Co když nebe je tady? ČÁST TŘETÍ: Nika 5

Co když nebe je tady? ČÁST TŘETÍ: Nika 5

Anotace: Romantická young/new adult fantasy.

Sbírka: Co když...

Na programu našeho maturitního plesu, který probíhal v kulturním domě z 80. let, bylo předtančení ve stylu Moulin Rouge, ze kterého jsem kupodivu já měla velkou legraci a Ondřej velký stres. Já přitom musela spolu s dalšími spolužačkami v kousavých kanýrkatých šatech odtančit kankán, kdežto on spolu s několika dalšími spolužáky jen seděl na židli a tvářil se nešťastně. “Nechápu, co ti na tom tolik vadí,” rýpla jsem si. “Je to stejný, jako když jsme hráli divadlo tvým bejvalkám!” 

Mrknul na mě a vlepil mi rychlou pusu na tvář. “Dnešní divadlo je poslední, který hraju, Váňová.”

Přetrpěli jsme kankán i následné šerpování a zábava mohla začít. Měla jsem jednoduché splývavé šaty barvy královské modři ozdobené jen řasením na prsou. Byly pravděpodobně nejstřídmější ze všech. Zatancovala jsem si se strejdou Emanem a s několika spolužáky, zatímco Ondřej protáčel svoji mámu a pár holek navrch. Pak si konečně přišel pro mě. V černém saku a košili s rozhalenkou mu to náramně slušelo. Vstala jsem z křesílka a on si mě s šibalským mrknutím přitáhl do náruče. “Tady se schováváš, mia cara.”

“Pozor na jehlový podpatky,” nadzdvihla jsem obočí. 

Úsměv se rozšířil a jeho ruce mě odvedly zpátky na parket a zaujaly taneční pózu. “Nevyhrožuj mi, Váňová. Mohl bych to považovat za flirtování a to by ti zkazilo večer.” 

“Jakto?” 

“Přece nechceš svůj maturitní ples strávit muchlováním v šatnách.” 

Trochu jo, ale nechala jsem ho, aby bylo po jeho. Co to hráli? Waltz… Ten jsem měla nejradši. 

Když už jsem necítila nohy, odehnala jsem ho, vzala si ze stolu skleničku a vydala se po schodech na ochoz podél sálu, kde jsem se srazila se se světlovlasým mladým mužem s překvapivě tmavě modrýma očima. Omluvně se na mě usmál a já v oblasti okolo žaludku pocítila konejšivé teplo. Byl mi maličko povědomý, ale odkud? Pak jsem si všimla, že jsem mu zářivě bílou košili zlila vínem, naštěstí bílým. “Proboha, jsem nemehlo,” vyhrkla jsem. Abych si dodala kuráže, kopla jsem zbytek drinku do sebe. Prázdnou skleničku jsem postavila na stůl a o krok od ní ustoupila. “Alkohol je zlo, už to vím.”

Zasmál se tomu. “Věnujete mi jako odškodnění jeden tanec, mladá dámo?” Jeho hluboký hlas se do tak mladého těla vůbec nehodil. Zaplavilo mě neblahé tušení, ale nepřišlo mi slušné ho odmítnout. 

“To vám bude stačit?” Neměla bych tu košili zaplatit? Nikdy jsem nikoho nepolila… 

“Bude to víc, než si zasloužím,” prohlásil a já se raději otočila a vydala se zpátky dolů na parket, kde jsem si zase obula boty na vražedném podpatku. 

Hráli něco pomalého a já za to byla vděčná. Neznámý muž mě vedl a nespouštěl ze mě omamně inkoustové oči, ale mlčel a já byla strašně nesvá, takže jsem se za celou dobu neodvážila promluvit. Přitom jsem si z nevysvětlitelného důvodu nepřipadala špatně. Když hudba dohrála a on mě pustil, uvědomila jsem si, že ho přece nemůžu jen tak nechat jít. “Odkud se známe?” zeptala jsem se tiše. 

“Zatím se moc neznáme, Veroniko,” odpověděl stejně tiše, a pak to udělal: kousl se do dolního rtu a odvrátil zrak. V ten okamžik jsem se rozvzpomněla, že tohohle člověka občas vídám před Emanovým knihkupectvím a když svítí slunce, ve vlasech mu tančí bronzové odlesky. Máš ho ve vlasech... 

“Proboha,” vydechla jsem. To nemůže být pravda. Nevěděla jsem, kde se ve mně ta rozhodnost vzala, ale pevně jsem ho chytla za ruku. Vydala jsem se k zapadlému baru, prodírala se mezi spolužáky a jejich rodiči a táhla ho za sebou. V nejzašším rohu jsem ukázala na polstrovanou sedačku a posadila se proti němu. “Museli jsme jít dál od mámy!” 

“Takže už víš, kdo jsem?” zeptal se a v inkoustových očích se mu odrážela zvědavost i bázeň. 

“Jsi můj otec,” automaticky jsem přistoupila na tykání. Asi bych teď měla pocítit spravedlivý vztek. Až donedávna jsem si myslela, že můj táta ani neví, že jsem na světě. Když jsem byla malá, představovala jsem si třeba u kasy v obchodě, že se ke mně ten který pán přitočí, oznámí mi tu velkou novinu, a koupí mi hromadu sladkostí. Později jsem měla za to, že můj otec je jen náhodný budižkničemu, který prožil vášnivou noc s mou praštěnou mámou a šel o dům dál. A teď tu přede mnou stál étericky působící muž, který si se mnou přišel zatančit na maturiťák. 

“Jsem tvůj otec,” vydechl takřka omluvně. “Ale hlavně jsem archanděl Michael.”

“Michael, který Luciferovi uťal křídla a uvěznil ho v pekle,” zamumlala jsem. Proč o tom teď mluvil?

“Víš to, ačkoliv ta kniha se k tobě nedostala,” jemně se usmál. 

Vybavila jsem si kvartový tisk vázaný v bílém pergamenu s přehnutými hranami, který jsem před několika týdny zahlédla u strejdy v antikvariátu, a také jsem se musela usmát. “Byla pro mě? Byla moc krásná.”

Přikývl. “Řekni si o ni Emanovi. Je to jediné existující úplné vydání ilustrované Virgilem Solisem mladším.”

“Děkuji,” vysoukala jsem ze sebe. Archanděl Michael toho o mně evidentně věděl víc, než by jakákoliv dcera chtěla a já o něm kromě hromady nadpřirozených povídaček nevěděla zhola nic. “Ta kniha je ale hlavně o uražené pýše,” odvážila jsem se projevit svůj názor. Lucifer se odmítl poklonit prvnímu člověku, který byl stvořen až po něm a nesahal mu ani po paty. Nakonec se lidé skutečně nezmohli na nic jiného než na nekonečný koloběh utrpení a umírání. 

“Lucifer mě nenávidí snad ještě víc než samotného Boha. Myslí si, že jsem mohl něco udělat, ale právě pýcha je matkou všech neřestí.”

“Pýcha předchází pád,” pochopila jsem. “Ale i ty jsi padl.” Jinak bych se nenarodila. 

“Správně,” souhlasil zamyšleně a pranic si nevšímal hlasitých opileckých rozhovorů okolo nás. “Padl jsem a potkal tvoji matku. Stále je to nejčistší duše pod Sluncem.”

Ačkoliv jsem na své mámě vždycky dokázala vidět hlavně to špatné, jeho interpretaci jsem plně rozuměla. Ona by se totiž pro druhé rozdala, až by z ní nezůstalo vůbec nic. Strhaný výraz muže přede mnou prozrazoval, že moji mámu miluje a odloučením velmi trpí. “Proč jsi s námi nezůstal?”

“Moje přítomnost vás ohrožovala. Mám hodně nepřátel, to jistě chápeš. Vrátil jsem se na nebesa, protože jsem získal víc možností vás chránit.”

“Musel jsi nás chránit?” zeptala jsem se mírně přiškrceným hlasem a nenápadně jsem si odkašlala. 

“Hrozby ze strany nebe jsem zlikvidoval celkem rychle,” přiznal trochu neochotně a čekal, co to se mnou udělá. Nijak jsem nereagovala, přesto až po chvilce dodal: “Pekelní nevěděli, kdo jsem, a tak si mě s vámi nikdo nespojil. Na malém městě v jedné malé zemi archanděla nikdo nečeká. Přesto jsem se po nastěhování Marinových rozhodl odejít. Nemohl jsem riskovat, že zjistí mé pravé jméno, i když jsi jako moje dcera před peklem přirozeně chráněna.”

“Opravdu?” našpulila jsem pusu. Tak kde jsem se tam vzala? 

Vážně přikývl. “I kdyby Lucifer zjistil, kdo jsi, nemůže tě násilím odvléct do pekla.” 

“Navzdory tomu se mnou teď mluvíš,” podotkla jsem. Nepochybovala jsem, že k tomu měl jiný důvod než můj maturitní ples. Prošvihl přece všechna má vysvědčení, narozeniny a svátky. 

“Správně,” souhlasil tiše. “S jednou věcí totiž Bůh nepočítal, protože už dlouho nemiloval jen jednoho člověka,” kousl se do rtu a já to stejně jako už tolikrát z čiré nervozity udělala taky. “Ani mě by nenapadlo, že se zamiluješ zrovna do Ondřeje.” Vzhlédl a podíval se mi přímo do očí. 

Otevřela jsem pusu a zaháněla poplašené myšlenky, které se rozlétly světem za závěsem. “Co s tím má společnýho Ondřej?” 

“Tak jako ty patříš nebi, on patří peklu. Lucifer se k tobě nedostane přímo. Nakonec se k tobě ale dostane skrze něj.”

“Ublíží mu, aby ublížil mně?”

“Ublíží tak zároveň i mně,” zašeptal a já chvíli přemýšlela, jestli ta děsivá slova neřekl někdo jiný v téhle opilými těly narvané nevětrané místnosti. 

“Ale přece by peklo neobětovalo svý děti…” Uvědomila jsem si nelogičnost té věty a naráz jsem zmlkla. 

Odklonil se ode mě a s mírným pobavením se zeptal: “Nejsi to ty, kdo tvrdí, že svět není černobílý?” 

“Ano, to jsem já,” špitla jsem. “Ale Ondřeje neopustím.”

Povzdechl si. “Moc rád bych ti řekl, že všechno bude dobrý, ale nevím to a Bůh tu není od toho, aby vyslyšel každého smrtelníka.”

“Od toho má svý anděly?” zamračila jsem se. 

“I andělé jsou různí. I andělé dělají chyby. Když se proviní, padnou, aby zjistili, jaké je to být člověkem. Nejdříve si to užívají, pokládají to za požehnání. Jenže ve spojení s nesmrtelností se euforie brzy promění v prach, stejně jako život, který si tu dotyčný vybudoval. Každý anděl se nakonec vrátí do nebe.”

“Jako ty.”

“Já jít nechtěl, Verunko. Měl jsem vás rád.” Proboha, kolikrát jsem doufala, že od něj zrovna tohle uslyším? 

“Proč jsi za námi občas nepřišel?”

Zakroutil hlavou. “Nešlo to. I teď bych měl odejít, než mě tu uvidí tvoje matka nebo Eman.”

Nevěděla jsem, co bych měla říct nebo udělat. Nakonec jsem se jen zase natáhla po jeho ruce, stiskla ji a zadívala se do symetrické tváře, v níž jsem pomalu začínala poznávat muže, po kterém jsem zdědila rovný nos a zlozvyk věčně okousaného rtu. Usmál se a já přikývla a pustila ho. Nedívala jsem se, kam odchází. Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle a sbírala rozlítané myšlenky.

Autor Jeninas, 25.10.2020
Přečteno 17x
Tipy 1
Poslední tipující: Rozmarýna
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter