Co když Bůh je mizera? I. Nika - 2. část

Co když Bůh je mizera? I. Nika - 2. část

Anotace: První verze milostného příběhu s prvky fantasy, který je v procesu psaní. Budu ráda za jakýkoliv, klidně i kritický komentář =)

Sbírky: Co když Bůh je mizera?

Čekala bych, že propláču noc a Ondřej druhý den nepřijde do školy. Tak se to přeci dělá, nebo ne? Místo toho jsem se pohádala s mámou kvůli neumytému kelímku v odpadkovém koši na plasty a Ondřej se choval skoro stejně jako předtím. 

Ráno se mi zdál sen, po kterém mi v hlavně nezbyla žádná konkrétní informace, jen pořádný zmatek. Vstala jsem tedy o hodinu dříve, loudala se bytem s naprosto prázdnou hlavou a nakonec jsem si půl hodiny před odchodem sedla s knížkou na lavičku před vchodem do paneláku. Bylo mi chladno, ale bylo mi to fuk. Ondřej mě tam nacházel často, zejména přes léto, a tak se tomu nedivil. Všimla jsem si ho ve chvíli, kdy oddaloval zrcadlovku od obličeje. Musel mít tisíce mých fotek, ale žádnou mi nechtěl dát. 

“Dobré ráno,” zahlaholila jsem a vydala se po jeho boku k zastávce. 

“Celkem jo,” zamumlal, zatímco ťukal na obrazovku foťáku. 

Přemýšlela jsem, zda je tohle ráno divné a jestli ho takové chci. Ale věděli jste v osmnácti, co chcete? “Lenka mě včera na Facebooku pozvala na tu svatbu. Bude v polovině listopadu. Taková rychlosvatba.” 

“Jop, já vím. Budu fotit obřad.” Došli jsme na zastávku a v tu chvíli autobus vyrazil z odpočívadla a my zamířili k tradičním místům pro čtyři a sedli si naproti sobě. Dělali jsme to pro případ, že by na následujících zastávkách nastoupil někdo známý. Dneska bych to brala všema deseti. 

“Ty umíš dělat i normální fotky? Ne jen černé stíny na bílém?” Nebylo to rýpnutí, spíš upřímná zvědavost. Ale zabodl do mě smaragdové oči částečně schované za přerostlými vlasy a řekl jen: “Jop, umím.”

Pak nastoupily dvě spolužačky, které byly také pozvané na Lenčinu svatbu a cesta rychle utekla. 

Školní den probíhal v obvyklém kolotoči domácích úkolů, výuky, zkoušení, sčítání a odčítání. Před poslední hodinou se Ondřej vypařil s tím, že není naučený na test z práva, který jsme nakonec nepsali. A já doma ve schránce na dopisy nalezla obálku s “normální” fotkou z dnešního rána. Sedím na ní s pokrčenýma nohama na omšelé lavičce a hrbím se nad rozevřenou knihou. Mezi nemnoha stromy v parku za mnou prosvítají slabé paprsky slunce a okolo bronzových vlasů vytváří mírné odlesky. Jo, tohle jsem já – neupravená holka s knížkou, v bílé bundě a zelených džínách. A tak jsem získala první pěknou fotku od Ondřeje Marina. 

 

---

Víkendy jsem už dávno netrávila s mámou v lesích sbírajíce odpadky po zavrženíhodných turistech. Můj strýc vlastnil knihkupectví v centru, kde jsem od šestnácti ochotně vypomáhala a stejně ochotně zde protáčela část výplaty. Součástí krámku byl i zaprášený antikvariát, kam mě to táhlo snad ještě víc, ale to už byla jiná liga. Dnes ráno se mi podařilo na pár minut zahlédnout tištěnou knihu vázanou v zažloutlém pergamenu. Jmenovala se Život Adamův aneb, jinak od starodávna Solfernus a byla vybavena názornými dřevořezy s pekelníky a anděly podepsanými signaturou VS. Strejda mě od ní ale brzy odehnal. Zatím jsem se musela spokojit s doplňováním nových knih do regálů v přední části knihkupectví, s radami zákazníkům a balením namarkovaných položek do reklamního papíru. 

Rozhlédla jsem se po liduprázdné provozovně a přesunula se k počítači, na kterém jsem klikla na ikonku internetového prohlížeče. Vyhledala jsem databázi Knihopisu českých tisků do roku 1800 a vyjelo mi z ní pět vydání Života Adamova, nejstarší z roku 1553. Některé záznamy odkazovaly na digitální kopie. Část z nich byla ilustrovaná monogramistou MC, jehož řezby působily tvrdě a nekompromisně. Vydání s jemnějšími obrázky označenými signaturou VS jsem sice nenalezla, ale nejmladší neilustrovaný tisk z roku 1721 se mi podařilo nahrát do čtečky, kterou jsem vloni dostala od mámy k Vánocům. Zdobná fraktura působila na obrazovce Kindlu přímo nepatřičně, perex první kapitoly ovšem sliboval vzrušující obsah: kterak Pánbůh stvořiti ráčil Adama a rozkázal andělům všem jemu se klaněti a oni se klaněli, krom Světlonoše. Spěšně jsem čtečku odpojila a hodila ji do batohu pod pultem. Pak jsem pokračovala v práci. 

Právě jsem rovnala kapesní slovníky spadané do strany, když se kousek ode mě ozvalo: “Ehm, pomůžete mi?”

“Samozřejmě,” obrátila jsem se na zákazníka a byl mi hrozně povědomý. Jasně, to je ten blonďák-surfař, kterého zná Ondřej z plavání. Ten, který viděl… Tamto. Odmítám na to myslet, protože nevím, co bych si o tom měla myslet. 

“Jé, to jsi ty!” vyhrkl a v očích mu vesele zajiskřilo. Připadal mi nesmírně milý, pozitivní, nabitý energií a… to mě k němu z neznámého důvodu přitahovalo. 

“Veronika,” připomněla jsem mu, kdyby snad zapomněl. Jeho jméno jsem ovšem lovila z paměti marně. Nedivte se, mé myšlenky tenkrát opanoval Ondřej a nikdo jiný. 

“Jo, já vím,” usmál se po holywoodsku a mě z toho zabolelo v žaludku a jako blesk to sjelo až TAM. Tam dolů, vážně. Byla jsem z toho trochu v šoku a nevěděla jsem, co si s tou vteřinovou zkušeností počít, takže jsem na něj zase zírala jako idiot. Proboha, měla bych se sebou něco dělat. Jsem přeci plnoletá, vybírám si vysokou školu, během školního roku odmaturuji…

Naštěstí pokračoval sám: “Potřeboval bych nějaký Sparksův román.”

To mě donutilo vystřízlivět. “Ale fuj!” Nečetla jsem nic přeslazenějšího než Zápisník jedné lásky. Další knihy už šanci nedostaly. Jsem romantička, ale má to své meze. 

Věnoval mi o něco širší úsměv než předtím. “Asi mě to nepřekvapuje. Ale samozřejmě to nechci pro sebe. Je to dárek k narozeninám.”

“Jasně.” Veroniko, chovej se profesionálně! “Chceš filmovou úpravu nebo nějakou běžnou?”

Evidentně mi nerozuměl, jelikož ten milý úsměv trochu pohasl a oči mu začaly těkat po místnosti. Chytila jsem ho tedy za loket a vedla ho o dvě uličky dál do části s romantikou. Na to, že byl říjen, bylo venku překvapivě pěkně, a tak měl na sobě zelené tričko s krátkým rukávem. Jeho kůže se mi propalovala do prstů. Nemysli na to. 

“Jeho knihy byly zfilmovány, proto jsou vychází jak v běžné, tak ve fotografické obálce.”

“Jo tak!” zíral na různobarevné hřbety a ještě barevnější přebaly. “Co by sis vybrala ty?” 

“Jiného autora,” neodpustila jsem si. “Ale když to musí být Sparks, šla bych to normálního vydání. Narozdíl od těch filmových mě neokrádají o vlastní představu o podobě hrdinů.”

Řekla jsem to nahlas? Jak hluboké… “Až se rozhodneš, nezapomeň zaplatit,” zavtipkovala jsem a šla si po svých. 

Zatímco jsem se stavila ve skladu pro hromádku knih na doplnění a roznesla je po prodejně, myslela jsem na to slunce, které z tohohle kluka sálá. Už vím, jmenuje se Petr! Právě zaplatil kdo ví za co a nese si bílý balíček. Ke mně. 

“Něco jsi vybral?” zeptala jsem se přihlouple. Jistě, že něco vybral. 

Usmál se a přikývl. Proboha, ať se na mě nesměje. Bolí to až dolů. A nebo jo, ať to dělá. 

“Nechtěla bys třeba někam zajít, až tu budeš hotová?”

Hotová jsem už teď. Z něj. Co to říkal? Že se mnou chce někam zajít? Můžu omdlít?

“Já vlastně ani nevím, kolik je hodin,” zamumlala jsem a snažila jsem se nedívat do jeho modrých kukadel. Spláchly by mě jako surfařova vlna. Možná nejsem Sněhová královna, jen jsem nebyla připravena něco cítit. Možná Ondřej otevřel nějaké mé stavidlo. Stavidlo na city?

“Půl páté.”

Půl čeho? Jo, jasně! “Tak to bych mohla za půl hodiny.” Aleluja!

“Fajn. Za půl hodiny tě budu čekat venku.”

 

---

Když jsem vyšla z obchodu, stál na ulici asi třicetiletý muž s rukama v kapsách a díval se přímo na mě. Nezaujaly mě na něm obyčejné světlé džíny, ani bílé triko, ale bronzový nádech v jinak blonďatých mírně kučeravých vlasech. Z neznámého důvodu se mi najednou do plic nedostával kyslík. Pak se objevil Petr a já potřásla hlavou a vydala se po jeho boku do sklepního koktejlbaru kousek od knihkupectví. Vybrali jsme si vysoký stolek v zadní části, kde bylo mírné přítmí a objednali si červené víno. Budu líznutá a ukecaná, ale co už!

“Takže… Znáte se s Ondrou dlouho?” zeptal se Petr a poděkoval servírce za víno. 

Ne, že bych se o něm chtěla bavit, ale je jediným pojítkem mezi námi, takže to je asi v pohodě. Upila jsem trochu vína. “Věčnost. Když nám bylo pět, nastěhovali se jeho rodiče do bytu naproti a od té doby jsme spolu přetrpěli veškerou školní docházku.” 

Přikývl a mírně se usmál. “Takže nerozlučná dvojka?”

“Já ani nevím,” přiznala jsem. “Beru ho jako nedílnou součást svého života, ale poslední dobou mi leze na nervy. Je samá holka.” Proč mě tohle štve?

Jeho úsměv se trochu rozšířil a v očích mu zaplálo. “Jako moje sestra?”

Zamrkala jsem a stočila ústa do o, ale nevydala ze sebe žádný zvuk. Co mi uniká?

“Ta holka, která na Ondru křičela před gymplem, je moje sestra Anna,” objasnil a ve mně by se krve nedořezal. Ta blondýna…

“Proboha. A Ondřej to ví?” vydechla jsem nakonec a donutila jsem se na něj podívat. Očekávala jsem výčitky, odsouzení, znechucení, ale stále vypadal spíše pobaveně. 

“Určitě ne. Neviděli jsme se roky a náš poslední rozhovor tomu nenasvědčoval.” Z toho rozhovoru já si moc nepamatuji. Nevěnovala jsem mu pozornost. “Nic si z toho nedělej, Veru. Anna trpí na na talentované lidi, vidí to doma. Byla na jeho vernisáži, mluvila tam s ním, přišla s hlavou v oblacích. Řekl ti o ní něco?” 

“Řekl jen, že je chytrá,” odfrkla jsem si. Taky řekl, že ona ví, že jsme kamarádi. Asi mě na té vernisáži viděla. Bylo mi to líto, protože Ondřej to s ní nepochybně ani nezkusil. A nebo ji během léta oblboval a se začátkem školního roku se rozhodl, že má dost? Mrzelo mě, že mě do toho zatáhl. Hlavou mi běželo, jak teď před Petrem vypadám a dopřála jsem si pořádný lok vína. Bylo trpké jako mé myšlenky. 

“Nemusíš si s tím dělat starosti,” řekl Petr a propaloval se do mě modrýma očima. Když jsme koukali na Hru o trůny, Ondřej mi sdělil, že modrý plamen má vyšší teplotu než plamen žlutý. “Hádám, že by stejně neměla šanci.”

“Proč si to myslíš?”

Zasmál se – zase tak sluníčkově. Au. “Viděl jsem vás přeci. Viděl jsem, jak tě líbal.” 

Cože? “Jak mě líbal?” Vážně se ho na tohle ptám? Navíc jsem se k němu důvěrně naklonila. Až moc blízko. 

Sklonil se ještě blíž, až se špičkou nosu dotkl mého a vydechl: “Láskyplně.” A pak jsme oba zavřeli oči a naše rty se spojily. Byl to nenasytný polibek. Hořel mi na rtech, jeho horký dech mě pálil v ústech a v žaludku mi rozdmýchal uragán. Zatímco s Ondřejem jsem byla doma, s Petrem jsem navštívila neznámo. Nedokázala jsem říct, co je lepší. Obtočila jsem mu paže kolem krku a přitáhla si ho na prsa. Naše jazyky na sebe hladově narážely a ústa se oddalovala jen proto, abychom se mohli nadechnout a pokračovat. Petrova sestra tu nebyla, takže nás nikdo nezarazil a vypadalo to, že ani jeden z nás s tím nechce přestat. Musím přiznat, že kdyby mi Ondřej neukázal jak na to, tohle by se nikdy nestalo. 

“Páni,” vydechl Petr a mně se trochu pročistily myšlenky. Potřásla jsem hlavou a otevřela oči. Ve tváři měl divoký výraz a já asi taky. “To bylo hodně dobrý.”

A to nevěděl, že se jedná teprve o druhý pokus. Třeba je to moje superschopnost, pomyslela jsem si namyšleně.

Ne, ale vážně: čím to je, že mě po tak dlouhé době chtějí líbat dva lidi po sobě? Předtím se nikdo nepokusil ani o obyčejnou pusu. Nekoupila jsem si nic nového do své kosmetické výbavy, mám na sobě bílé tričko a džíny jako vždycky. “Proč jsi to udělal?”

Stočil planoucí pohled někam za mě, ale stále jsem se pažemi opírala za jeho krkem a on mě držel za boky. “Nevím. Normálně to nedělám, věř mi.” Andrea Marino to dělá běžně. 

Chtěla jsem se ho zeptat, jestli nechce pokračovat, ale působila bych jako lehká holka. Tak jsem ho jen letmo políbila na hladce oholenou tvář a odtáhla se. Voněl trochu do sladka. Bylo to vzrušující, ale vůbec jsem ho neznala a najednou jsem si nebyla jistá, že chci kluka, ani jestli se mi líbí blonďáci. Třeba to bylo vínem, nejsem zvyklá pít. 

“Ehm…” otočila jsem se na svou skleničku Rulandského modrého. “Ty jsi taky v maturitním ročníku? Co chceš dělat potom?”

“Hlásím se na HAMU,” odpověděl. Mozku chvíli trvalo, než zkratku dekódoval. 

“Hraješ na housle!” vylovila jsem z hlavy a nadšeně jsem se na něj otočila. 

S úsměvem přikývl a mně se trochu ulevilo. “Příští týden bych měl v Zušce hrát pár skladeb, které cvičím na přijímačky. Někde tu mám program,” začal se chaoticky hrabat v kapsách. Po chvíli vylovil přeložený papír. “Je to spíš pro rodiče, ale tentokrát nemůžou. Tak kdybys neměla nic na práci…”

Přikývla jsem a strčila papír do batůžku. Na kabelky mě nikdy neužilo. 

Zadíval se mi do očí a řekl: “Budu muset jít.” Nedokázala jsem poznat, jestli je mu to líto, nebo se těší, až bude pryč. 

“To je v pohodě.” Skutečně jsem byla v pohodě. Druhé líbání ve mně nezanechalo takový zmatek jako první pokus, možná proto, že ho nikdo nepřerušil hysterický křik. 

Zaplatil a chvatně jsme se rozloučili. Já šla na toalety a několik minut jsem na sebe zírala do zrcadla.

 

---

Stála jsem na místě, které svou vyprahlostí připomínalo poušť a pod nohama se mi drolil cihlově červený kámen. Pohlédla jsem nahoru, ale místo nebe či hvězd jsem spatřila jen černočernou temnotu. Navzdory horkému vzduchu mi naskočila na celém těle husí kůže. Zaslechla jsem hlasy a vydala se za nimi. Šla jsem několik minut, pak jsem na obzoru uviděla skupinku zatracenců a bez otálení k nim zamířila. Z nějakého důvodu jsem věděla moc dobře, kdo to je. Lucifer seděl na kamenném křesle připomínajícím trůn, lokty se opíral o kolena a tvář si schovával v dlaních. Když vzhlédl a zaklonil se, aby se narovnal, bezděky sykl bolestí a také ostatní padlí andělé si odplivli, nebo sebou alespoň trhnuli. Luciferovy černé oči se dívaly přímo na mě. Tvář s ostře řezanými rysy byla strhaná a rámovaly ji delší černé vlasy. Byl oblečený do potrhaných černých hadrů a pohled na něj byl více než žalostný. 

“Došlo to tak daleko, že Bůh uvažuje o tom, že daruje náš domov Adamovi,” řekl Lucifer a já byla přesvědčena, že výčitka v jeho hlase patří mně. Pak se ale otočil na své kumpány a vyzval je: “Co navrhujete?” 

Byl to Solfernus, Luciferova pravá ruka, kdo předstoupil a předložil svému vládci požadavky, které by ďábelští poslové měli přednést Bohu. “Za prvé bychom měli Boha Otce požádat, aby nás vzal zpátky domů. Snad nás bude mít raději za služebníky než za nepřátele,” začal a rozhlédl se po ostatních, kteří zamyšleně pokyvovali. “Za druhé spravíme našeho Otce o tom, kam nás zahnal. Žijeme tu v bídě a bolesti a on je přeci milosrdný! Jistě uzná křivdu, které se na nás dopustil.” Jeho společníci začali souhlasně pomumlávat, ale Lucifer čekal, až Solfernus své myšlenky dokončí. “Za třetí: měl by nám říct důvod našeho pádu a přiznat, zda ho k tomu navedl Michael nebo někdo jiný…” 

V tu chvíli se mi plíce stáhly nedostatkem vzduchu, jako kdyby mě za ně někdo chytil a vytáhl mě odtamtud ven. Vyděšeně jsem zalapala po dechu a rukou šmátrala po vypínači lampičky. Rozhlédla jsem se po svém pokojíku a shledala, že jsem sama. 

Když jsem byla malá, nebylo vůbec divné zavolat Ondřejovi, že se bojím znovu usnout, a jít si na zbytek noci lehnout vedle něj. Pak noční můry odešly a já nemusela řešit, že jsme dospělí a spaní v jedné posteli se fakt nehodí. Teď to tady bylo zase. Rozhodla se na chvíli začíst do knížky, která mi ležela na stole. Po zbytek noci jsem už ale neusnula a ráno si připadala jako po srážce s náklaďákem. 

 

---

Ondřej mě zatáhl na dvojsedačku, protože tušil, že budu buď namáčknutá na skle, nebo klimbat nad jeho ramenem. 

“Jak jsi k tomuhle přišla, Váňová?” Jeho otázka zněla pobaveně, ale na pozadí se odrážela zvědavost a možná i starost. “Existuje k tomu důvod?”

“Noční můra,” vydechla jsem a odklonila se k oknu, které mě začalo ihned nepříjemně drncat do hlavy. Tepající bolest ve spáncích se tak ještě prohloubila. 

“Nemíváš noční můry,” oznámil mi zamyšleně. 

“Už dlouho ne,” souhlasila jsem a zkusila jsem zavřít oči. Ne... to bych se pozvracela.  

“Co se ti zdálo?” Chtěl znít normálně, ale něco mi říkalo, že na odpovědi záleží. Proboha, proč?

“Nechci na to myslet. Takhle to snadněji zapomenu,” nespolupracovala jsem. 

Povzdychl si a položil mi paži kolem ramen. “Předtím jsi chodila spát ke mně. Pořád můžeš.”

Navzdory únavě jsem vyprskla. “To přece nejde.”

“Řekni mi jediný rozumný důvod, proč by to nešlo.” Myslí to vážně? Jeho hlas byl pevný, ale mírně frustrovaný. Podívala jsem se do jeho klidné tváře a zhluboka se nadechla. Ucítila jsem důvěrně známý černý pepř a možná i jalovec. 

“Už nejsme děti,” zívla jsem a pokoušela se vzbudit metodou zběsilého mrkání. 

Pousmál se. “Jsme to pořád my. Jen konvence nás nutí chovat se jinak, než to cítíme.”

Ale co cítíme? Zakroutila jsem hlavou a začala jsem v batohu hledat peněženku. “Cestou  musím sehnat Coca colu. Možná taky kafe…”

“Niko,” vzal mě za ruku a naklonil se ke mně blíž, aby mě donutil podívat se na něj. Byl až příliš blízko. “Když mě budeš potřebovat, vyser se na konvence. A já ti za to na Šalďáku seženu hromadu kofeinu. Souhlasíš?” 

Němě jsem přikývla a nakonec se skutečně dala víceméně dohromady. Nic jiného mi nezbylo, protože mě čekaly dvě hodiny tělocviku. V dámských převlékárnách se nedalo utéct před drby typu kdo momentálně s kým randí a kdo už ne

Pavla básnila o svém úžasném příteli, se kterým chodí už rok. Nedávno ji představil rodičům a moc si rozuměli. Po skončení střední se oba stěhují do Prahy. Nudná idyla. 

“A jak je to teď s Ondrou?” nadhodila Ema. Klára se zatvářila, jako když ji bolí zuby. Nikdo nevěděl, proto se všechny dívaly na mě. 

“Většinou se to dozvím já od vás!” odfrkla jsem si. 

“To si žádnou nepřivedl domů?” divila se Ema. 

“Nejsem neustále připlácnutá na kukátku.” Ale vzhledem k nechuti paní Marinové ťukat před vstupem do synova pokoje mi odpověď byla jasná. 

“Hm. Já tam rozhodně nebyla. Co ty, Kláro?” pokračovala Ema. 

“Ne,” pípla Klára a já se rozhodla z tohoto tématu vytěžit nějaké informace. 

“Proboha, kdo všechno s ním něco měl?”

“Co já vím, tak od nás ještě Mira a Dominika. Ale asi nic vážnýho.”

“To je i tak dost,” zamumlala jsem a převlékla jsem se do trička na tělák. 

“Zajímalo by mě, proč to dělá,” řekla Ema a upřela na mě zvědavý pohled. 

“Já mám teorii,” oznámila nesměle Klára a zvedla se z lavice. Byl čas vyrazit po schodech dolů do jedné ze dvou tělocvičen. “Povídej,” vyzvala jsem ji, ale trochu jsem se její odpovědi bála. Klára byla dobrý pozorovatel. Chtěla se stát psycholožkou, ale brala si všechno moc k srdci. Jednou se mi na chodbě rozplakala, protože svět se řítí do záhuby. Když jsme sešly schody, ostatní holky zrovna začínaly obíhat kolečko a my se k nim přidaly. “Myslím si, že Ondra už je zamilovaný. Jen čeká, až si to dotyčná uvědomí.”

“To je teda pěkná ptákovina,” nesouhlasila Ema. “To by pak všechny ty holky opravdu jen zneužíval na ukrácení dlouhé chvíle a na focení.”

“Nebo mezi nimi hledá někoho, koho už dávno našel,” nedala se Klára. 

Bullshit, prolétlo mi hlavou slovíčko z amerických filmů, na jehož český ekvivalent jsem si nemohla vzpomenout. Ale po škole jsem v knihovně prolezla všechny knihy, ve kterých se spolu lidé líbali a snažila jsem se zjistit, jestli je láska vřelá a zbývá po ní samota, nebo naopak chtivá a neměnná. Avšak utvrdila jsem se jen v tom, co jsem už dávno věděla: že univerzální rada jako na lásku neexistuje. 

 

---

Jen málokdy se mi podařilo nadělat nepořádek jak ve svém vnějším světě, tak ve světě za závěsem. Navíc jsem se obávala zopakování toho zlého snu. Jen málokdy byl v nejlepším pořádku svět za dveřmi. Když objevíte novou stránku sebe sama, všechno ostatní totiž ztratí na významu. Najednou je vám jedno, že vaše máma nevaří normální jídlo, odsuzuje nákupy šperků jakožto zbytečností a pravděpodobně ani neví, kdo je vaším otcem, protože patříte do nejrebelštější části jejího alternativního života. 

Máma mi právě přinesla vyprané povlečení a zadívala se na zarámovanou fotku mě samé, kterou jsem nedávno dostala od Ondřeje a nikdy jsem mu za ni nepoděkovala. Od té doby ji tu sice viděl, ale nemluvili jsme o ní. Od jisté doby jsme totiž mezi sebou systematicky vršili hromadu z nevyřčených vět. “Tahle fotka je neuvěřitelně pravdivá,” řekla. 

“Nejsou fotky zbytečné?” popíchla jsem ji ze zvyku. 

Máma se zasmála a potřásla hlavou. Část hnědých vlasů jí přitom vypadla z volného drdolu. Vlasů, které jsem po ní sice zdědila, ale odněkud se do nich vkradl bronzový odstín. “Tahle není zbytečná. Takhle tě prostě někdo vidí.”

“Ondřej mě vidí takovou, jaká skutečně jsem,” souhlasila jsem. “Není to zas až tak těžké, když se známe celý život.” Začala jsem se bezmyšlenkovitě prohrabovat batohem. 

“Ty ale málokomu ukážeš skutečnou Veroniku. Zasněnou a zranitelnou,” prohlásila máma, otočila se a byla pryč. Dělala to běžně. Řekla něco děsně moudrého a nečekala, až se s tím vypořádám. 

Ale kde je ta Veronika? Nedělala jsem totiž nic jiného, než přemýšlela, který z mých dvou polibků byl ten pravý. Ta nejistota mě stravovala a doháněla k šílenství. Ondřej byl můj nejlepší kamarád a podle toho se choval. Až do toho polibku, který byl neskutečně něžný a jen vzpomínka na něj mě naplňovala konejšivým teplem. Mezi mnou a Petrem zase vládla až nepřirozená chemie, o které jsem četla v tolika knížkách, že bych je ani nedokázala spočítat. 

Zírala jsem do rozevřeného batohu a sáhla do něj pro přeložený papír, který tam ležel od minulého víkendu. Byl to dnešní program školního koncertu, na kterém měl hrát Petr. 

III. interní večer. 17:30 hodin Velký sál ZUŠ Liberec

… 6. Debussy: Allegro vivo. Petr Horák, 12. roč. housle 

Otevřela jsem svou skromnou skříň s oblečením a vyhrabala z jejích nejzašších útrob tmavě modrou áčkovou sukni a pleťové silonky. Není už sice moc teplo, ale jdu se podívat na kluka, který měl jazyk v mé puse a já se jeho příjmení právě dozvěděla ze školního programu. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla v románu pro náctileté, ale věděla jsem, že tohle je skutečný život. Žádná chladná šeď, ale nejednoznačné situace, těžké volby a hromada lidských chyb. 

 

---

Seděla jsem v moderním polokruhovém sále s ochozem a zírala na vytáhlého blonďatého kluka, který snad ani nehrál na housle, ale housle byly jím. Bylo to, jako kdyby oživly komiksové obrázky – měla jsem pocit, že hudba se line od Petra přímo ke mně a obtáčí mě kolem dokola jako hejno barevných motýlů. Po dohrání skladby nějaká paní zcela upřímně vydechla a do ztichlého sálu zašeptala: "krásný!". Měla pravdu. Každý miluje něco jiného. U mě to jsou knihy, u Ondřeje focení a u Petra je to hra na housle. Činnosti, které milujeme, nás dělají tím, kým jsme. Na hudbě a vlastně i na focení je úžasné, že se ta radost dá předat dál. 

Seděla jsem zahloubaná i potom, co koncert skončil a žačka dramatického oddělení se s námi rozloučila. Petr si sedl ke mně a zamával mi rukou před obličejem. “To bylo úžasný,” vydechla jsem a usmála jsem se na něj. Měl na sobě černé kalhoty a bílou košili. Na klíně mu ležel černý futrál. 

“Máš ráda Debussyho? Je dost mainstreemový…”

Debussyho jsem znala ze Stmívání, ale jinak jsem o něm věděla houbeles. “Já vlastně moc hudbu neposlouchám. Mám ráda ticho.” Pokrčila jsem rameny a pokusila jsem se zatvářit omluvně. Mezi námi dvěma by to vážně nefungovalo. 

“To by mě asi zabilo,” navázal nevědomky na mé vlastní myšlenky. 

Sál se vylidnil a vrátný na nás významně zahlížel, takže jsme se zvedli a vydali ven. “Ticho je neskutečně léčivé,” prohlásila jsem. “Spřízněnou duši poznáš tak, že s ní rád trávíš čas v tichu a není ti trapně.” To si vážně myslím. 

Podržel mi dveře ven z budovy a na schodech mě zlehka chytil za paži a otočil mě k sobě. Stoupl si o schod níž než já, takže jsme si mlčky hleděli do očí. Ty jeho byly světle modré jako obloha nebo voda v rybníku na naivních dětských kresbách. A stejně jsem zase cítila ten žár pramenící ze střetu s neznámem. 

“Asi nejsem tvoje spřízněná duše. I když v tvojí přítomnosti nechci mluvit. Chci tě líbat.”

Chtělo se mi říct, že je úplně jiný než já a to jediné, co mě k němu táhne, je touha utvrdit se v tom, co už vím: že si vyberu polibek s Ondřejem. Ale on nečekal, až to řeknu, a přitiskl své rty na mé. Zasáhlo mě to úplně stejně jako předtím. Krev se mi vařila, dech se zrychlil a na jazyku jsem cítila cosi sladkého. Ale byl to jen chtíč; chyběla tomu důvěra a láska. A taky to nemělo trvat dlouho. Zaznamenala jsem tichý hlas protknutý bolestí a vymanila se z Petrova sevření. Podívala jsem se směrem k původkyni toho zvuku a zírala do známé tváře zbrázděné šokem. Bylo to moje spolužačka Pavla. 

“Hajzle!” zavrčela a přetáhla Petra kabelkou. Byla světle růžové barvy, což mi připadalo groteskní. 

Podívala jsem se na Petra, který se očividně cítil dost nesvůj. Pavla nás načapala při něčem, co jsme podle ní neměli dělat. 

“Ty chodíš s NÍM?” Petr je ten úžasný bezchybný přítel, se kterým se má stěhovat do Prahy? Petr a Pavla, jak osudové…

“A ty chodíš s Ondřejem, tak v čem je rozdíl?” vydal se Petr do útoku proti mně. 

Tohle ale prohraje. “Já s nikým nechodím.”

“To nic, on už taky s nikým nechodí,” prskla Pavla, otočila se na podpatku a vyběhla do kopce směrem ke kostelu. Vypadala křehce a ladně jako vždycky. 

“Měl bys jít za ní,” obrátila jsem se na Petra. “Se mnou tě nic nečeká.”

“Promiň,” zamumlal, ale nepodíval se na mě, když vyrazil splnit můj příkaz. 

A tak skončila moje epizodní love story s Petrem Horákem. 

 

---

Bylo krátce po osmé. Stála jsem před panelákem a volala Ondřejovi. Zvedl to po prvním zazvonění. “Kde jsi?” zeptala jsem se. Byla tma, ale stejně nemusel být doma. 

“Jdu z Vesce. Můžeš mi jít naproti. Jsi v pohodě?”

“Ne,” přiznala jsem. Když se mi to v autobuse rozleželo v hlavě, přepadla mě paranoia. Pavla bude naštvaná a možná si to pěkně slíznu. Sice nejsem zadaná, ale možná bych chtěla být a bylo by nemilé, kdyby se Ondřej o mých líbacích aktivitách dozvídal oklikou. 

Potkala jsem ho u fotbalového hřiště a nechtěla jsem to řešit doma, takže jsme si šli sednout do místního baru. Nikdy předtím jsem tu nebyla – osmnáct mi bylo krátce a podobná místa jsem nevyhledávala. Ondřej od pultu stejně přinesl jen colu a kývl na mě, abych začala. 

“Dobře,” kousla jsem se do dolního rtu a chtělo se mi utéct. Ale nakonec bych se stejně vrátila a všechno mu vyklopila. Napila jsem se studené coly a hlavou mi proběhlo, že teď už určitě onemocním. 

“Soustřeď se, Niko!” Aha, to jsem si neřekla v duchu, byl to Ondřej. Mhouřil oči a netrpělivě krčil čelo. 

“Tak jo. Předminulý víkend jsem potkala Petra.” 

“Horáka?” zeptal se obezřetně a stříbrnou kuličku skousl mezi zuby. Chvíli jsem na ni zírala a bezděky si vzpomněla na její chuť. 

“Jo. Líbali jsme se v Eufory baru,” vysypala jsem ze sebe konečně a Ondřej nadzdvihl obočí. Vypadal trochu vyděšeně a zapíjel to colou. “Dneska jsme se líbali znova a přišla tam jeho holka.” 

Kurva drát,” zaklel a vyplivl colu zpět do skleničky. Asi jsem si to měla lépe načasovat. 

“To nejhorší ještě přijde. On totiž chodí s Pavlou Střemchovou.” Zírala jsem mu do obličeje a tiše jsem sledovala jeho měnící se výrazy. 

Nakonec potřásl hlavou a zkonstatoval: “Prožíváš fakt náročný období.”

Díky. 

“Niko,” naklonil se ke mně. “Je mi moc líto, co ten sráč udělal.” Mně to líto nebylo, protože mi to pomohlo ujasnit si, jak to mám. Ale nemohla jsem mu to říct. Nebyli jsme na správném místě a já měla jen velmi málo signálů, že to se mnou chce zkusit jinak než jen jako nejlepší kámoš. 

Autor Jeninas, 27.09.2019
Přečteno 43x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: jitoush
ikonka Komentáře (4)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

....mám pocit,že právě fabulace je základ mnoha dobrých děl,jde o to,jakým
způsobem se to uchopí.....a jsem přesvědčená,že vždy autor,byť si hrdiny
vymyslí a i prostředí a děj,jaksi vše "prožene" sám sebou,tedy jeho vlastní zkušenosti,pozorovací talent a schopnost to zachytit se v díle projeví.
Myslím si,že si vedeš dobře,baví mě to navzdory tomu,že jsem úplně z
jiné věkové kategorie.Baví mě Tvé vyjadřovací schopnosti a daří se Ti
udržet mě v pozornosti.....máš tam pár míst,kde by asi zasáhl
korektor/až budu mít čas,tak napíši do vzkazů/,ale za mě dobrý.
A kdo ví,jestli vlastně nepíšeš ze svého života....Ji./úsměv/,ale
to je přece autorova záležitost a autor sám nemá za povinnost to
sdělovat...

28.09.2019 18:20:55 | jitoushreagovat

Opět díky za povzbudivý komentář. V každé té postavě je kus ze mě, nebo z někoho, koho jsem znala. Začala jsem to psát jako vzpomínku na střední školu a změnilo se to v něco dočista jiného. Tahle druhá část není tak vyšperkovaná jako ta první, ale jste moji první čtenáři!!! Za vzkaz budu vděčná =)

28.09.2019 20:45:06 | Jeninasreagovat

Jeni upřímně pokud si autor hodlá vymýšlet, nebudu číst. Život je sám o sobě zázračný a rolí spisovatele je tento zázrak hledat a předávat. Ve vymýšlení si nic hodnotného není. Zůstaň svým příběhem zde v realitě, je kolem plno záminek, plno příběhů které stojí za pozornost spisovatele. (třeba ty neurovnané vztahy, piš jen o tom) Piš přesně spravedlivě a objektivně. Jako rozhodčí. Když se ti to povede, přestane tě bavit psát fantasy. Skutečnost je vždycky zajímavější.

28.09.2019 12:58:14 | Karel Koryntkareagovat

Vidíte to, a mě vždycky bavilo číst obojí, jak fantasy, tak o vztazích. Obávám se, že bez vymýšlení si se literatura psát nedá. A třeba opravdu existuje Bůh... a třeba je to opravdu mizera ;-) Děkuji za komentář =)

28.09.2019 17:38:32 | Jeninasreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter