Matné kameny

51. kapitola HELIOTROP

Dnešek byl dnem D. Alespoň pro mě. Musel jsem získat nahrávku, ve které zazní jasné důkazy: kdy dorazí první zásilka, co přesně v ní bude a přesný čas doručení. Žádné jinotaje, žádné náznaky. Potřeboval jsem fakta.

Noc jsem strávil na gauči ve své kanceláři. Vlastně se dá říct, že jsem se sem nastěhoval. Julii jsem nemohl ani vidět. Po tom, co provedla Emě, jsem měl chuť ji chytit pod krkem a už nepustit. Jenže jsem nemohl.

Vztek ve mně jen nekontrolovaně rostl. Přes den jsem ho vybíjel do boxovacího pytle a v noci pak hodiny zíral do stropu.

Byly to šílené dny. A horší teprve přijdou. Kéž bych aspoň věděl, jak se daří mé rodině a Malvíně. Strach o jejich bezpečí mě paralyzoval natolik, že jsem se je neodvažoval ani kontaktovat.

Musel jsem se spoléhat na to, že Interpol bude v mém případě pracovat rychle a přesně. Že mě v tom nenechají utopit.

V gymu jsem se hned ráno osprchoval. Byl jsem naprosto vyčerpaný – kolikátou noc už jsem vlastně nespal? Začínalo se to na mně podepisovat.

Pak jsem nastoupil na běžecký pás. Dnes jsem se potřeboval uklidnit, vyčistit si hlavu a srovnat myšlenky. Bylo to nejdůležitější ráno za poslední týdny. Nesměl jsem to pokazit.

Uběhl jsem svých deset kilometrů a znovu zamířil do sprch. Pohyb mi pomohl. Ujasnil jsem si, jak to dnes provedu, co řeknu a kdy. Musel jsem mít připravenou nejen řeč, ale hlavně kliku. Oni nebyli žádní blbci, i když se tak občas chovali. Musel jsem být opatrný, moc netlačit. Věděl jsem, že to bude náročné – mnohem těžší než obchod s drahými kameny.

Dnes jsem musel být tvrdý a hlavně chytrý. Přesto se mi cestou do kanceláře nekontrolovaně třásly ruce.

Moje asistentka Naty už byla na místě a vítala mě s úsměvem. Jistě si všimla, že mám na sobě to samé co včera, ale takticky mlčela.

Jen co za mnou zaklaply dveře, vytáhl jsem telefon od Interpolu. Měl nainstalovanou šifrovanou aplikaci, která záznam rovnou odesílala na zabezpečený server. Věděl jsem, že Tobiáš dorazí kolem desáté.

Nechtěl jsem nic riskovat. Podle instrukcí jsem nastavil režim letadlo, aby nahrávání nic nepřerušilo, aplikaci spustil a mobil napojil na nabíječku. Byl jsem připraven.

Zabral jsem se do práce a přestal vnímat čas, takže mě zaklepání asistentky lehce vyděsilo.

„Pane Valento, je tu pan Bodáč." Ustoupila a pustila Tobiáše dovnitř.

Ten zamířil rovnou ke mně, rozvalil se v křesle a řekl si Naty o kávu. Svoji vysokou, svalnatou postavu do křesla sotva napasoval; vypadal, jako by mu z každé strany kousek místa chyběl, ale zdálo se, že mu to nevadí.

„Tak, Theodore, už se nám to blíží. Jak se těšíš na převzetí nových hraček?"

Polkl jsem. „Kdy to přesně dorazí? Měl bych být na místě asi dřív, ne?" vyzvídal jsem.

Musel jsem si na odpověď počkat, protože mezitím dorazila Naty s kávou. Tobiáš na ni hleděl tím svým mlsným pohledem a já se jen v duchu modlil, aby nevyvolal scénu.

„To by nebylo moc chytré," protáhl, když jsme osaměli. „Stačí, když tam budeš na třetí. Proletíš papíry a necháš kontejner přeložit na další loď, která bude v lejstrech. Tím to pro tebe hasne." Zazubil se a usrkl kávy.

Přemýšlel jsem, jak se nenápadně zeptat na to, co mě opravdu zajímá, a nevzbudit podezření. Odkašlal jsem si.

„No, takové hračky nepřebírám každý den. Mám tam něco kontrolovat? Jestli sedí počty, jestli je to vůbec ono...?"

Tobiáš se rozchechtal. „Jako že bys tam v přístavu otevřel kontejner a začal ládovat sapíka, abys zjistil, jestli jsi nedostal jen maketu?"

Náhle třískl do stolu. Jeho obličej okamžitě zkameněl a z očí mu šlehaly blesky.

„Kurva, jestli se pokusíš do té zásilky strčit nos, je po tobě. Rodina nerodina. Chápeme se?!"

Nasucho jsem polkl a olízl si vyprahlé rty. Jen jsem přikývl. Víc z něj nedostanu.

„Ok, klid, Tobiáši. Nikdy jsem nic podobného nedělal. Jen nechci, abyste mi pak řekli, že jsem něco zvoral. Nemám se zajímat, fajn. Nebudu." Zahleděl jsem se mu pevně do očí.

Tobiáš dopil kávu jedním lokem, vstal a bez pozdravu odešel. Jen za sebou práskl dveřmi.

S hlubokým výdechem jsem se opřel v křesle. Otřel jsem si zpocené dlaně do kalhot a chvíli jen zíral z okna.

Hlavně, aby to stačilo.