Konečná stanice Marseille XX.

Opava – 5. září 1979 8:30

U velké mapy na stěně stál poddůstojník a přednášel: „Takže jsme si vysvětlili číslování map a…“

„Prásk“, rozletěly se dveře.

„Soudruhu nadporučíku četař absolvent…“

„Držte hubu! Kde je Svoboda?“ zařval Novák. „Jo tady! Svoboda, seberte se a pojďte se mnou! Okamžitě!“

Pavel sebral čepici a vyběhl ze dveří. Novák už tam čekal, rudý v obličeji.

„Kurva, Svoboda! Co jste kde vyváděl? Přitáhnout sem estébáky. Jestli vás neseberou voni, tak se vám postarám o basu já!“

„Soudruhu nadporučíku, já vůbec...“

„Jasně vy nic, vy ani netušíte! Já mám v kanceláři velitele divize, dva estébáky a milostpán netuší! Kurva, až se vrátíte, jestli se vrátíte, tohle vám dám sežrat!“

„Já opravdu…“

„Držte hubu a lezte dovnitř a aspoň se pořádně zahlašte!“

„Soudruhu generálmajore, svobodník Svoboda. Přišel jsem na váš rozkaz!“

Generál Farský se prudce otočil.

„Na můj rozkaz? Ne! To tady soudruzi s vámi chtějí mluvit!“

Teprve teď si Pavel všiml dvou mužů sedících u stolu po jeho pravé ruce. Jeden styl uhlazená mlátička a druhý diplomat.

„Soudruhu generále“, vzal si slovo Diplomat, „nebojte se, my vám tady soudruha…“, zvedl se od stolu, aby viděl Pavlovy nárameníky, „svobodníka Svobodu nezatkneme. Asi. No, vlastně to bude záležet spíš na něm. Ale bude muset jet s námi… Tak dva, tři, nejspíš maximálně čtyři dny ho budete muset postrádat. Dál už to bude záležet na něm…“

„Soudruzi, ale to by se mělo řešit…,“ ozval se Farský.

„Ano soudruhu Farský…,“ přerušil ho Mlátička, „… kolegové z VKR o tom vědí. Konzultovali jsme to s nimi. Ale celá věc nemá žádnou souvislost s armádou, jde čistě o záležitost státní bezpečnosti v Karlových Varech. A soudruha svobodníka.“

Diplomat pokračoval: „No, soudruh svobodník si teď zajde pro kartáček na zuby, doodblíkne se a pojede s námi. Ať do Varů dojedeme za světla. Uvítali bychom, kdyby soudruh nadporučík Novotný…“

„Vy asi myslíte velitele roty nadporučíka Nováka“ skočil mu do řeči Farský.

„Ano, ano, Novák…máte pravdu…,“ zalistoval v sešitku Mlátička. „Karle, opravdu je to Novák… tady mám jeho záznam.“

Pavel viděl, jak Farský zděšeně polknul.

„No prostě, aby soudruh Novák vypsal tady soudruhu svobodníkovi ty čtyři dny opušťáku a vycházkovou knížku nám předal. Pokud všechno proběhne dobře, tak už vám ho sem nepovezeme.“

„Soudruzi, ale to snad…,“ vyrazil ze sebe Farský.

Mlátička se zarazil: „Jo, vy si jako myslíte, že…“ a přejel si prstem po krku. „Ale ne, myslel jsem tím, že bude muset sám vlakem.“

„No a uvítali bychom, aby se to zatím vedlo jako krátké opuštění posádky třeba… z rodinných důvodů.“

„Jo to by bylo úplně nejlepšejší,“ dodal Diplomat, „mohl byste to, prosím, se soudruhem nadporučíkem… Novákem domluvit? Potřebovali bychom si na chvilku tady se Svobodou promluvit. V soukromí.“

Generál Farský se zarazil. Chvíli váhal, ale nakonec přikývl.

„Samozřejmě. Jdu to zařídit.“

Diplomat mu s mírným úsměvem podal ruku, ale v očích měl ocel.

„Děkujeme, soudruhu generále. Opravdu jen krátce.“

Dveře se zavřely. V místnosti zůstali jen Pavel a ti dva.

Pavel se poprvé v životě opravdu bál. Klepaly se mu ruce, dělaly se mu mžitky před očima…

„Soudruhu svobodníku, vy jste nějakej bledej, děje se něco?“ zeptal se pobaveně Mlátička.

„Ne, ne, já, já, já prostě nevím o co jde…“ vysoukal ze sebe Pavel.

„No podívej se na něj, Karle. On tady dělá, že neumí do pěti počítat…“

„Chlape. Dej se dohromady a padej si pro věci! A ne, že se pokusíš zdrhnout! A uklidni se, ještě se ti nic neděje! Tak padej! A pohni sebou!“

Pavel se vypotácel ze dveří. Kriste pane co se to děje? Že by se Nataša nějak prořekla? Nebo ho zradila? Ale proč by to dělala…Došel na ložnici, převlíknul si místo bundokošile košili a sako, do tašky si dal kartáček na zuby a pastu. U věcí na holení ležela krabička žiletek. Zaváhal a strčil si ji do kapsy. Šáhnul si na krk… Aha kravatu a čepici.

Jako v mátohách se vrátil ke kanceláři velitele roty. Už tam na něj čekali. Mlátička s Diplomatem. A Novák.

„Tak půjdeme,“ vybídl ho Mlátička.

„Svoboda. To se neumíte upravit?“ vyjel na něj Novák a chytil ho za límeček košile a narovnal mu ho, „Svoboda držte se!“ zašeptal.

Vpředu šel Diplomat, za ním Pavel a zezadu ho hlídal Mlátička. Na nástupišti stála starší Volha.

„Tak Svoboda, chcete sedět vepředu, nebo vzadu?“ zeptal se Diplomat

„Řídit vás nenecháme.“ zasmál se Mlátička.

Co je tohle za blbost, napadlo Pavla, ve filmech přece zatčeného vždycky posadí dozadu… a kdyby mě chtěl zezadu zastřelit, tak si zasviní celé auto…

„Tak já si sednu dopředu, jestli můžu.“

„Jak je libo, svobodníku,“ odpověděl diplomat. „Tak sedejte!“
Mlátička za ním zabouchnul dveře.

Volha vyrazila se zapištěním pneumatik. „Neblbni, ať nepřejedeš nějakýho lampasáka, tady čas nenaženeš!“ uklidňoval Mlátička Diplomata.

V okamžiku, kdy vyjeli z brány kasáren sáhl Diplomat pod sedadlo, vytáhl modrý maják a zkušeně ho připlácl na střechu. „Drž se svobodníku, projedeme se!“

Pneumatiky se zakously do asfaltu, kvílely v zatáčce. Motor vyletěl do otáček, plechová kastle se nebezpečně nakláněla a podvozek na každém hrbu zaskřípal. Diplomat držel volant pevně, ale tvářil se, jako by jel na nedělní vyjížďku. Pavel seděl vedle něj, ramena stažená, ruce sevřené do pěstí na kolenou. Každý výdech Mlátičky zezadu mu sytil krk cigaretovým kouřem, který se míchal se sladkým zápachem benzínu.

„Ty vole, Karlíku,“ zabručel Mlátička, když auto poskočilo na dlažbě ve vsi, siréna kvílela a psi vyli za ploty, „přes noc sem, teď na otočku zpátky. To už nám mohl starej rovnou napsat, že chce, aby mu kluka přivezli na stříbrným podnose. On si mastí ego, a my si huntujeme prdele v autě.“

„Drž hubu, nebo tě nechám vystoupit,“ odsekl Diplomat, strhl volant těsně před náklaďákem a bez zpomalení ho minul o centimetry. Koutkem úst se ale ušklíbl. „Víš sám, že škodný nebudem. Nebo tě sere, že ti zakázal bouchnout si, dokud nedorazíme do Varů? Ale když se podívám na svobodníka…, nemáš strach, že bys dostal přes držku ty?“

„Svobodníku, ty jsi boxoval, nebo co?“ zasyčel Mlátička, když auto vlítlo na kostky a nadskočilo tak, že Pavel narazil hlavou o rám dveří.

„Jo, boxoval,“ kuňknul Pavel, snažící se nepřiznat, že se mu žaludek obrací.

„Radši jsme mu měli dát pouta,“ prohlásil Mlátička a preventivně Pavlovi ukázal podpažní pouzdro s pistolí.

Naklonil se blíž k jeho uchu. „Hele, kluku, nebudeš mi tady blejt do auta, že ne?“

Diplomat se uchechtl, zařadil a dupnul na plyn. Volha vyletěla z vesnice, gumy pískaly při každém průjezdu zatáčkou. „A kdyby jo, tak si to sám vyčistí. Aspoň se zabaví.“

„A kdyby se ti chtělo chcát,“ dodal Mlátička s úšklebkem, když siréna vyhnala ženskou s kočárkem do příkopu, „tak ti dáme na ruce pouta. To bude prdel, jak si ho budeš tahat ven před celou vesnicí.“

„Neboj, starej je uznalej. Ten ví, že když dodáme kluka bez modřin, bude ho to stát víc než tu jednu lahvinku.“

Mlátička se naklonil dopředu k Pavlovi, cigareta mu žhnula jen pár centimetrů od tváře. „Hele, svobodníku. Víš ty vůbec, co tě čeká? Ne? Tak ti to řeknu – přivezem tě a půjdeš do výslechový místnosti. A tam se nikomu moc nelíbilo. Zatím jsem dokázal každýho rozmluvit.“

Pavel polkl nasucho. Venku se krajina míhala v rozmazaných pruzích, vesnice střílely kolem jako kulisy. Všechno se mu točilo v hlavě. Skrčil se v sedačce. Přestal vnímat zatáčky. V uších mu hučela siréna a v hlavě se mu všechno slévalo do jediné myšlenky – vydržet, než to skončí. Nevnímal ani posměšky obou mužů, jen tupě zíral na čelní sklo.

Někde mezi tím zahlédl záblesk zříceniny na kopci – Andělská Hora. Potom zelené louky u golfového hřiště, motor řval a pneumatiky kvílely na asfaltu. Další vzpomínka – auto se řítilo klesáním k řece. Všechno kolem ubíhalo jako ve snu.

Najednou se před ním otevřelo město. Řeka po pravé ruce, betonové monstrum Thermalu po levé. Volha se vřítila do podjezdu, ostrý zvuk sirény se odrážel od stěn a drásal uši.

Když vůz vyjel zpátky na denní světlo, před nimi už stála budova SNB na I. P. Pavlova. Diplomat vypnul maják, stáhl sirénu a teprve teď zpomalil.

„Tak, svobodníku,“ pronesl Mlátička a típnul cigaretu do popelníku, „vítáme vás doma. Teď začne ta pravá sranda.“

Pavel jen polkl. Nevěděl, jestli se mu víc třese žaludek z té jízdy, nebo z toho, co na něj čeká za dveřmi. Volha zabrzdila u šedé budovy, kovové dveře se otevřely a ozval se dutý rachot. Diplomat vypnul maják, sundal ho ze střechy a s naprostým klidem ho zasunul pod sedadlo.

„Tak, polez!“ ušklíbl se Mlátička a otevřel přední dveře. Nevytáhl pouta, jen mu těžkou dlaní sevřel rameno a pomohl mu ven. Pavel se snažil jít rovně, ale cítil, jak se mu podlamují kolena. Prošli přes vrátnici, bez jediného zastavení zamířili k výtahu. Kovové dveře se zavřely, kabina se rozjela vzhůru. Mlátička mu pořád tiskl rameno, jako by ho mohl kdykoli přimáčknout ke stěně. Ve třetím patře to zacinkalo, dveře se otevřely, chodba páchla kouřem z cigaret a leštěnkou na parkety.

„Tudy,“ zavelel Diplomat.

Pár kroků a byli u nenápadných dveří. Mlátička je otevřel, přistrčil Pavla dovnitř.