystericky smát, ale chytil mě jemně za bradu a já v jeho výrazu zahlédla něco, co tam moc často nebývalo. Vyrovnanost? Poklid? Pomalu se ke mně naklonil a přitiskl své plné rty na mé. Byly překvapivě studené a hladké. Automaticky jsem zavřela oči a nadechla se, ale on toho využil a narazil svým jazykem na můj. Ucítila jsem kov piercingu a neklidné horko se změnilo v příjemné teplo. Vnímala jsem jeho prsty zapletené do mých polodlouhých vlasů pocuchaných větrem. Jeho ústa neopouštěla ta má a já si uvědomila, jak je to něžné a zároveň opojné, takže nevím, kde to vlastně stojíme a proč. “Vidíš, zlato, nic na tom není,” zamumlal Ondřej a zlehka pokračoval. Jak mě to oslovil? Že na tom nic není? Je to, jako kdybych celý život žila u sousedů a najednou se ocitla doma! Asi konečně chápu, co lidi na tom líbání vidí. Ale vážně se líbám zrovna s ním? Musím přestat! Trochu jsem se odtáhla. Jen tolik, kolik mi dovolil a bylo to setsakramentsky málo. Hlavou mi proběhlo, že chutná stejně jako voní, ale neuměla jsem to popsat. Zírala jsem do důvěrně známých nazelenalých očí, které zničehonic vypadaly dočista jinak, a mlčela. 

Měla jsem na něj začít křičet. Nehrát s ním tuhle hru na lásku. Ale bylo mi dobře a vlastně jsem nechtěla, aby to skončilo. Nakonec to za mě udělala ta holka, kvůli které jsme sem přišli. Otočila Ondřeje za rameno směrem k sobě a vlepila mu ukázkovou facku. Něco mu říkala, ale nedokázala jsem to vnímat. Směs poklidu a zmatku se pozvolna vytrácela z mé mysli a zanechávala za sebou podivnou prázdnotu. Až po chvíli jsem zjistila, že Ondřej mlčí a ta zhrzená blondýna odchází k podchodu, za kterým se nachází nejbližší autobusová zastávka. Užasle jsem zírala na její svítivě růžový batoh. 

“Čau, kámo!” objevil se na scéně vytáhlý světlovlasý kluk s veselýma očima. Takový ten bezstarostný surfař z amerických filmů, který rád vysedává na pláži a pije teplé pivo. Jasně, ten tu chyběl. 

Kluk šťouchl Ondřeje do ramene, aby upoutal jeho pozornost. Ondřej vypadal, že se mu ulevilo a poťouchle se na něj zakřenil. “Ty krávo, tebe už jsem neviděl celou věčnost. Co děláš?”

Kluk ukázal na budovu za sebou. “Tohle a housle.” Housle? “Zato tvůj život vypadá zajímavě.” Ondřejův život není ani trochu zajímavý. Je smutné, že není schopný vážného vztah a ještě smutnější je, že já mu s tímhle stylem života pomáhám. Dříve jsem si myslela, že časem najde tu pravou a nechá toho. Ovšem po tom, co se stalo před chvíli, už tomu nevěřím. 

“Ve skutečnosti to se mnou jde ode zdi ke zdi,” prohlásil Ondřej, jako kdyby se mnou souhlasil. “Tohle je moje kamarádka Nika.” Dneska žádné Jo, a tohle je Váňová? Obrátila jsem se na kluka, který se představil jako Petr a vyloudila ze sebe úsměv. Snad obstojný. Rázem jsem se utápěla v světle modrých očích, což ještě podpořilo myšlenky na surfaře. Doufala jsem, že pro dnešek jsou mé zážitky u konce, ale ještě nějakou dobu jsem se zmítala ve svém osobním očistci, protože jsme vyrazili k zastávce a Ondřej mě za bujného rozhovoru se svým starým kamarádem z lekcí plavání (to mě podrž!) stále pevně držel za ruku. Má mysl dlela za závěsem, pobíhala ze strany na stranu a nemohla se odtamtud vymotat. 

Když Petr po několika zastávkách vystoupil z plynového autobusu, které byly tak hlučné, že jsem je nemohla vystát, rozvázal se mi jazyk. Začala jsem na Ondřeje chrlit všemožné výčitky, které tak jako vždycky bravurně splachoval ve stylu no a co?! 

Co to bylo? – Jen pusa. 

Moje první pusa. – A byla dobrá?

Všem na očích! – Nikdo z nich tě neznal. Byla dobrá, nebo ne?

Co je to za otázku? – Ostatních holek se zeptat nemůžu. 

Kolika? – Nedělám si jejich jmenný seznam. 

Snad nebudu mít opar. – V životě jsem opar neměl a ty to víš. 

Vím o tobě všechno. – To si zase nefandi. 

Ten Odkaz dračích jezdců už nechci. – Ticho. 

Je ponižující, že ve skutečném světě si člověk nedokáže rozplánovat hádku tak dobře, aby za sebou spolu s jejím vygradováním mohl dramaticky prásknout dveřmi a záhy se s brekem svalit do postele. Nás čekala ještě cesta přes sídliště a tři patra schodů. 

“Já tě nechtěl naštvat. Vím, že jsem přestřelil. Co s tím budeme dělat?” Před vchodovými dveřmi mě chytil za loket a přiměl mě otočit se na něj. Jeho výraz byl nečitelný; odrážel spíše snahu přečíst mě. A Ondřej ve mně četl dobře. 

Nervózně jsem se kousla do dolního rtu a co nejodhodlaněji řekla: “Nic. Jak jsi řekl: byla to jen pusa. Jen jsem si nemyslela, že se to poprvé stane takhle.” A s tebou. 

“Už to neudělám,” slíbil tiše, ale ta věta mi z nějakého důvodu připadala neúplná. 

“Dobře.” Strčila jsem do zámku klíč, vyběhla schody a bez rozloučení vklouzla do našeho bytu. 

 

Autor Jeninas, 22.09.2019
Přečteno 44x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: jitoush
ikonka Komentáře (4)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Výjimečně jsem “hrábnul“ do románové, tedy „velkoformátové“ tvorby.
Text je psán již vyzrálou rukou a nevadí mi ani dívčí pohled. S řešením situací o chodu života, emotivně a lehce zdlouhavě. Mimořádně se mi líbil použitý systém citového obranného valu, před oponou, za oponou.Dokonce jej i osobně používám.
Nejsem si úplně jist, zda použitý sloh ještě koresponduje s „teens“. Použité výrazivo v textu mi připadá/přináleží spíš dospělákům a tím lehce degraduje situace a věrohodnost děje. Moje stanovisko, nic víc.
Naprosto mne odrovnala hláška s müsli:“Když jsem dožvýkala zrní“. To má u mne konsekvence extrémních sportovních akcí, tam to prostě jinak kaloricky zvládnout v extrémně krátkém čase nelze.
Docela obdivuji i cílevědomost, kolik času psaní dáváte.

28.09.2019 22:14:32 | Lesanreagovat

Děkuji za povzbudivý komentář =) Asi se budu muset podívat, jak jsem psala, když jsem byla ve věku svých hrdinů. Je pravda, že se pohybuji v úplně jiné "bublině" a od té doby jsem četla zcela jinou literaturu. Já píšu celý život, ale tohle je vyloženě záležitost chvilek, kdy si potřebuji odpočinout od toho vážného =).

29.09.2019 16:39:15 | Jeninasreagovat

....Nejsem nějaký odborník,co se týče psaní,ale mně se to líbilo,máš
dle mého tak nějak uvěřitelně postavené dialogy,je to čtivé a má to spád,
vtipné poznámky a líbí se mi,že to není "ploché",je zachyceno vnitřní
prožívání,citová vrstva,tím hrdinka získává určitou plasticitu....
Určitě piš dál,líbí se mi,jak používáš jazyk.Obsahově je to uvěřitelné a navnadí to k otázce,jak se to bude vyvíjet dál.......Ji./úsměv/

26.09.2019 16:50:49 | jitoushreagovat

Moc děkuji! Pracuji na tom po chvilkách už půl roku a ráda si poslechnu názor čtenářů. Pokračování bude, chybí mi přepsat jednu scénu :)

26.09.2019 21:10:30 | Jeninasreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter