Vrchní Monty Python

Vrchní Monty Python

7.

 

Dnes jsme měli kolektivní čest poznat Matějovu matku. Po pár minutách bylo nabíledni, v čem tkví jádro rotvajlera – s přesností neurochirurga svou „dobře míněnou“ kritikou úspěšně likvidovala synkovy zbytky sebevědomí. Troufám si tvrdit, že podobně osobnostně vyladěné matky ze svých dětí vychovávají podobně se projevující neurotiky. Upřímně ji nesnáším. Tu její blahosklonnou povýšenost, špatně skrývané opovržení, falešně vlídnou nadřazenost ředitele zeměkoule bavícího se s jepicí...nejradši bych jí jednu vrazila; tak moc v ní vidím matku svoji. Nikdy mě nebrala vážně, jako rovnoprávnou lidskou bytost, spíš jako úkol ke splnění. Když jsem se stěhovala do podnájmu poblíž svého prvního zaměstnání, nechtěně jí ulítlo: „To se mi ulevilo.“

 

Měly jsme s Marií na starosti večerní program – vítání nováčků. A jak to dopadlo? Nechala mě v tom, ani prstem nehnula! Sama jen koukala a mlčela, vůbec s ničím mně nepomohla! Roztrhnu ji jako směnku!

To se dělá, toto?“

Neudělala jsem to schválně.“

Což na věci nic nemění, že?“

Nakrkla se a práskla dveřmi. Jo tak ty se ještě budeš urážet? Jen počkej, princezno, já ti to vysvětlím, to budeš koukat těma svejma obrovskejma hlubokejma hnědejma vočima! Ani ty ti tentokrát nepomůžou!

Tak, konec. Sundávám prstýnky, náramek, co jsme si vyměnily, a vletím do pokoje jako tajfun.

Tady je máš! Nechceš? To je mi jedno,“ švihám s nevinnými kroužky na stolek, „o talismany od tebe fakt nestojím. Od tebe ne, frajerko. Vyj...la jsi se mnou už dvakrát, potřetí ti to nedovolím, rozumíš? Chápeš, co říkám?“

Evidentně to chápala dokonale. Jolča, co mě za chvíli přišla vytáhnout na cigáro, utrousila, že ze mě šla taková hrůza, že se i okna třásla. Před večerkou se u nás objevila viditelně ubrečená Marie. Opatrně se optala, jestli na mě může mluvit. Kývla jsem. Vysoukala ze sebe omluvu. Pak chvíli bezradně stála. Podívala jsem se na ni. Popošla ke mně, otevřela dlaň a položila na postel své mnou zapuzené šperky.

Nemusíš je nosit...chci, abys je měla.“

Já tu holku zastřelím.

 

Kometa se při odpoledním programu opět vyznamenala. Měli by ji umístit někam do rezervace a neotravovat s ní slušný lidi. Kam se na ni hrabe dvouhlavý tele.

Jak se něco tak zoufale pitomýho mohlo vůbec narodit? Večer si šla do sprchy oholit nohy. Zůstává mi záhadou, jak si přitom zvládla pořezat … frndu.

 

 

Autor Sound of silence, 09.10.2020
Přečteno 126x
Tipy 1
Poslední tipující: jenommarie
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Co napsat.. beru to jako autorky jakous terapii psaním a tak na to i nahlížím..pokud TO pomáhá..fajn a fandím..ať tam vše zvládáš..
I musím napsat .
nikdo si svůj život úplně nevybírá..
souvisí to s různými prožitými,
které se podepíší..a drží se.
Je cítit toto z povahy písma..ale beru vše..jako čtenář a celkově je příběh napsaný dobře a čtivý. Tak ať se daří;)

23.10.2020 22:57:47 | jenommarie

Pouze jako čtenář jsem toho názoru, že autorka nevědomky jede na vlně této doby povrchnosti, rychlosti a také zmaru. Mimo "4" a částečně "5" nejsou postavy dostatečně prokresleny. Čímž následují vztahy předem určené k sebedestrukci vlastního ducha.
Je nezpochybnitelné, že autor/ka musí alespoň částečně prožít, nebo vyslechnout situace, o který píše. Pokud má za cíl pouze vlastní terapii (vysypání popela z kotle), čtenáři to mnoho nedá. Vzpomínám si na slavný výrok MUDr.Plzáka: "život je trs průserů nepravidelně po sobě jdoucích". Čímž bych v textu uvítal i plusová mezimísta terapeutické anabáze, jako kontrapunkt a naději.
Mohu i chválit, psát umí. Třeba přidá i nadhled.

10.10.2020 09:43:38 | Lesan

Díky za komentář.

18.10.2020 16:36:24 | Sound of silence

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí