VYZYVATEL

VYZYVATEL

Kapitola 13



Julia přijela večer. Už byla tma. Seděl jsem u televize a díval se na sportovní kanál. Vstoupila do místnosti zrovna ve chvíli, kdy jsem si naléval do sklenice červené víno.

„Jsi tu nějak potichu,“ pronesla Julia s úsměvem na tváři, když vstoupila do místnosti.
„Chybělas mi.“
„To ty mě také,“ nahnula se ke mně a políbila mě.
„Tak jaké to bylo?“ zeptal jsem se.
„Hodně zajímavé.“
„Vážně?“
„Možná, až k neuvěření.“
„Rozhodně bych si to rád poslechl.“
„Teď nebo po sprše?“
„Když si dáš sprchu, usneš,“ odvětil jsem.

Už jsem ji trochu znal. Takže jsem věděl, že když se osprchuje, už se od ní toho moc nedovím.

„Tak, jo,“ kývla a sedla si ke mně.

Otočil jsem se za sebe a z poličky nad sebou jsem sundal prázdnou sklenici, do které jsem Julii nalil červené víno.

„Dáš si, viď?“ zeptal jsem se jen ze slušnosti.
„Jo,“ odvětila a pohladila mě rameni. „Jsem ráda, že už jsem doma.“
„A povíš mi tedy, jaké to bylo s Marií?“
„Určitě,“ kývla a usrkla si ze své sklenice.

Opřel jsem se a udělal si pohodlí.

„S Marií jsme se setkaly v parku Villa Litta…,“ spustila.


**

„…procházeli jsme se a povídali si nejdříve o nás, rodiče, práce, pak začala vyprávět o posledním výletu k jezeru Pusiano s její matkou. Navštívili městečko Mojana, kde se dozvěděla, že její matka je Findabair – Bílá čarodějka. Chvíli jsem si myslela, že si ze mě utahuje, ale když začala vyprávět, že u Ženevského jezera, je brána do Avalonu, věřila jsem ji. Nehledě na to, že Ženevské jezero má také Italské pojmenování Lago di Ginevra. Ginevra má určitou vazbu k Avalonu, to ví každý, kdo zná příběh o králi Artušovi. Pak mluvila o tom, že náš otec chránil knihu Magie, která byla uložena do křišťálového pouzdra. Na otázku, proč jí hledá, mi odpověděla, že by chtěla vrátit své matce život. Znamenalo by to, že by jí přivedla zpět ze světa Mrtvých. Přiznala, že je víla a cítí kolem sebe podivné věci. To byl důvod, proč mě vyhledala. Věřila, že náš otec byl mocný mág, a tím pádem máme také nějaké schopnosti. Jen nepřišla na to jaké…“


**

Jakmile Julia domluvila, napila se ze své sklenice s vínem. Poté se usmála.

„Já věděl, že jsi víla,“ pronesl jsem s úsměvem na tváři.
„Možné to je. Jen mě udivuje, že se Maria objevila, až dnes. Neříkej mi, že když jsme si podobné, a možná i stejné, že o mně nevěděla dříve.“
„Je to divné.“
„Známe se více jak sedm měsíců a najednou se kolem nás dějí takové podivné věci.“

Jen jsem pozvedl obočí. V tom Julie, jako by tušila, že dnešek byl i pro mne velmi zvláštním dnem.

„Také si zažil něco podivného?“ namířila své oči ke mně.
„Ano.“
„A co to bylo?“
„Jel jsem za Erikem do Lugana. Čekal jsem na něho v parku, když mně oslovil neznámý muž v dlouhém plášti. Pak se stalo něco, co ani nedokážu vysvětlit, natož pochopit…“
„…co se stalo?!“ vyhrkla zvědavě.
„Roztáhl plášť a vcuclo mě to do jakési podivné krajiny plné různých stromů. Ten muž pak začal mluvit něco o sedmnácti stromech, sedmnácti symbolech a sedmnácti vyvolených. To místo se jmenovalo Stromová říše a je to také místo, odkud se můžeš skrze Bránu z listů dostat do Avalonu. Byl to jakýsi Průvodce. Byl starý, neměl oči a uprostřed čela měl symbol. Řekl, že jsem Iomaitheoir – Vyzyvatel. Mám vyzvat sedmnáct Vyvolených k probuzení…“
„…a jak je poznáš?“
„Každý z nich má symbol, který uvidím a mají specifické jméno, odpovídající jejich povaze. Citlivá jabloň, Vznešená jedle, Oddaný jilm, Rozporuplný topol, Toužící cedr, Houževnatá borovice, Rozmarná vrba, Silný dub, atd.“
„Keltové a znovu Avalon,“ podivila se Julia.
„Co se to děje, Julie?“ kroutil jsem hlavou.
„Máš z toho v hlavě zmatek, co?“
„Kdo by neměl. Poklidný život je po sedmi měsících vystřídán…,“ mávl jsem do strany. „…nadpřirozenými silami.“
„Jsem z toho stejně zmatená jako ty. Ty máš poslání, ale proč se objevila Maria?“
„Co ještě říkala ještě o Avalonu?“
„Do Avalonu prý vedou čtyři brány. Západní brána se nachází v Kanadě, severní na Faerských ostrovech, Východní ve Švýcarsku a jižní v Seville,“ odvětila.
„Myslel jsem, že Avalon je podle mýtů místo někde v Anglii.“
„To já také,“ zakroutila hlavou

Zřejmě také nevěděla.

„Rozhodně bych měl navštívit nejbližší velkou knihovnou a pokusit se zjistit, co se píše.
„A co takhle navštívit moji tetu Callinu?“ navrhla.
„Myslíš, že by se chtěla o tom bavit?“
„Myslím, že jí to bude určitě zajímat.“
„Tak dobře, zajedeme k ní,“ souhlasil jsem.
„Fajn,“ pousmála se a políbila mě.

Její polibek byl jako dotek vlhké rosy. To nejhezčí a nejopravdovější, co jsem vždycky chtěl.


* * *

Druhý den jsme po obědě vyrazili do Milána.

Teta Callina nás srdečně přivítala ve svém malém, přesto útulném bytečku ve středu města.

„Dlouho jsi tu nebyla, Julie,“ spustila tetička hned mezi dveřmi.
„Já, vím. Jsem teď v jednom kole,“ podotkla provinile.
„Za všechno můžu já,“ promluvil jsem a odložil si klobouk na poličku.

Poté jsem pomohl Julii z kabátu. Pověsil jsem ho na starý dřevěný věšák. Vedle něho pak i můj kabát.

„Tak pojďte, vy dva hříšníci,“ pobídla nás do další místnosti.

Úsměv na její tváři byl známkou, že to nemyslí, až tak doslova.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli stále vykládáš karty?“ zeptala se Julia.
„Samozřejmě, něco se děje?“
„Dějí se podivné věci, kolem nás,“ odvětila Julia.
„Tak se posaďte, udělám čaj a pak si o tom popovídáme,“ ukázala rukou na staré kanape.

Sotva jsme dosedli, zavrzalo to.

„Je už staré,“ poznamenala teta Callina a zmizela v kuchyni.

Během několik minut byla zpátky.

„Tys nás čekala, že už máš čaj hotový?“
„Mám vždy velkou konvičku s čajem připravenou,“ odvětila.

Položila na stůl prázdné šálky, cukr a konvičku s čajem, o které mluvila. Krásná porcelánová konvička.

Poctivá práce, pomyslel jsem si, když jsem jí uviděl.


* * *

Teta se posadila a rozlila čaj. Poté se podívala na Julii a na mě.

„Máte se rádi, to jsem moc ráda,“ pronesla.

Jako by snad viděla auru lásky kolem nás.

„Spojuje vás aura, která je plná hřejivé energie.

Neuvěřitelná dáma, pomyslel jsem si.

„A co ještě vidíš, tetičko?“ zeptala se Julia.
„Přišli jste kvůli kartám,“ chtěla to zamluvit.
„Paní Montagini,…,“ chtěl jsem vstoupit do jejich rozhovoru, ale teta Callina mě přerušila.
„Říkejte mi, Callina, to bude lepší.“

Pokynul jsem hlavou a do svého šálku čaje vložil jednu kostku cukru.

„Tak už mi povězte, co vás ke mně přivedlo?!“

Julia se okamžitě ujala slova. Pověděla jí o svém setkání se svou nevlastní sestrou Mariou. Teta Callina počkala, až to Julia řekne celé. Poté pozvedla prst a pronesla: „Tvého otce jsem viděla týden předtím, než opustil tebe a tvou matku. Zmizel. Nikdo z naší rodiny netušil, co se stalo. Když jsem se zeptala karet, tak mi řekly, že jeho poslání je na jiném místě. V ten moment jsem to nepochopila, ale dnes to chápu.“
„Možná to bude ještě, více zajímavější, když ti řekne tady Claudio…,“ ukázala Julia na mě. „…co se mu stalo.“
„Opravdu?!“ podívala se na mě takovým zkoumavým pohledem zkušené vědmy.

Vědmy? Opravdu jsem to řekl?

„Čekal jsem v parku na svého bratra, když se objevil podivný muž…,“ začal jsem vyprávět svůj zážitek s průvodcem.

Teta Callina občas pozvedla své obočí, jinak pečlivě naslouchala každému mému slovu. Alespoň jsem z toho měl ten pocit. Když jsem jí začal vyprávět o sedmnácti Vyvolených a královně Banshee, Clíoně, pohlédla k oknu. Byl to jen okamžik, pak svůj pohled směřovala opět ke mně. Jakmile jsem ukončil své vyprávění, Julia se jí na to zeptala.

„Proč jsi pohlédla k oknu, jakmile Claudio promluvil o Banshee?“
„Víš, Julie. Banshee je keltská mytologická postava a je dost nepravděpodobné, že by se objevila tady v Itálii. Objevuje se na Britských ostrovech, Skotsko, Irsko,“ odvětila teta.
„Takže to byla jen představa?“ zeptal jsem se.
„Ne, to netvrdím. Lidé prožijí mnoho podivných věcí, aniž by je dokázaly vysvětlit, nebo pojmenovat.“
„Myslím, že Průvodce mi řekl hodně, abych si nemyslel, že to byla jen halucinace,“ oponoval jsem.
„Uvidíme, co nám řeknou karty,“ pozvedla svou levou ruku a pravou ruku, kde měla balíček karet, nastavila přede mě.
„Já?“
„Jistě.“
„Myslel, jsem, že Julia by chtěla…“
„…začnu zprava,“ přerušila mě.

Sáhl jsem tedy na balíček a vytáhl si jednu kartu.

„Ještě dvě, prosím,“ pobídla mě.

Vybral jsem si teda ještě dvě karty.

„Teď je polož na stůl.“
„A dál?“
„Už nic,“ pousmála se a zbylé karty položil na pravý roh stolu.

Docela jsem byl nervózní.

Obrátila první kartu. Byla na ní Mírnost. Druhá karta ukázala Vůz, a když teta Callina otočila třetí kartu, usmála se. Byl to Mág.

„Co to znamená?“ vyprskl jsem.
„Všechno se dozvíš,“ pronesla a ukázala prstem na Mírnost.

Pokynul jsem hlavou, jako že jsem srozuměn, že bych měl být už zticha a čekat.

„Takže tu máme kartu – Mírnost,“ začala s výkladem. „Význam této karty je změna, která je harmonická a chtěná. Vyjadřuje, rovnováhu, trpělivost, ukázněnost. Je zde úspěšná spolupráce, schopnost spojit správné lidi k společnému úkolu…“

Jakmile to řekla, musel jsem se usmát.

„…je zde léčitelství, umění kompromisu, vyváženost, odstup a objektivita, nestrannost. Naopak zde vidím i neshody, náladovost, lenost, nesplněná přání. Když se něco bude vyvíjet pomaleji, nespěchat.“

Položila kartu Mírnost stranou a vzala do ruky kartu Vůz.

„Může to znamenat cestu, jet někam. Odhodlání riskovat, i když je tam výzva k obezřetnosti. Změna. Stěhování. Karta také hovoří o vyčerpání, selhání, vzteku i ukvapenosti. Přesto bych se přikláněla ke změně, buď správným směrem, nebo špatným,“ vysvětlila význam karty a odložila ji na stranu.

Pak vzala do ruky kartu s Mágem a pokývala hlavou.

„Tohle je velmi zajímavá karta. Mnohdy se z ní dozvíme, kdo co dělá nebo co má udělat. Tato karta hovoří o práci. Tvořivé myšlení, schopnost dosáhnout určených cílů. Pozor na zneužití moci a snahu vnutit ostatním svou vůli. Čtyři magické zbraně jsou čtyři živly. Ve spojení s kartou Vozu…,“ ukázala na danou karetu. „…jedná se získání vnitřního klidu a ve spojení s kartou Mága, lze počítat s harmonickým myšlením. Mág může znamenat, že jsi dokázal něco krásného, úžasného. Přesto ve spojení s Vozem, bych byla opatrná…“

Zpozorněl jsem.

„…někdo ti vstoupí do života. Má podobné vlohy tvoření, ale i ničení. Velké ambice. Je to cizinec.“
„Uff,“ vydechl jsem.

Byl to velmi zajímavý výklad a já v něm viděl spojitost s Průvodcem.


* * *

Callina sbalila karty ze stolu, zamíchala je a otočila se s nimi k Julii.

„A teď ty.“

Julia na nic nečekala a vybrala si postupně tři karty, které položila před sebe na stůl. První karta, kterou teta Callina otočila, byla Věž. Druhá karta byl Měsíc a třetí byl Mág. Stejně jako u mě.

„To je také zajímavé,“ pronesla Callina a ukázala prstem na Věž.

Sledoval jsem její koordinované pohyby rukou. Skoro vypadalo, jako by do prázdna kreslila nějaké symboly.

„Věž je karta mající mnoho významů…,“ začala s výkladem. „…např. zklamání, selhání plánů, náhlé změny, nečekané události, změny ve vztahu, změny bydliště, rozbití iluzí, pochybné aktivity, šokující události, neúspěch, onemocnění, smrt, ztráta, ponížení. Ráda bych řekla o této kartě více pozitivních zpráv, ale tato karta znamená, že něco končí.“

Poté vzala do ruky kartu s Lunou.

„Tato karta se objevuje v situacích, kdy se nedokážeme v něčem dobře orientovat, rozhodnout se, a máme v sobě pocit nejistoty. Luna hodně souvisí s city a pocity. Může to být čas zkoušek, lží, pomluv. Karta varuje před náchylností k přeludům. Na druhou stranu je však třeba vyzdvihnout neznámé nebezpečí, varování před nástrahami a skrytými silami. Nejistota, strach, labilnost, šílenství, beznaděj. Důvěra v něco, co neexistuje. Nevědět, jak dál. Pozor na citové vydírání.“
„Docela temná karta,“ promluvila Julia.
„Máš tu ještě jednu kartu,“ poznamenala Callina a ukázala na kartu Mága.

Chvíli jsem čekal, jestli se Julia ozve, nebo bude čekat, co se dozví. Mlčela.

„Tuhle kartu máte s Claudiem společnou. Přesto spojení karty Věž s kartou Luna je o nešťastné lásce. Naopak spojení Věže s Mágem je o přílišné důvěře ve vlastní schopnosti,“ dodala teta Callina.
„A cosi o tom myslíte?“ zeptal jsem se a očekával jednodušší shrnutí.
„Nejsem si jistá, co nebo kdo se bude vyskytovat ve vaší blízkosti…,“ ukázala na mě i na Julii, ale je to něco zlého.

Podívala se na Julii.

„Nevím, kam zmizel tvůj otec. Zřejmě k tomu měl důvod. Možná časem zjistíš, jaký. Co se týče varování před nástrahami a skrytými silami, je na místě. Tím nemyslím jen tebe,“ podívala se na mě. „Je zde hodně dualit, buď opatrný. Ten Průvodce tě seznámil s tvým posláním, bude to nebezpečné. Doporučuji si zjistit, něco více o té Banshee a jiných keltských znamení, věštbách. V každém případě doporučuji si sehnat nějaké ochranné krystaly. Obsidián jako ochranu před zlem nebo Červený Jaspis, který může dodat duchovní energii.“

Teta Callina složila karty na jednu hromádku a nalila si čaj.

„A teď mi povězte, kdy bude svatba?“ zeptala se s úsměvem na tváři.
„Brzy,“ vyhrkl jsem první.
„Určitě tě pozveme, tetičko,“ přidala se Julia a pohladila tetu po dlani.

Zbytek dne jsme strávili debatou o našem novém domě s velkým prostorem kolem něj, ze kterého jednou bude krásná zahrada.


Z Milána jsme odjeli až večer…









Kapitola 14



Následující den jsem vyrazil do městské knihovny. Potřeboval jsem získat nějaké všeobecné vědomosti o Keltech, druidech a mystickém místě Avalonu.

Možná, že se znovu objeví Průvodce, který by mohl leccos vysvětlit, pomyslel jsem si a nasedl do svého vozu.

Vůz jsem zaparkoval na parkovišti před městskou knihovnou.

„Dobrý den,“ pozdravil mě muž u vchodu.

Podle elegantního obleku a tenkého kufříku jsem usoudil, že je to ředitel nebo někdo důležitý této knihovny.

„Jmenuji se Stefano Ennisio,“ představil se a otevřel mi dveře.
„Dobrý den, jsem Claudio Antoire,“ pousmál jsem se.
„Už tak brzy?“ udivil se a pustil se do rozhovoru jako bychom se léta znali.

Jen jsem pokynul hlavou. Nestačil jsem nic říct.

„Jsem tu každý den od rána do večera. Snažím se, aby knihovna přilákala, co nejvíce čtenářů,“ spustil.
„Byl jsem tu naposledy, když jsem chodil na univerzitu,“ přiznal jsem.
„Lidi už málo čtou. Je to škoda.“
„Nemají čas.“
„Moderní doba vytvořila jiné formy trávení času.“
„Dobu dělají lidé.“
„To je sice pravda, ale priority jsou podmíněné možnostmi, které moderní doba nabízí,“ oponoval s pokynutím hlavy.
„Já věřím, že zde najdu knihy, které hledám.“
„A co hledáte za knihy?“
„Něco o Keltské mytologii,“ odpověděl jsem.
„První dveře doleva a hned u první řady stolů je oddělení Historie,“ poradil mi.

Poděkoval jsem a na rozcestí jsme se rozloučili.

* * *

Prošel jsem prvními dveřmi přímo k oddělení Historie. Během chvilky jsem našel dvě velké knihy týkající se přímo Keltské mytologie.

Vyhlédl jsem si volné místo u stolu a s knihami se posadil. Začal jsem s knihou s pevnými zelenými deskami a znakem jakýchsi třech spirál spojených do sebe. Když jsem knihu otevřel, hned v úvodu autor vysvětlil, co znak na deskách obalu, znamená.

Triskelion.

Tento znak se objevoval na mykénských plavidlech a na mincích z Lycie. Keltové tento symbol nazvali Triskeles a jeho význam si vykládali jako otočnou souměrnost.

Druidové.

Žili v dnešní Francii, severním Španělsku, severní Itálii, v Britanii. Walesu, Skotsku, Irsku a na ostrovech, obklopujících Velkou Britanii. Rozdílnost nářečí tohoto lidu ukazuje i původní rozdílné kmeny. Keltové byli považováni za válečníky. Byli svobodomyslní a duchovně velmi dobře propracovaní. Dělili se na válečníky a druidy.

Slovo druid souvisí s gallským druid-s a irským drúi - znamená „moudrý“.

Náboženství druidismu je jedním z nejtajnějších a spočívá zcela na symbolu a významu trojice. Každý pojem byl chápán třemi aspekty a sama nauka byla tradována ve triádách, to jest vždy ve třech větách. Nad zemí a nebesy vládla trojice bohů: Teutates, Hesus, Taranis. Druidismus se vyznačoval naprostou vírou v nesmrtelnost duše a neohrožeností vůči smrti. Náboženská triáda o duši zněla:

Duše lidská je nesmrtelná.
Duše lidská vtěluje se po smrti do jiných těl.
Duše lidská po určitém čase znovu ožije a znovu se zrodí.


Na dalších stránkách jsem se mohl dočíst vše o sdělování esoterní, božské pravdy, zákonodárství i o uzavírání smírných a válečných smluv. Ženské kněžky, druidky, pak obětovaly, věstily a provozovaly většinu náboženských obřadů…

To jsem přeskočil.

Následující kapitoly věnované provozování obětování, různým kultům a zasvěcování do stavu druidského, jsem také přeskočil. Kapitola Věštci a esoterismus, mě však zaujala.

Druidové ze svého středu volili nejvyššího kněze, druida-velekněze. Panoval doživotně a byl volen aklamací, losem nebo soubojem ve výroční slavnosti. Druidové věřili v sílu živého slova a věřili, že nejvyšší, nepoznatelná bytost je skryta ve všem v přírodě. Druidismus byl filosofií života a náboženství přírody. Druidové uctívali rovněž stromy, zejména duby. Posvátné byly tzv. Nemethony – posvátné dubové háje. Zde věštili a spojovali se s jiným světem. Sestavili stromokruh, který vypovídal o povaze člověka narozeného v určitý den. Něco podobného můžeme vidět v astrologickém kruhu.

Téměř v třetí třetině knihy jsem narazil na legendární ostrov Artušových legend, Avalon. Následoval seznam Keltských bohů, Bohů Irska, Walesu a Británie. Několik legendárních hrdinů od Artuše, po Cúchulainn. Bájní tvorové a bytosti, kde mě nejvíce zaujal odstavec o Banshee.

Banshee.

Známá jako žena z kopců nebo také jako víla smrti. Projevuje se zoufalým kvílením nebo pláčem, které zvěstuje smrt. Je také spojována s duší mrtvé víly nebo zavražděné nevinné dívky. Většinou se zjevuje jako krásná dívka s očima bez panenek s dlouhými bílými vlasy. Jakmile se objeví v podobě lasice nebo šedé vrány, znamená to příchozí smrt…

Následovali případy, kdy se Banshee objevila.


* * *

Byl jsem skoro na konci knihy o Keltské mytologii, když se ke mně přiblížil stín. Zvedl jsem hlavu.

„Zajímáte se o Keltskou mytologii?“ zeptal se postarší muž.
„Ano, a vy?“
„Ovšem,“ odvětil s úsměvem na tváři.

Když se otočil, ucítil jsem podivné teplo a na jeho paži jsem zahlédl symbol.

Vyvolený?

Symbol se rozzářil. V mé paměti se okamžitě rozjela neuvěřitelná plejáda obrazců, které se skládaly dohromady.

Rozhodně jím byl, prolétlo mi hlavou.

„Víte, kdo jste?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ pokynul hlavou.

Jakmile se rozzářil symbol na jeho paži, došlo ke spojení.

„Vím, kdo jsem. Jsem Vytrvalý buk,“ dodal.
„Jste první Vyvolený, kterého jsem našel,“ pronesl jsem nadšeně a zavřel knihu.
„30. dubna se setkáme, Vyzyvateli,“ pronesl a odešel.

Chtěl jsem se nadechnout a něco říct, ale během chvilky se mi ztratil v davu.

Kde se setkáme?

„Už jste spojeni,“ promluvil hlas, který jsem hned poznal. „Najdeš-li dalšího Vyvoleného, spojíte se. On procitne a v jeho mysli se mu vše ukáže. Jakmile se spojíš se sedmnáctým Vyvoleným, všichni se propojíte. Z mlhy Avalonu vystoupí Cinniúint - Vykladač osudu a Cruthaitheoir – Tvůrce vláken. Vykladač vyloží jejich symboly ve správném pořadí a Tvůrce vláken je spojí…“
„…a síla Vyvolených spoutá Clíonu,“ podotkl jsem.
„Ano.“
„Jen najít těch zbylých šestnáct,“ procedil jsem mezi zuby.
„Teď už to bude snadné. Našel jsi prvního. Už víš, jaká je energie Vyvoleného. Sami se najdete,“ spojil ruce a pomalu mizel.
„Chtěl jsem vědět…“
„…už všechno víš. Stačí se jen rozpomenout,“ dodal a zmizel.

Seděl jsem na židli a hleděl do prázdného prostoru. Všiml jsem si, že si mě všimla jedna dívka. Usmála se, když jsme se střetli očima.

Já nejsem blázen, já jsem jen Iomaitheoir.

Zvedl jsem se ze židle a s úsměvem směřovaný té dívce jsem opustil městskou knihovnu. Myslím, že mi tím chtěl Průvodce říct, že nemusím hledat odpovědi v knihách, ale sám v sobě…


* * *

Vrátil jsem se domu a řekl Julii, že jsem potkal prvního Vyvoleného…
Autor Danny Jé, 17.07.2017
Přečteno 6x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2017 liter.cz v1.4 | Facebook, Twitter