Vrchní Monty Python

Vrchní Monty Python

9.

 

 

Cítím se osamělá a dost kouřím. Matěj chodí jako tělo bez duše, Marie je těsně před kolapsem, Karel sebral kudlu z kuchyňky a schoval si ji pod polštář. Myslím, že jsem další v pořadí. Zatím se ještě snažím tu vnitřní bolest přehlušit, jakkoliv, ale pomalu ztrácím sílu. Chodím se dívat na komín prádelny. Nevadí, že spadneš, důležitý je, že jsi letěl.

 

Odešla jsem z terasy, pohled na ty zoufalé tváře prohlubuje mou vlastní beznaděj. Sedám si na svou oblíbenou lavičku u zahrady dětského pavilonu. Na kolenou mám rozevřenou knížku. Děcka se vracejí z města; když mě míjejí, každý pozdraví. Nejspíš mě považují za sestru nebo doktorku – nosím bílé kalhoty. Poctivě odpovídám, i ten úsměv ze sebe vydoluju. Oni přišli včas, ještě mají šanci leccos zachránit. My už jen tlumíme následky.

Mít se rád, přijmout se se vším, co k člověku patří...zní to logicky a dozajista to i funguje, ale kde se to mám sakra naučit? A od koho? Chtěla bych vidět toho mudrce, co to pronesl, po měsíčním pobytu uprostřed té smečky hyen, co mě obklopuje. Fakt by mě zajímalo, co by řekl; jestli by teda ještě mluvil. Krásy života? Na podělanýho i hajzl spadne. Ale proč na mě? Proč?

 

Karla převezli na uzavřené oddělení. Vypadá to, že si tam pár dní pobude. Kombinaci schizoidních sklonů a nože v posteli nejspíš vyhodnotili jako potencionálně rizikovou. Byli jsme ho navštívit. Je utlumený medikací, sedí a kouká do nikam. Ochablost, apatie, prázdný pohled, jen ta slina v koutku scházela...chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, kdo jsme. Na pohyb nereaguje, na zvuky částečně. Pokud mluví, používá krátká slova. Asi po půl hodině jsme se rozloučili. Byli jsme zralí na panáka. Každý si sám v sobě přebíral, jak málo stačí k tomu, octnout se na Karlově místě. Být jako to hovádko, jíst, spát a dny trávit bloumáním po vymezeném prostoru, nemoct si během dne odpočinout, protože pokoje jsou zamčené, hygienu provádět veřejně, pod dohledem, bez špetky soukromí, v určenou dobu vstát, na povel zalehnout....ježíšmarjá. Pokud se někdy rozhodnu pro sebevraždu, musí to být tutovka.

 

Jsem velká holka. Nebrečím. Taky mám chladné čelo a cítím tíhu v levé noze. V pravé mám mravence. Leoš se při relaxaci uvolnil tak poctivě, že jsme to větrali další dvě hodiny.

 

 

Autor Sound of silence, 23.10.2020
Přečteno 24x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter