MANATUA

MANATUA

Kapitola jedenáctá



V oblasti Třech vrchů, kterým se mnozí vyhýbají, se dějí podivné věci. Někdo věří legendám o divokých psech a někdo si myslí, že to je jen působení přírody. Lekla jsem se a netušila, co se děje. Kdo nebo co, je ten stín? Jestli se to objevilo jednou, objeví se to podruhé. Měla jsem ten pocit. Mlčení a strach uvnitř. Měla jsem pravdu. Jestli se to objevilo jednou, objeví se to podruhé. Stalo se. Znovu se kolem prohnal stín. Už to bylo jiné a i v této rychlosti bylo možné rozpoznat jakousi deformovanou tvář. Je to neživé, je to živé? Hádala jsem.

Chtěla jsem se pohnout, když v tom se přede mnou objevil vír, který rozpohyboval písek a kamení. Pískot a hukot větru zastrašoval moje pohyby. Nakonec jsem se odlepila od země a vykročila vpřed. Vyhnula jsem se sloupovitému víru, který se zdál, že mi nechce ublížit a pokračovala jsem dál mezi ohýbající se keře. Neotáčela jsem se, ale cítila že, vír neustával. Neotočila jsem se, i když jsem zaslechla své jméno, které za mnou někdo zašeptal.

Iunte, zaznělo.

Přede mnou se objevila podivná šedivá entita. Prohlížela si mě. I já si mohla prohlédnout to divné ve tvaru oválné šedobílé mlhy. Kroutilo se a skučelo, jako by uvízlo ve vlastní bublině. Cítila jsem, jak mě nutí, abych se ho dotkla. Možná to byla jen moje představa, moje podvědomí, které mě nutilo se toho dotknout. Vnitřní Já se však bránilo a zastavilo pohyb mé ruky. V ten moment se to šedivé znovu rozzuřilo. Ve své bublině se kroutilo, objevovalo a mizelo. Pak se to chtělo samo dokonce ke mně přisát, ale nešlo to. Cítila jsem, že mám kolem těla jakýsi pomyslný plášť. Neviditelný obal, který mě chránil. Když jsem viděla, jak je TO rozzuřené byla jsem i ráda, že se TO do mě nedostalo. Měnilo to svou podobu a znovu se TO pokusilo o kontakt. Nepovedlo se. Cítila jsem obrovskou úlevu a zároveň únavu. Zřejmě to ode mě odčerpávalo energii.

Pak to náhle zmizelo.

Ve stejnou chvíli zmizel i vír. Zvednutý písek a kamení klesli k zemi a v jednom průletu vlny teplého větru ustal i prach nad zemí. Ticho. Nastalo hrobové ticho, které po chvilce přerušilo hejno barevných papoušků. Nečekaný průlet s úhybným manévrem do pravé strany.

Sestoupila jsem ze Třech vrchů. Vybrala jsem si těžce schůdnou cestu, z kopce dolů. Bylo mi to jedno, chtěla jsem hlavně pryč odsud. Proplétala jsem se mezi keři, vyhýbala se kamenům, až jsem narazila na úzkou pěšinu, kde jsem potkala dva mladé sběrače mušlí, kteří se po mně ohlédli. Zřejmě jsem se jim líbila. Jejich úsměv vyslaný ke mně jsem však ignorovala a pokračovala dál. Našlapovala jsem opatrně a dávala pozor na ostré kameny, kterých zde bylo opravdu dost.

„Odkud jsi přišla?“ promluvil hlas z vysokého křoví. Nečekala jsem to.
Otočila jsem se prudce, ale okamžitě poznala šamana Haute-Pa. „Ze Třech vrchů, proč se mě na to ptáš?
„Byl jsem nedaleko a cítil jsem temné síly,“ odvětil.
„Byl to asi nějaký zlý duch,“ podotkla jsem a uvědomila jsem si, že jsem na to kápla. Někdo mi to snad napověděl, že jsem věděla, s kým jsem byla v těsné blízkosti?
„Byl to zapomenutý duch,“ upřesnil.
„Kdo?“
„Zapomenutý duch.“
„Co je to?“
„Je to duše, která se neuvolnila z pozemské vibrace a hledá hostitele, aby mohla přežít.“
To bylo asi ono, proč se do mě chtěla dostat.
„To jsem zažila,“ vyhrkla jsem. „Chtělo se to do mě dostat, ale nepovedlo se jí to.“
„Máš silnou vnější energii a stojí při tobě tví strážci,“ pronesl šaman a levou rukou ve vzduchu přede mnou nakreslil neviditelný symbol.
„Jací strážci?“ dělala jsem hloupou.
Šaman se usmál a mávl rukou. „Zkoušíš mě snad?“ He he.
„Takže zapomenutý duch,“ zaznělo v šumění listů.
„Ano.“
„A to vypadají všichni takhle?“ zeptala jsem se.
„Myslíš, nejasně, šedivě, strašidelně?“
Viděl ve svých vizích duchy, tak proč ze mě dělá hlupáka?

„Viděla jsem šedivou entitu v oválné bublině,“ hlesla jsem.
„To byl zlý duch,“ vydechl.
„A jak je odháníš, šamane?“ zeptala jsem se.
„Zaháním je v rituálu mocné matky Země a k tomu přikládám nějaké dřevěné amulety a květ Rhu,“ odvětil.
„Proč zrovna květ Rhu?“
„Naši prapředkové pěstovali tuto zvláštní a nádhernou rostlinu už po staletí. Její květ rozkvétá každé dva roky, pak se uzavře a dál čeká na chvíli, až lidé vzestoupí.“
„Nerozumím, proč květ, který rozkvétá každé dva roky, je přikládán ke tvému rituálu, když jeho síla je nejmocnější v době rozkvětu?“
„To jsi špatně pochopila. Květ Rhu v době rozkvětu plní funkci tzv. portálu. Až budou lidé připraveni vstoupit do vyššího vědomí, tak květ Rhu uvolní energii a otevře mimo smyslový portál. V době klidu má opojnou vůni, která zlým duchům nevoní.“
„Kolik lidí už vstoupilo do vyššího vědomí?“
„Na to, že jsi sběračka mušlí, jsi velmi zvědavá, Iunte,“ zaujal podezřívavý postoj.

Zachichotala jsem se.

„Jsem zvědavá.“
„Až se tak stane, pak nebudou války, nebude hlad, nebude nenávist, nebudeme mít strach a vše, co nás bude obklopovat, bude láska.“
Odmlčel se a rozhodl se vykročit směrem, kterým jsem šla i já.
„I já jdu tudy,“ ukázala jsem a usmála se.
„Ano, půjdu chvíli s tebou, pak se dám cestou k Zlatému údolí.“
Mám znovu využít jeho znalostí a zeptat se na to, co mě zajímá?

„Chceš se na něco zeptat?“ překvapil mně.
„Je to na mě tak vidět?“
„Ano.“
„To vědění od předků, kde ho předkové získali?“
„Jdeš na to rovnou, žádné obcházení, že?“
Usmála jsem se.

„Všechny vědomosti naši předkové získali od bytostí z vesmíru.“
„Takže to je pravda.“
Šaman Haute-Pa se na mě se zaujetím podíval. „Pravda?“
„Námořníci a navigátoři v náznacích mluvili o různých poslech z vesmíru a symbolech, se kterými je naučili zacházet. Prý jim to pomáhá lépe se orientovat na moři.“
„Oni řekli, že to je od vesmírných bytostí?“
„Ne, jen v náznacích, ale já jsem si to dokázala spojit dohromady.“
„Ty souvislosti?“
Jasně, že ty souvislosti.

„Symboly, které jsem za poslední měsíce potkávala.“
„Kde všude si na ně narazila?“ Jeho zvědavost se projevila.
„Na kamenech, na vrcholu Třech vrchů, v moři, pod útesy i na mořském dně jsem zahlédla podivné symboly.“
„Chtěla by ses dozvědět, co jsou ty symboly zač, viď?“
„Ano, chtěla.“
„Co když ty symboly nejsou určené každému?“ Překvapil mně.
„Jestli mi to není dovoleno, nebudu se ptát.“
„Význam symbolů patří do vědomostí šamanů, strážců, ochránců a jiných sentinelů. Všechno má svůj smysl a právě i to, že všichni lidé nevědí vše.“
„Co když jsem i já strážkyně?“
Podle výrazu v jeho tváři jsem ho zřejmě svou otázkou udivila, ale nezaskočila. „Jak jsi na tohle přišla?“
„Vnitřní pocit.“
„Silný argument.“
„Nestačí?“
„Někdy ne.“ Upřímnost mu nechyběla.
„Nedostala jsem na výběr,“ postěžovala jsem si.
„Jaký výběr?“
„Nechci být sběračka mušlí.“
„A čím bys chtěla být?“
„Mořeplavec, navigátor, nebo...“
„…ale ty jsi dobrá sběračka mušlí.“
„Chtěla bych mít větší moc.“
„Větší moc sebou přináší i větší odpovědnost.“
„Za co?“
„Za všechno, co můžeš změnit.“
„Změnit?“ Udivila jsem se.
„Každým svým činem můžeš změnit osudy jiných lidí i sled událostí.“
Měla bych se bát?
„Možná, že to chci.“
„Možná, bys to chtít neměla,“ varoval mě.


* * *

Přicházeli jsme na rozcestí, kde se cesta rozdělovala na tři směry. Lehce jsem na něj koukla a čekala, kudy se půjde. To samé však dělal i on, jako by čekal, že ho nebudu následovat. Ale tak zvědavá nejsem. Asi.

Zastavil se a pohlédl do mých očí.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Tvá cesta je tudy,“ ukázal směrem doleva.
„A tvoje samozřejmě, tam,“ ukázala jsem doprava.
„Velmi správně. Naše cesty se rozdělují.“
„A mohu někdy chtít, vysvětil ty symboly, která jsem viděla, které nacházím, které i ve snech vídám?“ Snažila jsem se vyzdvihnout jejich důležitost. Nebo to byla jen má zvědavost?
„Uvidíme, až přijde čas, potkáme se,“ odvětil.
„A v případě jiné pomoci?“
„Samozřejmě, jsem kmenový šaman a pomáhám všem,“ usmál se.


S hlubokým úklonem jsem poděkovala a vyrazila svým směrem. Šaman Haute-Pa pozvedl ruku a čekal na místě ještě chvíli, než zmizím dohledu.




Kapitola dvanáctá



Ten den jsem šla za řezbářem Wivinem. Stál před svou sochou a usmíval se.

„Líbí se mi,“ vyhrkla jsem.
„Co ty tady děláš?“ ohlédl se.
„Šla jsem kolem a tak jsem si řekla, že tě navštívím.“
„Tak to jsi hodná,“ usmál se.

Pak se otočil a odcházel do svého domu.

„Počkej, nechoď pryč!?“ žadonila jsem.
„Měla bys být mezi svými,“ upozornil.
„Proč bych nemohla být s tebou?“
„Protože patříš k lidem z moře.“
„Z moře, pche. To zní divně.“
„Ty jsi divná,“ usmál se.
„To já vím.“
Vyloudila jsem také úsměv a následovala Wivina.

„Proč jdeš za mnou?“ Zazněl jeho důrazný hlas.
„Jsi mladá dívka a já muž…“
„…A co má být,“ vyprskla jsem a postavila se na jeho úroveň.
„Vím, že se ti líbí Kikai, ale měl by sis najít jinou ženu,“ pokračovala jsem.
„Tebe?“ dodal posměvačně.
„To bych byla ráda,“ poznamenala jsem.
„Pravidla,“ sklopil zrak a otočil se směrem ke svému domu.
Následovala jsem ho, i když o to nestál.
„Nesnáším pravidla!“ vykřikla jsem.
„Zajdi za náčelníkem a zkus mu to vymluvit.“
„Zkusím to.“ Zazněl nebojácný hlas.
„Tak u toho bych chtěl být.“
„To klidně můžeš.“
„A co mu jako řekneš?“
„Že si tě chci vzít za muže.“

V tom okamžiku se Wivin zastavil. Pohlédl na mě a řekl. „Jsi krásná dívka, ale nejsem si jistý, že já jako řezbář budu dobrým manželem pro tebe.“
„Myslím, že to bych měla posoudit i já,“ ohradila jsem se.
Mlčel.

Pak se na mě podíval a usmál se. Ukázal rukou před sebe. Pochopila jsem to. Pozval mě dál, k sobě do svého dřevěného domku. Dveře zavrzaly, vstoupili jsme. Překvapilo mě, jak zde měl útulně. Všechno na svém místě. Prostě pořádek.

„Máš tu útulně,“ šeptla jsem. Snad se neurazí.
„Moc věcí tu nemám,“ dodal a posadil se.
Já stála mezi dveřmi a pozorovala útulný příbytek.

„Budeš tam stát dlouho nebo si sedneš ke stolu?“ ukázal rukou na místo před sebe.
Ostýchavě jsem se usmála a usedla ke stolu.
„Dáš si šťávu z kokosové palmy nebo nápoj z bylinek,“ nabídl.
„Z jakých bylinek?“
„Jsou to usušené květy různých rostlin.“
„Z jakých rostlin?“
„Ty jsi zvědavá jako…“
„…jako ženská, ne?“ zaculila jsem se.
Rozesmál se.

Měl příjemný smích, krásné oči a svaly na jeho těle působily velmi přitažlivým dojmem. Zapůsobil na mě.

Trochu jsem se zasnila – ehm.


**

…ležela jsem na trávě a přikrytá několika většími listy jsem oddychovala. Cítila jsem se nádherně a můj blažený výraz na tváři byl známkou krásného zážitku, který jsem prožila. Jako bych pořád cítila jeho přítomnost. Jeho vůni, jeho doteky prstů, které dopadaly na mou rozpálenou kůži. Nebylo to však horkem, ale silnou vášní, kterou jsem prožívala. Nic podobného jsem ještě nezažila a on jako muž se mě zmocnil…chtěla jsem to, chtěla jsem ho.

Hleděla jsem mu do očí, on se jen usmíval a hladil mě. Svou drsnou dlaní si našel otvory mezi listy, aby se mě mohl dotýkat. Seděl vedle mě a po hrudi mu ztékaly kapky potu. Usmíval se a já věděla, že byl šťastný, že mohl být se mnou. Ani netušil, jako moc jsem byla šťastná já, že jsem mohla strávit dnešní odpoledne s ním. Ještě teď se celá chvěji, když si vzpomenu na chvíle, když se mě dotýkal, když mě líbal, když na mě ulehl…


**

„Proč mlčíš?“ probudil mě jeho hlas.
„Jo, ehm.“
„Ty ses zasnila, že?“ poznal to, když mi koukl do očí.
„Trochu,“ přiznala jsem se.
Jen se usmál a nabídl mi šťávu z kokosu. Poděkovala jsem a napila se. „Lahodný nápoj.“
„Děláš jako bys to nikdy nepila,“ pousmál se.
„Samozřejmě, že pila, ale ten tvůj nápoj je osvěžující a chutnější, daleko více než ty, co znám.“
„Přidávám tam čisté krystaly.“
„Cože?“ vyhrkla jsem překvapením.
„Ano, čisté krystaly. Oni ochladí celý nápoj a ten je mnohem více osvěžující,“ vysvětlil.
„A na to jsi přišel sám?“
„Ano,“ odpověděl. „Jednou mi do toho nechtěně spadlo pár krystalů, které jsem měl uložené ve škvírách dřevěné stěny,“ ukázal.
„Ale kde je chladíš?“
„Tam se chladí.“
„To mě nikdy nenapadlo,“ usmála jsem se.
„Sama příroda nám nabízí spousty rad, které postupně objevujeme,“ upozornil.
„Ano, vím, matky přírody si vážím a děkuji jí každý den za hojnost, kterou nám poskytuje.“
„Opravdu?“
„Samozřejmě.“
„Hodně žiješ s přírodou, že?“
„Ano, snažím se.“
„A jaké to je pod mořem? Mezi útesy, mezi korály?“ zeptal se.
Usmála jsem se.

„Je to svět plný barev. Podivných tvarů a překrásných tvorů,“ odvětila jsem. „Tvůj svět dřeva je také pozoruhodný.“
„Každý dělá to, co umí,“ poznamenal.
„A co tvá socha, kde bude mít své místo?“ Byla jsem zvědavá.
„Zřejmě na nové lodi navigátora Dunkua,“ odpověděl.
„Líbí se mi,“ pochválila jsem ji.
„Děkuji, to jsem rád,“ usmál se. „A víš, kdo je to?“
„Nějaký polynéský bůh?“ zakřenila jsem se.
„Je to Tunanki - bohyně úrody a dobrého lovu,“ upřesnil.
„Navigátor Dunkua bude rád,“ dodala jsem a dopila osvěžující kokosový nápoj.
„Byl za mnou před osmi východy slunce, jestli bych mu nevyřezal sochu Tunanki,“ vysvětlil. „Řekl jsem, že to udělám.“
„Vzadu u té obří plumerie jsem si všimla další sochy.“ Možná, že jsem byla zvědavá, ale opravdu mě to zajímalo.
„To je dívka z mého snu,“ řekl Wivin.
„Líbila se ti?“
„Nebyla to otázka krásy.“
„A čeho?“
„Byl to takový ten silný pocit, že jí znám už dlouho. Možná z minulého života,“ usmál se a já měla pocit, že si dělá legraci.
„Zřejmě ano,“ podotkla jsem.
„Nikdy si neměla pocit, že když si někoho potkala, že ti to připadalo, jako bys ho znala?“ zeptal se. Myslel to vážně.
„Zatím ne.“
Krátké - Hm ukončilo další otázky. Ty jeho.
„Asi půjdu,“ řekla jsem a pomalu vstávala.

Mlčel a jen mě sledoval. Myslela jsem si, že se mu nelíbím a tak jsem další zájem už neprojevovala. Opak byl však pravdou. Když jsem vstávala, dotkl se mě rukou a podíval si do mých očí. Zářily jako dva plamínky. Zvedl se a jeho plátěná vesta mu sklouzla z těla. Skoro jsem nedýchala. Ucukla jsem a ruce dala k tělu. Jeho šibalský úsměv mě však odzbrojil a z mého strnulého výrazu jsem vyloudila úcul, který nemohl zakrýt, co vlastně z hloubi duše chci. Chci Wivina. Chci, aby se mě zmocnil a provedl mě zahradou vášně. Chci, aby on byl první. Udělal dva kroky vpřed. Já zůstala stát. V první moment to vypadalo, že očekával, že se pokusím o útěk, ale moc dobře věděl, že u dveří by byl daleko dřív než já.

„Jsi nádherná Iunte,“ šeptl a přiblížil se ke mně na jeden krok.

Blížil se, stále blíž. Hořela jsem nedočkavostí, ale chtěla jsem, aby on udělat ten první krok, on je muž. Hluboce jsem se nadýchla. Ruce se mi trochu třásly, ale bylo to nedočkavostí, až se Wivin dotkne mého těla. Už. Jeho ruka se dotkla mých vlasů a s pomocí té druhé mě zbavil upravovaného proutí, které drželo mé vlasy pohromadě. Mlčky jsem postávala a netrpělivě očekávala, co se bude dít. Dotkl se mé šíje a jemně rukou sjel až k prsům. Jemně jsem vzdychla a to byl signál pro mé ruce, které vystřelily k jeho hlavě. Omotaly se kolem a naše rty se poprvé setkaly. Vášnivý polibek pak vystřídal smích, který se ozval zvenčí.

„Děti,“ pronesl a okamžitě vyběhl ven.

Dveře se rozlétly do stran, ale děti už byly pryč. Jakmile uslyšely jeho hlas, utíkaly, co jim nohy stačily. Vykoukla jsem oknem ven a viděla, jak jim Wivin hrozí zvednutou rukou. Děti se smály. Chvíli tam ještě postávaly, ale pak utíkaly pryč.
Co bude teď?

Wivin se vrátil a smál se. „Děti bláznivé.“
„Já vím,“ dodala jsem a natáhla ruce před sebe. Wivin pochopil, že by měl přijmout tuto připravenou náruč a pokračovat v tom co začal.
Udělal to.

Znovu se ke mně přiblížil a přitiskl své tělo na mé. Cítila jsem, jak se opět chvěji a slabé plátno pomalu rýsuje moje tělo. Wivin se znovu usmál a jednou rukou mi pomalu uvolňoval spoj, který držel celý hábit pohromadě. Druhá ruka zaútočila na mojí šíji. Vydechla jsem a moje kůže přivítala jeho mužnou dlaň. Přiblížil svá ústa k mým a naše rty se znovu spojily. Mezitím jsem cítila jeho tělo, jak se více mačká na mé tělo.

Teď jsem si uvědomila, že před ním stojí úplně nahá.

Zachvěla jsem se a odevzdala se jeho mužnosti. Posadil si mě na širokou dřevěnou lavici pokrytou jemnou látkou. Oběma rukama mě uchopil za boky a přitáhl blíž k sobě. Na nic nečekal a pomalu se mě zmocnil, až jsem vyjekla. S výdechem do prostoru jsem se zapřela o proutěné opěradlo a vnímala jeho důraz. Bylo to krásné, jemné a přesto silné. Vnímala jsem jeho úžasnou přítomnost. Jeho dech dopadal na mou hruď a má prsa se chvěla v rytmu pohybu. Cítila jsem jeho vzrušení a tu jeho vášeň, která prostupovala z té neznámé povahy jeho duše. Udával tempo a já jsem se mu úplně odevzdala. Dělal si se mnou, co chtěl. Hladil mě, líbal mě, mačkal mi prsa. To všechno mě nutilo občas vykřiknout vzrušením, které mnou prostupovalo. V takových chvílích jsem úplně zapomněla na okolní svět. Pak jsem znovu ucítila jeho ruce na mých bocích. Jeho dech se zrychlil. Přidával na tempu až skoro hýkal. Nerozuměla jsem tomu, ale když po krátkém a hlubokém výdechu vše skončilo, pochopila jsem. Mé první milování bylo u konce.

Zůstala jsem ležet a pomalu jsem oddychovala. Stále jsem však cítila přítomnost jeho rukou, které mě hladily po vlasech, po těle. Usmívala jsem se. Měla jsem pocit, že se ho musím zeptat, jak se cítí, ale předešel mě.

„Bylo to poprvé, že?“
„Ano,“ šeptla jsem a chtěla se otočit, když jeho ruce zastavily můj pohyb. „Zůstaň tak, jsi krásná.“

Cítila jsem se nádherně a můj blažený výraz na tváři byl známkou krásného zážitku, který jsem prožila. Hleděla jsem mu do očí, on se jen usmíval. Určitě tušil, jako moc jsem byla šťastná, že jsem mohla strávit dnešní odpoledne s ním.

„O tom se ti zdálo?“ zeptal se s úsměvem na tváři.
Určitě jsem zčervenala.

V každém případě jsem se prozradila sklopenými očima. „Ano, něco v tom duchu.“
„Byl to krásný sen,“ řekl a pročísl si vlasy.
„Ano, to byl.“ Mé ruce se natáhly po jeho těle. Zlehka mě objal. Naše rty se znovu střetly.
„Teď se budeš muset stát mou ženou,“ zasmál se.
„Chci být tvojí ženou,“ pronesla jsem.
„Takže zítra jdeš za náčelníkem?“ zeptal se, ale jeho lehký úsměv do strany znamenal, že mi nevěří, že náčelníka kmene přemluvím.

Hned jsem si vzpomněla, jak mi řekl, že až přijde můj čas, vybere mi silného a statečného muže. A ten čas přišel.

„Zítra ráno, k němu zajdeme,“ řekla jsem a vyrazila ven.
„Kam jdeš?“
„Jdu si zaplavat,“ odvětila jsem a vyrazila sama do zátoky.

Wivin se z dálky usmíval.

* * *

Druhý den ráno jsme skutečně odešli do tábora kmene Tanua Kana, kde byl náčelníkem mocný Kringud.

Před vstupem do tábora jsem se pozdravila s Kikai, která mě spatřila jako první. „Co tu děláš?“
„Jdu za tvým otcem,“ odvětila jsem.
„Co mu chceš?“ A koukla se po Wivinovi.
„Přišel můj čas.“
„Jaký čas?“ podivila se.
Chtěla jsem jí odpovědět, ale už z dálky jsem viděla, jak se ke mně blíží rádce náčelníka Kringuda, jednooký Ewol.
„Čehož žádáš Iunte, dcero šťastné hvězdy Megrez?“ zeptal se.
„Prosím o slyšení u náčelníka – přišel můj čas,“ odvětila jsem a sklopila hlavu. Oba jsme s Wivinem měli sklopenou hlavu a čekali, až nás rádce Ewol uvede k mocnému Kringudovi.
„Slyšel jsem dobře?“ ozval se hlas z dálky. Byl to náčelník Kingrud.
„Ano, přišel můj čas a já bych chtěla požádat o svolení být ženou,“ ozvala jsem se s pokorou.
„A tohle je tvůj nastávající?“
„Ano, to je on.“
„Znám toho muže, je to řezbař Wivin.“
„Ano, to je.“
„Lidé z moře mají být mezi svými, Iunte.“
„Ano, vím, proto jsem přišla k tobě prosit.“
„Ty prosit nemusíš, pohlédni do mých očí,“ vybídl mě Kringud.

Pohlédla jsem náčelníkovi od tváře. Jeho úsměv byl plný opojné radosti. Nikdy jsem nerozuměla, proč se nesmí hledět náčelníkovi do tváře, když on sám je plný lásky.

„Řekl jsem, že až přijde tvůj čas, vybereme ti silného a statečného muže. Ty sis vybrala sama a ještě chceš, abych změnil pravidla?“
Jeho hlas byl důrazný. V ten moment každý tušil, že jsem neuspěla.
„Ano, vybrala a chci se stát jeho ženou,“ trvala jsem na svém.
„Dobře, souhlasím pod jednou podmínkou.“ Jeho rozhodnutí překvapilo většinu přítomných.
„Přijímám,“ pokynula jsem hlavou.
„Ještě nevíš, co tě čeká!“
„Nebojím se,“ vyhrkla jsem odhodlaně.
„Zřejmě si zasloužíš její pozornost řezbáři,“ promluvil na Wivina.
Sklopená Wivinova hlava zůstala němá.
„Dobře, chci, abys mi vyřezal sochu boha radosti Eltiki,“ promluvil na řezbáře.
Wivin to pochopil. „Udělám to.“
„Dobře, tímto ti dávám souhlas být ženou. Jdi a žijte spolu, mějte děti a vychovávejte je v lásce.“ Jeho poslední slova zněla od srdce. Cítila jsem to tak.

Poděkovali jsme a odcházeli, když přiběhla Kikai. Objala mě a pošeptala, že je šťastná, že budu ženou a dala mi do ruky malou destičku, na které byla vyrytá spirála. Přitiskla jsem jí k sobě a poděkovala jí. „Myslela jsem, že mezi tebou a řezbářem něco…“
„Kdepak, možná to tak vypadlo, ale já vím, kde mám své místo a Lahai je velmi pohledný mladý válečník,“ uvedla vše na pravou míru. Usmála jsem se a znovu jí objala. Kikai toho dne byla jako moje sestra, kterou jsem nikdy neměla.

Wivin mě pak chytl za ruku a jeho pohled byl plný radosti a obdivu, že jsem dokázala změnit pravidla. Jako bych tušila, co si myslí.


* * *

V den mé svatby s Wivinem do jeho příbytku vstoupil navigátor Ainnai. On jakožto zastupující otec ženicha povede novomanžele na pláž, kam se přesune celý průvod. Přesně dle tradic kmene ostrova Tanua Kana. Tam se manželé obejmou a věncem z posvátného květu Rhu spojí své manželství slibem lásky.

A tak se také stalo.

Polynéská oslava lásky a nového manželství, kdy se Wivin stal mým mužem a já se stala jeho ženou, začala. Všichni se shromáždili u velkého ohně před majestátním příbytkem náčelníka kmene Kringuda. Socha boha Eltiki, kterou měl Wivin vyřezat stála před vchodem do jeho sídla. Všichni se radovali a smáli.

Toho dne se náčelník Kringud rozhodl změnit další pravidlo, které se předávalo od předků a týkalo se zákazu hledět náčelníkovi do očí. Všichni ten den oslavovali novomanželé, ale i náčelníka, který přišel mezi svůj lid a popíjel s nimi až do rána. Byla to skvělá, ale náročná oslava. Přišel se podívat i šaman kmene Haute-Pa, který nám pak předal svatební dar. Velkou proutěnou ozdobu se symbolem plodnosti uprostřed…
Autor Danny Jé, 13.06.2018
Přečteno 49x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2018 liter.cz v1.4.3 | Facebook, Twitter