Stojatá voda XXIII

Stojatá voda XXIII

Anotace: pokračování - dusno se stupňuje

 

„Vezmi si buchtu“, řekla maminka a přisunula mi talíř.

Makový hřeben se drobí do šupinek a nijak mě neláká.  Jdu postavit vodu na kafe.

Maminčin pohled je zkoumavě zamyšlený, tak jako poslední dobou pořád.

„Vem si buchtu“, opakuje s naléhavostí, kterou jsem se rozhodla nebrat na vědomí. Ovšem to nespisovné „vem“ mě donutilo mít se na pozoru.

Než do konvice nateče, nebo spíš nakape voda, trvá půl věčnosti. V potrubí už je zase nízký tlak. Takový zdejší folklór.  Zapaluji plynový hořák a beru z poličky Nescafé. Maminka mě soustředěně pozoruje.

„Kolik sypeš – ukaž. – Poslyš…“

„Ano?“

„Poslyš - “

 „No tak--- copak mám poslyšet?“

„Jano, neprovokuj! – Poslyš, neměla bys pít tolik kávy. Uber a přelij jen do půl hrnku, doplníš si mlékem.“

Co se dá dělat, holt mám laté. Pořád lepší než melta nebo přeslazený ovocný čaj. Kávu si nesladím, proti tomu má pečlivá maminka naštěstí nic nemá, protože ani ona nemusí kávu s cukrem. Naštěstí.

Takže svačina. U nás v kuchyni je tak útulno, jako by svět byl v pořádku. Otevřenou vyhlídkou proudí příjemně chladný, už skoro jarní vzduch.

Předjaří. Začalo postní období. Vím to od pana učitele Koláře. Ptala jsem se na svůj dopis, jestli ho jeho paní předala. „Co to? Jaký dopis?  Vy jste dala manželce nějaký dopis?“

Takže o tom mém zoufalém psaní neměl ani páru. Zato mi sdělil, že má naspěch, protože už v pět musí být na kůru, odehrát křížovou cestu.  Je totiž pátek, první postní.

Pendlovky v hale pětkrát odbily  a na poslední úder navázal zvon. Mamince neušlo, že jsem se otočila za jeho hlasem.

„Prosím tě, zavři to okno. Už je vyvětráno až až. – A nechceš mi říct, na co myslíš? Vždyť zapomínáš jíst!“

Nechce se mi vykládat, že myslím na čtrnáct svíček v chrámové lodi. Křížová cesta v lese pod nemocnicí je v troskách, zbyla jen ta v kostele. Je to čtrnáct obrazů, čtrnáct zastavení, plných bolesti a trápení. A já nevím, proč to tak muselo být a nikdo mi to neřekne.

 „Maminko. – Ty, mami, vždyť my jsme přece taky katolíci -“

Ach jo, díky za to zvonění. Jinak by se totiž to nastalé ticho mohlo krájet.

„A dali jste mě pokřtít…“

„Už sis vzala tu buchtu?“

„Ještě ne, ale vezmu si – maminko, my jsme přece katolíci, ne???“

„No a co – někdo je třeba původem Jihočech a neprožívá to, tak tohle zrovna tak, no.“

„Ale pokřtít jste mě dali…“

„Vem si buchtu!“

„Nemám chuť. A není to buchta, je to makovej hřeben“.

„Krucajfixaj, nechytej mě za slovíčko! Jsi hubená jako šindel, vem si buchtu!“

„Já si vemu, ale řekni mi, proč jste mě teda dali pokřtít!“

„Ale no…To máš tak, myslela jsem na cizinu, kam se jednou snad dostaneš. A tam se líp zapadne, když člověk někde je.“

 

Autor Anna Magdalena, 11.06.2019
Přečteno 14x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter