Co když Bůh je mizera? II. Ondřej - 2. část

Co když Bůh je mizera? II. Ondřej - 2. část

Anotace: První verze milostného příběhu s prvky fantasy, který je v procesu psaní. Na nějakou dobu se odmlčím, protože v následujících kapitolách mám nedopsané části, které by bránily pochopení děje. Díky všem, kteří četli a komentovali!

Sbírky: Co když Bůh je mizera?

Dopoledne jsem věnoval úpravě fotek a první výběr jsem poslal Lence, která je ihned vyvěsila na Instagram. U oběda se mě máma vyptávala na svatbu, ale lezlo to ze mě jako z chlupatý deky. Přišlo mi to dávno, pobyt s Nikou v kumbálu a pak v její posteli to dokonale překryl. Pak jsem musel dojít pro auto a jet s mámou do Prahy na letiště. Byla na otce vždycky natěšená, ale nedokázala s ním žít v Itálii. Když jsem začal randit s holkama a zjistil, že mi na žádné dostatečně nezáleží, začal ve mně hlodat červ, který se mě ptal, zda to takhle tátovi nevyhovuje. Možná žije měsíc se svou rodinou a následující dva prohání florentské turistky. Máma byla konzervativní, musel jsem tu neschopnost zůstat v delším vztahu zdědit po něm. 
Rodiče si každopádně vždycky padli do náruče a já jako správný puberťák zhnuseně koukal jinam. Buď se tak milovali, nebo před pravdou zavírali oči. Nikdy jsem nepřišel na to, jak je to ve skutečnosti. 
“Ciao, Andrea!” zahlaholil otec a já mu odpověděl a vydal se do haly pro kufr. Znal jsem to tu jako své boty. Cestou domů se mě zeptal, jestli teď s někým chodím a já přepnul do italštiny. Bezprostředně po příletu na mě tak mluvil vždycky – myslel si, že tak moji mizernou italštinu udrží na alespoň obstojný úrovni. Odpověděl jsem mu, že vlastně jo. Máma se tomu podivila, protože normálně jsem říkal, že se s někým stýkám, ale o nic vážnýho nejde. Táta prohlásil, že bych neměl kvůli holce zůstávat v Čechách a já jen svíral volant a nechal ho vymluvit. Už jsem to párkrát slyšel: že bych měl studovat v Itálii, protože tam je umění na každém kroku. ”Ještě nevím, co budu po maturitě dělat.” Vážně jsem nevěděl a následná zjištění jen ještě víc pomíchala bordel v mojí hlavě. 
 
---
Táta zbožňoval sochy Františka Bílka a protože liberecká galerie se pochlapila a uspořádala v bazénové hale bývalých lázní výstavu soch z přelomu 19. a 20. století, trval na tom, že tam po obědě spolu zajdeme. “Vidíš, jak vzpíná ruce k nebi?” zeptal se mě zamyšleně. 
“To Bílkovy sochy dělají často,” podotkl jsem. Když jsme byli se základkou na školním výletě v Přerově, viděl jsem tam sochu Jana Blahoslava. I on měl ruce natažené šikmo k nebi a svíral Bibli kralickou. Českobratrských bašt jsme tenkrát objeli víc. Učitelku to bavilo, ostatní už míň. Až později mě zaujala Bílkova vila v Praze. Když jsem ty klasy uviděl, uvědomil jsem si, že architektura je taky umění. 
“Bílek ledacos věděl,” prohlásil otec záhadně. S nezájmem jsem se od něj odvrátil a zbytek výstavy si prošel sám. Jeho rozpoložení zavánělo vážnou debatou, u který evidentně nechtěl mít mámu. Určitě mě zatáhne do místní hipsterský kavárny a tam na mě vybalí něco, co bych snad ani nepotřeboval slyšet. Jop, přesně to se stalo. 
“Dneska jsem se tě ptal, jestli s někým chodíš a tys to nepopřel,” začal s pohledem zapíchnutým do miniaturního hrnečku espressa a já jen přikývl. “Dřív jsi ty vztahy nebral vážně, teď je to jinak.”
“Je to úplně jiné,” odsouhlasil jsem to a napjatě čekal, co z toho vyleze. 
“Myslím si, že je správný čas promluvit si o tom, jak na tabe ženy reagují a proč,” přešel do tajnůstkářského šepotu a já se neubránil krátkému uchechtnutí. 
“Myslím to vážně, Andre. Schválně mi řekni, jestli se ti někdy stalo něco takového: Sedíš venku na lavičce, klábosíš s kamarádem a najednou tam přijde holka, kterou jsi nikdy neviděl. Tvůj kámoš se s ní zná, představí ti ji, ona se ti podívá do očí, neodolatelně se usměje a začne tě bezostyšně balit.”
Nalil jsem do sebe vodu, kterou mi dali ke kafi a řekl jen: “Fajn, máš moji pozornost.”
Táta se rozhlídl kolem, nejistě si prohrábl tmavé vlasy a pokračoval: “Nefunguje to na všechny ženy. U většiny se musíš aspoň trochu snažit, ale dřív nebo později by se podvolila každá. Mohl bys tak snadno podlehnout zdání, že všechny ženy se dají opít rohlíkem. To ale není pravda. Je to kouzlo, které vychází z tebe, a tak ta holka není sama sebou. Ani ty sám nejsi tak úplně sám sebou...”
Do prdele. On ví o mých vztazích. Ale jak? “Z čeho to pramení?”
Ztišil se ještě víc, a tak jsem mu visel na rtech a skoro nedýchal. “V Bibli stojí, že až přijde apokalypsa, bude na tisíc let uzavřeno peklo. Pak musí být na chvíli zase otevřeno. Tohle se ovšem děje každých tisíc let. Satan a jeho knížata jsou vpuštěni na zemi, následně co nejrychleji pochytáni a uvězněni. Jeden z nich – Asmodeus, démon smilstva, však stačil ulehnout s lidskou ženou a jejich potomek předává už stovky let v mužské linii geny, které svádí ke smilstvu.”
“Ehm…” Zíral jsem na něj, jako kdyby spadl z višně. “Vypadám jako Váňová? Ta by ti totiž ihned uvěřila. Jednou jsem jí nakecal, že pod mojí postelí bydlí domácí skřítci, který využívám jako domácí otroky a ona se začala zuřivě bít za jejich práva…”
Otec se tomu nezasmál. “Veronika má čistou duši, kdežto my patříme peklu.” Jeho pohled byl vážný a asi i trochu temný. Proč mě nevzal někam do baru na něco tvrdšího? 
“A co máma?” napadlo mě. “Jestli je to všechno pravda, pak tě vlastně nikdy nemilovala, nežije svůj vlastní život a neměli byste spolu být.”
“Však mi spolu nejsme, Andre. To je složitý. A hrozně těžký.”
“Vysvětli mi to,” zavelel jsem. Začínal se vykrucovat, takže asi opravdu nelhal. 
“Tvoje máma o tom ví. Popisuje to jako mámení, kterému nejde nepodlehnout. Nedá se v tom ale dlouhodobě setrvat, tu ženu to ničí. Proto se tvoje máma přestěhovala zpátky do Čech a já za vámi jezdím jen párkrát do roka. Nedokázali jsme vymyslet nic lepšího.”
“Je to prokletí,” pochopil jsem. Jsem prokletý, to strašně rád slyším. 
Táta vážně přikývl a upřel na mě smutné hnědé oči. “Zpočátku se to zdá skvělý. Aniž by ses snažil, holky ti takřka samy od sebe lezou do postele.”
Pokrčil jsem rameny. “Přes mámu by se žádná nedostala.”
“Teď už víš proč.”
“Aha,” vysoukal jsem ze sebe. Srkl jsem si zbylýho kafe a zadíval se na zrníčka na dně hrnku. “Popravdě je mi ze mě trochu na blití,” přiznal jsem po hodné chvíli. Zatoužil jsem propadnout se do země, nebo splynout se židlí, nebo jakýmkoliv jiným způsobem zmizet ze svého těla. 
Táta se se zaskřípěním zvedl z dřevěné židle a šel k pokladně. Zaplatil mladé servírce, která se na něj svůdně usmívala a já musel od toho výjevu odvrátit zrak. Pane Bože, vždyť je na ni starej. Asi se už žádný holce nikdy nepodívám do očí. No jo, ale jak to bude dál mezi mnou a Nikou? Už takhle se chováme jak sloni v porcelánu a ještě se dozvím tohle?! Země mě najednou nepříjemně pálila pod nohama. 
 
---
Pustil jsem film a Nika mi věnovala zkoumavý pohled. “Tenhle díl jsme viděli minule.”
”Jistě, posadil jsem se k ní. “Je to jen krytí pro rodiče.” Natáhl jsem se pro její ruku a políbil ji. 
”Už máš ten klíč?” nadzvedla obočí. V čokoládových očích jí plály rozverné ohníčky. Zoufale jsem ji chtěl vysvléct a líbat ji úplně všude. Ale klíč jsem neměl. Jako každý pakůň mužského pohlaví jsem důležité věci neúnosně oddaloval. 
“Zkusím se na něj poptat táty. Někde tu bude.”
Usmála se. Přimělo mě to naklonit se k ní a vtisknout jí dlouhý líný polibek. “Co by tomu asi řekli?” zeptala se. 
Překřížil jsem nohy do tureckého sedu a potřásl hlavou. “Nepřijdou. První den si všímají jen sebe navzájem.”
Zírala na své ruce v těch mých a věnovala mi bolestivý pohled. Ach jo, co se jí zase honí hlavou? “Myslela jsem to vážně. Co myslíš, že by se stalo?”
“Nepřemýšlel jsem o tom. Já to moc nedělám. Znáš mě přeci, Niko.” Trochu jsem lhal. Nechtěl jsem vědět, co by na to říkali. Po odpoledním rozhovoru s tátou jsem nechtěl vědět nic. 
“Já zase přemýšlím moc.” To byla pravda. 
“Možná to děláš za nás oba.”
“To je ale strašně vysilující, Ondřeji.” 
Moje přemýšlivá-zasněná-citlivá-a-zahořklá-Nika-Váňová. Zakroutil jsem hlavou a vzal její obličej do dlaní. “Tak to nedělej.”
“Dobře,” řekla, ale stejně vypadala zahloubaně. 
Spustil jsem ruce do klína a opřel se o zeď za sebou. “Nemáš někdy pocit, že mě líbáš proto, že musíš?” zeptal jsem se. Bude si myslet, že jsem blázen, ale nemůžu se nezeptat.  
Zamrkala a zasmála se. “Občas těmi ústy řekneš něco tak neodolatelného, že tě na ně opravdu musím políbit.”
“Počkej, Niko,” vzal jsem její ruce zase do svých a věnoval jí co nejvážnější pohled. “Představ si hypotetickou situaci… Jsi holka, která chce lítat na drakovi, určitě to dokážeš,” soukal jsem ze sebe. “Nepřipadá ti někdy, že jsi ke mně přitahovaná nějakou silou, která vůbec nevychází z tebe?”
“Ptáš se, jestli jsi pro mě neodolatelně přitažlivý? Tak jako pro ostatní holky?” Všimla si toho. V čokoládových očích měla pobavení, ale stejně uhodila hřebík přímo na hlavičku. Tak to je určitě v háji. Navzdory tomu jsem se donutil přikývnout. 
“S tebou takový pocit nemám…” zašeptala opatrně a ve mně hrklo. 
“Co je to za odpověď? Znáš někoho jinýho, kdo tohle s tebou dělá?”
Kousla se do dolního rtu a špitla: “Petr Horák.”
“Blbeček Horák?” Houslista mravný až na půdu? Tomu vůbec nerozumím. “Já ho zastřelím.”
“Zmáčkl bys spoušť?” vysmívala se mi.  
“Možná… Byl bych to já, nebo prst boží?” ujelo mi. Trhla sebou a vymanila ruce, které jsem ohříval ve svých. “Byl bych radši, kdyby ses od něj držela dál,” řekl jsem. Aspoň do té doby, než zjistím, co je zač. 
“Proč, prosím tě?” zeptala se překvapeně. Líbala se s ním. Nedávno. Nemusela by být překvapená. “Žárlíš?”
Jistě… “Noup.” Ale viděla, že lžu, jako když tiskne. Protože jsem kretén. “Byl bych rád, kdyby ti dal pokoj.”
Lehla si na polštář a zadívala se na strop. Její oblá ňadra tak vypadala menší, ale zase se vzdouvala nahoru a dolů jako loď na vlnách. “Neviděla jsem ho od té doby, co mu Pavla vlepila facku a já ho poslala za ní. Ani nevím, jestli zůstali spolu, protože ve třídě se mi vyhýbá a na tělák jdu až příští týden.”
“Co je na těláku tak důležitýho?” nechápal jsem. 
“Je to jedna velká holčičí drbárna,” zasmála se. 
“O čem?”
“To je tajný,” ušklíbla se. 
“Takže kdo, s kým a za kolik?” Co jiného by mohlo řešit 26 roštěnek?
“Zhruba polovinu vyplňují tvé známosti,” oznámila se špetkou zlomyslnosti. 
“Polovinu?” To určitě nadsadila. 
“Nikdy ses neviděl jejich očima. Bylo ti jedno, co si myslí.”
“Občas jsi mi řekla, co si myslíš ty.” To bohatě stačilo. Teď navíc vím, proč se za mnou všechny ty holky táhly. 
“A tys to bral na lehkou váhu.”
Odtáhl jsem se od ledové zdi a naklonil se nad ni. “Myslíš to, že vypadám jako děvkař? To mě vždycky spíš udivovalo. Spal jsem jen s jednou holkou a to ještě jen proto, že jsme byli oba úplně namol.” To jsem si asi měl nechat pro sebe. Nikdo netušil, že většina mého milostného života se odehrávala všem na očích, protože to byla jen hra bez hlubšího smyslu. Jako kdyby byla pravda, že být znamená být vnímán
Nika vztáhla ruku a zabořila ji do mých vlasů. Strašně rád bych slyšel, co všechno se uvnitř ní děje. Musela tam toho být spousta. Vždycky jsem si její mysl představoval jako dlouhou nit myšlenek protkanou skrze špatnou literaturu, do které byla neustále zabořená. “Proč jsi s tou pověstí nic nedělal?”
Co já vím? “Nebylo to důležité.”
“Štvalo mě to,” přiznala. Její čokoládový pohled byl melancholický a tak naléhavý, až mě píchlo u srdce. 
“Ale... Byl jsem přece pořád s tebou. Celou tu dobu.” Byl jsem na ní až nepřirozeně závislý. 
“Ne. Byl jsi s nima. Střídaly se, ale měly tvoje ruce, tvoje rty, a kdo ví, co ještě.” Hryzala se do rtu, až se jí tam objevila kapka krve. “Zvládneme to, Váňová. Možná ne hned, ale jednou určitě,” slíbil jsem. Slíbil bych jí všechno. 
“Jak to můžeš vědět?”
Věnoval jsem jí posmutnělý úsměv. “Protože většina mých eskapád se nedostala za zavřené dveře. Za těmi jsem vždycky jen já. Nebo my dva spolu.”
 
---
Když Nika odešla, vrhl jsem se na Facebook a vyhledal si Horákův profil. Podle profilových fotek to vypadalo, že hraje na housle v jedný místní folk rockový kapele, která má za hodinu vystoupit v jablonecký Rampě. Bylo mi jasný, že si zadělávám na průšvih jak Brno, ale to tak blbouni mýho kalibru dělají. 
Klub Na Rampě je skvělý místo na utlumení všedních starostí, kde se můžete v jedné místnosti zběsile vytancovat a ve druhé zpít do němoty. Právě tam jsem Petra po skončení času vyhrazeného pro jeho kapelu našel. Hlavu opíral do dlaně a nepřítomně zíral na dno široké sklenice s vodkou a Redbullem. Vyhoupl jsem se na barovou židli vedle něj a on se na mě překvapeně podíval. 
“Čau, Petře,” zamítl jsem všechna ostatní oslovení, která se mi zrodila v hlavě a k pití jsem si poručil to samý co on. “Vypadáš, že jsi dost v prdeli,” neodpustil jsem si rýpavé pokračování. 
Odfrkl si a zadíval se na lahve vyrovnané podél zdi za barem. Z vedlejší místnosti se ozval hlasitý aplaus. Kapela začala hrát a uštěbetané roštěnky se za tím zvukem vydaly jako myši za píšťalkou. “Řekněme, že poslední dobou je všechno jinak,” promluvil konečně. “Myslíš si, že žiješ ve světě, kde je všechno jasně dané. Že lidstvo nalezlo pravdu. A ve skutečnosti… ji zapomnělo.” Pokýval blonďatou hlavou a dopil skleničku, kterou mu pihovatý barman pohotově vyměnil za jinou. 
“Lidstvo se jen zapomnělo modlit,” zkusil jsem to a on se na mě zahleděl mnohem pozorněji. Z čisté modři jeho očí se mi dělalo mírně nevolno. Opravdu se s ním Nika líbala? Při čekání na jakoukoliv další reakci jsem si kuličkou v jazyku přejížděl po zadní straně zubů a až po chvíli si vzpomněl na jejich sklovinu. Zubařka by šílela, ostatně jako vždycky. 
“Co jsi zač?” zeptal se Petr. 
“Vlastně ani nevím,” přiznal jsem. “Existují pro to nějaké definice?”
Uchechtl se a řekl něco, co mě naprosto vykolejilo: “Od té doby, co jsi odkopl mou sestru, vlastně nevlastní sestru, jde celý můj život k šípku. Ale nenapadlo mě spojovat to zrovna s tebou. Myslel jsem si, že to spustila Veronika…”
“Ale co? Co se děje?” naléhal jsem na něj, protože bylo jasné, že je do téhle utajené sféry bytí na zemi nějakým způsobem zapletený, ovšem lezlo to z něj jak z chlupatý deky. Pak jsem si uvědomil, že Anna se jmenuje Horáková a v hlavě jsem uviděl nesmírně hlubokou propast, která se tak mezi mnou a Petrem samovolně vyhloubila. Nejdřív jsem oblboval jeho sestru a teď jsem si začal s holkou, která mu narušila dlouhodobý vztah. Jsem vážně potomkem ďábla. Ale čí potomek je on?
“Nebe padá na zem a dělá nám ze životů kaši.”
Kristova noho, to je horší než bavit se s Ladislavem Fuksem. “Mluvíš o padlých andělích?” zeptal jsem se přímo. “Jsi potomkem anděla, který spadl z nebe?”
Petr se opřel do židle a pátravě si mě prohlížel. “Jsem. Ale ty jsi něco jiného.”
Jop, ale nejde mi to z pusy. “Prej stojím na druhý straně barikády,” zakřenil jsem se. 
Asi mu to stačilo, protože se ke mně naklonil a tiše se zeptal: “A co Veronika?”
“Proč do toho pořád taháš Váňovou?” nechápal jsem. 
“Nejsi tu kvůli ní?” přivřel oči do škvírek. 
“Jsem, ale vlastně nevím proč,” vypadlo ze mě. 
“Tomu nerozumím, kámo.”
“Ani já ne.” Avšak tušil jsem, že můj společník na něco kápnul. Pak mi někdo zaťukal na rameno a ve chvíli, kdy jsem se otočil, jsem schytal ránu pěstí a bokem nalítl na bar směrem k Petrovi, jehož tělo mi zabránilo slítnout ze židle. V první chvíli jsem neviděl nic jinýho než tmu, ta se ovšem pomalu projasnila a já mžoural na Tomáše, spolužáka ze základky, kterého jsem nedávno potkal v Kikáči s jeho holkou. “Ty víš, za co to bylo,” prohlásil ledově, otočil se a odcházel. 
“Vlastně ani ne,” zamumlal jsem, ale tušil jsem, že je to kvůli jeho přítelkyni. Něco takového se mi totiž nestalo poprvé. Dal jsem se do řeči s holkou, té se zbláznily hormony a její vazbič si to se mnou přišel vyříkat. Předtím jsem nechápal, o co jde, takže jsem se to útočníkovi snažil vrátit. Dávalo to značně zabrat mým kloubům na rukách, na jejichž neposkvrněnost jsem teď překvapeně zíral. Máma mě kvůli tomu považovala za vzteklouna a rváče. 
“Fialoví ti oko,” upozornil mě Petr a nasadil poťouchlý výraz, který zároveň vyjadřoval škodolibé zadostiučinění. 
Sáhl jsem si opatrně na okraj oka a cítil, jak mi natéká. “Dáte mi nějaký led?” otočil jsem se na barmana, který na mě fascinovaně zíral. Vytáhl čistou utěrku, led na ni nasypal, zabalil ho a balíček mi podal. Položil jsem si ho na zmasakrované místo a na chvíli zavřel obě oči. “Takhle už to dál nepůjde,” zaúpěl jsem. Mám vůbec šanci dožít se nějakého pořádného věku? Jednou by mě někdo mohl ubít k smrti, zahrabat do odpadků a nechat shnít… Sáhnul jsem do kapsy a pod vypitou skleničku zastrčil stovku. 
“Skončil jsi?” zeptal se Petr a pátravě si mě měřil. 
“Pro dnešek jo.” 
 
---
Máma můj obličej překvapivě nekomentovala a táta už šel spát. Ráno jsem Nice vlepil rychlou pusu a táhl ji za ruku na zastávku. Pak už jsem se snažil držet zpátky. 
“Stále mi nechceš říct, kde jsi k téhle úžasné výzdobě obličeje přišel?” ujišťovala se už poněkolikáté a já s povzdechem zakroutil hlavou. 
“No dobře,” prohlásila naoko klidně. “Je to ale značně podezřelé. Odcházela jsem od tebe v devět a tohle se ti stalo až potom…”
“Tvá dedukce je správná.” 
Pokrčila rameny a sáhla pro čtečku. Měla tam nahranou hodně divnou knížku tištěnou ozdobným starým písmem. Celou cestu do školy jsem na ni zíral a chtěl se zeptat, co to čte, ale zároveň jsem se vyhýbal jakémukoliv rozhovoru, aby se nevrátila k mému ukázkovému monoklu. Nechtěl jsem, aby věděla, že jsem byl Na Rampě, a hůř – s Horákem, a ještě hůř – nechal si u toho nabančit od spolužáka ze základky kvůli nějaký holce. 
Za čtyři roky to bylo poprvý, co jsem si prohlížel lidi sedící se mnou ve třídě a přemýšlel, co si o mně myslí. Klára se tím netajila – podle ní jsem ničema. Ty tři další holky, se kterýma jsem si párkrát vyšel, nevypadaly zraněně, ale moc jsem se s nima nebavil. Pavla mnou asi pohrdala. Co ty ostatní? Viděly mě stejně jako Nika?
Nika měla strach, že přijde o nejlepšího kámoše a navíc bude vypadat jako další zářez na jeho pažbě. Já se bál, že přijdu o Niku právě kvůli předsudkům, který jsem v našem okolí vypěstoval. Zároveň jsem netušil, zda jsou ty předsudky pravdivý, nebo dokážu žít jinak. 
“Tak kdo nám tady maturuje z počtů?” zamyslela se náhle naše matikářka. “Co třeba pan Marino?”
“Já budu maturovat z matematiky… To jo,” vyhrkl jsem. Na češtinu moc nejsem a jednou bych se rád přihlásil na architekturu. Netvrdím, že teď. Bylo to uschované někde v koutku mysli, kde to čekalo na vhodnou příležitost. Nika do mě pod stolem trochu strčila, abych neotálel a šel k tabuli.
“Otočte si to pravé křídlo a pište. Ostatní taky.” Profesorka nadiktovala logaritmický příklad. Křída byla nechutně mokrá a napsané znaky zbělely chvilku po zaschnutí, přesto jsem byl rychle hotový. “Už to máte, co?” Prohlédla si mé výpočty a pokývala hlavou. “Výborně, Casanovo!” Co? “Předpokládám, že na gymnázium nebo na počítačovku jste nešel kvůli výběru holek a tu modřinu jste si taky neudělal o futra,” vysvětlila. Několik spolužaček v prvních řadách se tomu zasmálo. Nány
“Když jsem šel ze základky, měl jsem průměr dvě celé.” Jedničku jsem měl z matematiky a z výtvarky. Ostatní předměty jsem buď flákal, nebo něčím malicherným iritoval jejich vyučující. Druhou část jejího tvrzení jsem odignoroval. 
“Chystáte se na vysokou?” Svět se zbláznil. Zakroutil jsem hlavou. “To je mrhání,” prohlásila profesorka a poslala mě zpátky do lavice. 
Nika zaujatě zírala do sešitu a kousala konec plnícího pera. Byla jedna z mála, kdo ho ještě používal. Sebral jsem jí sešit a opravil chybu, kterou udělala hned na začátku. Švihla po mě pohledem, a pak dál koukala na směs číslic a zkratek. “Proč nechceš na vysokou školu?” napsala na papírek, který vytáhla z lavice. Asi ji ta otázka dost pálila, protože to normálně nedělala. Možná s Klárou, rozhodně ne se mnou. 
Položil jsem jí ruku na koleno, aby se na mě podívala a zakroutil jsem hlavou. Nechci o tom mluvit. Ani psát. 
“Ví to tvoje máma?” připsala tam. 
“NE.”
Po zbytek hodiny se na mě nepodívala. Když jsem ji naštval, dělávala to. Přestala se mi dívat do očí, uzavřela se ve svém vnitřním světě a já stál venku jako pako a čekal, kdy se uráčí vyjít ven. Ale co jsem provedl?
“Niko, v čem je problém?” zeptal jsem se, jakmile zazvonilo a chytil jsem ji za ruku, aby se nezvedla a někam mi neutekla. Nemohl jsem to tak nechat. Už to nešlo. 
Překvapeně se dívala na naše ruce a instinktivně je schovala do lavice. Kolem se ozývalo otvírání batohů, lomoz židlí a hovorů o ničem. 
“Vážně nemáš ponětí, co budeš dělat za půl roku?” Dívala se naoko lhostejně na desku lavice, ale bezděky mi stiskla ruku. 
“To není tvá nejpřitažlivější vlastnost, Casanovo,” vysmívala se mi Ema. Seděla přede mnou, takže jsem se na ni snad ani nemohl zlobit, že poslouchá cizí hovory. Byla to drbna, ale jinak jedna z nejnormálnějších holek z naší třídy. Možná z celý školy. Znal jsem holky z obchodky velmi dobře. Do háje…
“Upřesni to,” vyzval jsem ji. 
“Každá dívka touží po muži, který ji zajistí. Kluk, který se rve po barech a záměrně nevyužívá svůj potenciál, to samozřejmě nesplňuje. Ty se navíc chorobně bojíš závazků. Jediná holka, která vedle tebe vydrží, je tady Veronika, protože po tobě žádný závazek nechce.”
Poznámku o baru jsem opět záměrně přešel. “Závazek?” Opravdu se mi to v puse převalovalo jako sprosté slovo. Ba hůř, protože sprostá slova se ze mně řinula poměrně přirozeně. “To mluvíš o svatbě? Je nám osmnáct!”
Nika mi zase stiskla ruku a rázem ji pustila. Vytáhla ji z lavice a opřela si do ní hlavu. “Nemluví o svatbě. Mluví o odvaze zůstat s jednou holkou až do konce života. Přestat flirtovat s každou sukní, která projde kolem a dostávat kvůli tomu na budku...” Takže to pochopila. “Říkat stále té samé, kde jsi, co děláš a že ti chybí.” Nakonec mě obdařila koketným úsměvem a zadívala se mi do očí. “Dokážeš to?”
To bylo hodně dobrý, Váňová, pomyslel jsem si, ale předstihla mě reakce Emy, která prohlásila, že lépe by to neřekla a šla si po svým. 
“Tuhle svoji stránku mi moc neukazuješ,” obvinil jsem ji, ale hned jsem dodal: “Budeš překvapená, co všechno s tebou dokážu.”
Mírně zakroutila hlavou, ale úsměv jí z tváře nezmizel. 
 
---
Jelikož její máma chodila z práce až po páté, zatáhl jsem Niku do jejího pokoje a začal ji bezostyšně svlékat. “Vážně mi ukážeš, co všechno dokážeš?” smála se a byla krásnější než jakákoliv buchta na týhle modrý planetě. Chtěl jsem olíbat každou její drobnou pihu na nose, přitáhnout si ji do náruče a umřít překypujícím štěstím. Jestli mám s nějakou holkou zůstat až do samého konce, bude to nepochybně ona. Nebo žádná. Postřehl jsem, že bojuje s knoflíčky na mé košili a svlékl jsem si ji přes lavu. Pak jsem Niku povalil na postel, líbal ji na krk, ramena, zastavil se mezi ňadry. 
“Pro Kristovy drahý rány,” zamumlal jsem. Nemohl jsem si pomoct. Imponoval mi její zrychlený dech a omamující vůně citrusů, která ji obklopovala. Probudilo mě ale nesmělé zaťukání na dveře. Byly to domovní dveře, nebo dveře do jejího pokojíku? Hrábnul jsem po košili a Nika zavolala: “Moment!” 
Když paní Váňová otevřela dveře, vypadala trochu překvapeně. Zrůžovělá Nika seděla na posteli a já si zapínal knoflík na zápěstí. “Co tady provádíte?”
“Vůbec nic,” prohlásila Nika a věnovala matce odhodlaný pohled typu vážně se neptej. Naše samota byla skvělá, ale jakmile ji někdo narušil, šlo to do kopru. 
“No… Kdy máte ten maturiťák?”
“Až na konci ledna, mami.”
“Jasně,” prohrábla si nejistě vlasy. “Víte, dostala jsem nabídku odjet na pár dní do Indie.” Vypadala ovšem, že teď o tom trochu pochybuje. Asi jsem se tomu nedivil. 
“Já už půjdu.” Připadal jsem si tam nepatřičně. Nikdo nejezdí do Indie jen na pár dnů. Nika bude zuřit. Se svou praštěnou matkou už zažila ledacos. Odlepovala ze země žvýkačky, za první výplatu jí k narozeninám koupila prales a při shánění potravin obíhala zero waste obchody. Ta paní by se pro cizí rozdala, ale jinak byla asketická až hrůza. “Pak na mě ťukni,” mrknul jsem na Niku a zdekoval se. Kdybych věděl, co na ni hodlá vybalit, radši bych zůstal. 
 
---
Doma byl jen táta. Stůl měl zaplněný nějakými papíry, ale sedl jsem si naproti němu a opřel si o ně lokty. Zvedl ke mně zrak a vyčkával. 
“Tvrdil jsi, že některé reagují intenzivněji, ale po nějaké době mi vlastně žádná nemůže odolat,” šel jsem hned k věci. “Ale co Váňová? Za celých třináct let se mezi námi nic nestalo.” Až docela nedávno. 
Poškrábal se na temeni hlavy. Najednou byl nervózní až na půdu. Já taky. “Veronika je imunní, protože je nefilim, dcera lidské ženy a padlého anděla. Její otec se ovšem vrátil se na nebesa v době, kdy jsme se přistěhovali. Pravděpodobně je to archanděl, ti jsou jen těžko postradatelní a tuhle možnost mají.” 
Kristova noho! To znamená, že Nika je to samé, co Horák. Můj svět se bortí a ty praskliny se nedají zacelit, naopak se zvětšují. Na druhou stranu… “Takže Nika není ovlivněna tou nevysvětlitelnou touhou?” 
“Ne,” zkoumavě si mě měřil. 
“Její city jsou opravdové?” ujišťoval jsem se. 
“Až na to, že jste přirození nepřátelé?” uzemnil mě. 
“Cože? Já a Nika? Nepřátelé? To nikdy!” Právě naopak a doufám v mnohem víc… Ale můžu mu to říct? Něco mi říkalo, že ne. 
Odkašlal si a zadíval se na desku kuchyňského stolu. “Svět není nic jiného než bojiště. Andělé a démoni bojují o převahu nad lidskými dušemi a potrvá to až do soudného dne. My všichni jsme součástí divadla řízeného jedním škodolibým mizerou, který si říká Bůh.” 
Avšak v tu chvíli jsem nechtěl nic jinýho než svléknout Váňovou donaha a celou ji zlíbat za to, že její city jsou opravdový.
Autor Jeninas, 02.10.2019
Přečteno 22x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter