Konečná stanice Marseille XXII.

Richelieu

„Tvrdil jsi mi, že bys Nataše nikdy neublížil. A teď jí ani nepopřeješ k narozeninám?“

Pavel zamrkal, zmatený. „K narozeninám? Dneska je… kolikátýho? Já jsem z toho všeho úplně mimo.“

Alois se usmál koutkem úst. „No, kdy má Nataša narozeniny?“

„Pátého září,“ odpověděl Pavel.

„No a dneska je pátého. Tak pojď.“

Přešli k jejich domu. Alois odemkl branku, Pavel šel za ním. Už se nadechoval, že něco řekne, ale Alois zvedl ruku. „Počkej tady,“ přikázal a zmizel ve dveřích.

Za chvíli se vrátil a v ruce držel kytici červených růží. Bylo jich pět, stonky pevně svázané stužkou. Podal je Pavlovi. „Na, ať máš něco pro Natašu.“ Na okamžik se odmlčel a potom dodal klidnějším tónem: „A neber to tak, že bys mi měl být za ty kytky vděčný. Vím, že kdybys mohl, koupil bys jí dárek sám. Tohle je jen proto, žes to udělat nemohl.“

Pavel sevřel růže v ruce. Ostny se mu zapíchly do dlaně, ale necítil bolest – jen zvláštní směs nenávisti, úlevy a vděku. Kytice nebyla jeho, ale v tu chvíli mu to nevadilo. Důležité bylo jediné – že nepřijde před Natašu s prázdnýma rukama.

Před dveřmi se Alois zastavil a otočil se k Pavlovi. Ten v ruce pořád svíral růže, které právě dostal. „Poslouchej,“ řekl tiše, ale pevně. „Teď uděláme jednu věc. Já vejdu dovnitř první. Ty tady zůstaneš stát. Počkej minutu, dvě… a zazvoň.“

Pavel se zarazil. „Proč?“

Alois se pousmál – poprvé, co se jeho úsměv netvářil hrozivě. „Pavle, na služebně jsi vypadal jako inteligentní chlap. Tak si to nekaž! Počkáš tady, protože Nataša si zaslouží překvapení. A já chci vidět, jak se jí rozzáří oči, když otevře dveře a uvidí tě tam stát s kyticí. Nechci, aby měla pocit, že jsem ti něco nutil nebo že jsi tady jen proto, že jsem tě přivedl já.“

Podíval se mu do očí a dodal tvrdším tónem: „A hlavně – chci, aby věděla, že jsi kvůli ní udělal ten krok sám.“

Pavel přikývl. V srdci cítil směs nervozity a zvláštního vděku. Uvědomil si, že Alois vlastně nehraje jen roli StBáka – ale je to otec, který si chce prověřit, jestli kluk jeho dceru opravdu miluje.

Alois stiskl kliku, vešel dovnitř a nechal Pavla stát venku. Dveře se zavřely. Pavel slyšel tlumené hlasy, kroky, jak se někdo v domě pohnul. Sevřel růže pevněji, až cítil jejich ostny.
Nadechl se, srdce mu bušilo jako o závod, a natáhl ruku k zvonku.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Natuško,“ začal Alois, tónem uhlazeným, přímo slavnostním. „Hodně štěstí, úspěchů ve škole… a lásky. S dárky bych počkal, až přijdou další gratulanti.“

Nataša se usmála jen zdvořile. Uvnitř to ale vřelo. Přála by si narozeniny jen s mámou a tátou, bez cizích chlapů v oblecích, kteří budou pít, hulit a tvářit se, jak ji mají všichni rádi. A úplně nejradši by byla s Pavlem. Ale ten byl přece v Opavě.

„Hodně lásky.“ Znovu jí to zaznělo v hlavě. Skoro jako posměch. Co o její lásce táta může vědět? Jaký má právo jí tohle zmiňovat? Připadalo jí to jako ironie, skoro urážka.

Do toho se ozval zvonek.

Alois se pohodlně opřel a kývl na dceru: „Natašo, to budou asi další gratulanti. Tak běž otevřít.“

Nataša si povzdechla, neochotně se zvedla a šla do předsíně. Vsadím se, že to bude Vomáčka, nebo ten věčně zpocenej Šindelář… pomyslela si otráveně, sáhla po klice a už si připravovala nucený úsměv.

Dveře se otevřely – a na prahu stál Pavel s kyticí červených růží.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Jahůdko,“ pronesl tiše.

Nataša zalapala po dechu. Oči se jí zalily slzami a bez přemýšlení se mu vrhla kolem krku. Pavel ji objal a kytice málem spadla mezi boty.

Lenka, stojící o krok dál, zůstala zkoprněle stát, jako by viděla přízrak. V obýváku bylo ticho, až na tikot hodin.

Alois se zvedl z křesla, přišel ke dveřím a s hraným klidem pronesl: „Tak co, vezmeš gratulanta dál, nebo budete celý večer stát mezi dveřma?“

Nataša se rozesmála i rozplakala zároveň, popadla Pavla za ruku a vtáhla ho dovnitř. „Mami, tati… tohle je Pavel Svoboda,“ řekla pevně: „Můj kluk.“

Lenka tiše přišla k Aloisovi a zašeptala mu do ucha: „Ty jsi strašnej intrikán! Děkuju. Nataša má evidentně velkou radost.“

Nataša ještě pořád držela Pavlovu ruku, když Alois sáhl do svého kufříku u stolu. „Než usedneme k večeři, máš tu od nás s maminkou dárky,“ pronesl slavnostně. Podal jí úzkou krabičku.

Nataša ji otevřela – uvnitř se zalesklo vínové pero Parker se zlatým klipem. „Bože, tati… to je nádhera,“ vydechla a sevřela ho mezi prsty. „S tímhle si snad ani netroufnu psát.“

„Naopak,“ pousmál se Alois. „Ať tě to nutí psát jen to nejlepší.“

Lenka mezitím sáhla do skříně a podala dceři malou lahvičku v elegantní krabičce. „A ode mě něco jemnějšího. Vybrala jsem to tak, aby ti to sedělo – a aby ses necítila vedle Pavla jako malá holka.“

Nataša nadzvedla víčko, ucítila jemnou vůni a oči se jí rozzářily. „Mami… děkuju.“

Oba rodiče se na ni dívali – každý jinak. Alois s maskovanou pýchou, Lenka s dojetím. A Pavel? Ten se cítil, jako by mu právě někdo dovolil vstoupit do rodiny.

„Tak,“ odkašlal si Alois, „A teď k večeři. Aby nám tady Pavlík hlady neomdlel.“

Lenka se zvedla a zmizela do kuchyně. Za okamžik se vrátila s tácem – na něm malé talířky s paštikou a opečenými tousty. Položila je na stůl, vedle ozdobila kolečky rajčat a okurky.

„Foie Gras - paštika,“ oznámila suše, ale v očích jí pobaveně zajiskřilo, když viděla, jak Pavel nejistě přičichl.

„Francie, Pavle. Tedy Francie z Grandhotelu Moskva,“ vysvětlil Alois s úsměvem. „Nataša chce studovat francouzštinu, tak jsem si řekl, že k devatenáctinám… si to rovnou vyzkoušíme i na talíři.“

Pavel se zakuckal a polkl sousto. „Výborný, soudruhu Kučero.“

„Stačí říct Aloisi,“ odsekl otec lehce, ale přátelsky. „Tady nejsme na služebně.“

Na stůl postupně přibyly hluboké talíře, z termosky se nalil čirý vývar se zlatavými kostičkami nákypu. Vůně byla tak intenzivní, že se Pavlovi stáhlo břicho. Jedl rychle, skoro hltavě, ale když si všiml, jak se na něj Nataša usmívá, zpomalil.

Hlavní chod přinesl už sám Alois – velký měděný rendlík, který odložil doprostřed stolu. „Coq au vin. Francouzi říkají, že bez dobrého vína to nejde. A tady v Karlových Varech…“ pokrčil rameny, „…se taky nějaké dobré víno našlo.“

Nataša nevěřila vlastním očím. Bylo to jiné, než jakékoliv jídlo, co doma znali. Maso na víně, těstoviny, omáčka, která voněla bylinkami. Byla to oslava – nejen večeře.

Nakonec Lenka přinesla skleničky s čokoládovou pěnou. Položila je před všechny a potichu řekla: „Mousse au chocolat.“

„Čokoládová pěna,“ přeložil Alois, jako by uzavíral slavnostní ceremonii. „Na devatenáctiny se sluší něco sladkého.“

Pavel zabořil lžičku do nadýchané pěny a poprvé za ten den se usmál úplně beze strachu.

„Tati… mami… tohle je krásný,“ vydechla Nataša. „Děkuju.“

Alois se opřel, sklenku minerálky v ruce, a jen kývl. „Děkovat nemusíš. Stačí, když se budeš učit a… budeš šťastná.“

Stůl byl odklizený, v obýváku voněla káva. Nataša si odnesla růže do pokoje, Lenka se zdržela v kuchyni. Zůstali sami – Pavel a Alois.

„Tak, Pavle…,“ obrátil se k němu Alois. „Říkal jsi, že bys chtěl znovu zkusit studium. Ale jaký obor a kde?“

Pavel chvíli váhal. „Rád bych strojařinu. Baví mě technika – od mala jsem se vrtal do motorů, rád něco dělám rukama, ale chtěl bych tomu rozumět pořádně. Jenže před vojnou mě nevzali – asi kvůli tátovi.“

Alois přikývl, pohled mu na okamžik změkl. „Strojařina… rozumná volba. To je základ. To není žádná planá teorie, to je obor, co živí. A kde?“

„Posledně jsem zkoušel ČVUT, ale klidně brněnskou VUT. Když chce Nataša na práva do Brna.“

„Výborná úvaha, Pavle“ pochválil ho Alois.

Pavel se odhodlal dodat: „A u útvaru mi velitel strčil do ruky papíry – Vyškov, Žilina, VAAZ Brno. Říkal, že by to šlo i přes armádu. Že by mi napsal doporučení.“

Alois se odsunul, chvíli mlčel a dolil si minerálku. „Natašo, pojď sem, prosím!“ zavolal.

Nataša se objevila ve dveřích, v ruce ještě držela růži.

„Co je, tati?“

Alois se pohodlně opřel, střídavě se podíval na ni a na Pavla.

„Tvůj kluk má v hlavě víc, než jsem si myslel. Chce strojařinu. A uvažuje o Brně. Ty chceš studovat v Brně práva.“

„Já vím, my jsme o tom spolu mluvili,“ přiznala Nataša.

Alois pokývl. „No tak poslouchejte oba. U armády to funguje jednoduše – když je voják z povolání ženatej, přidělí mu byt tam, kde slouží nebo studuje. A v Brně je bytů dost. Takže jestli to spolu myslíte vážně, tak to není jen sen. To je reálný.“

Podíval se Pavlovi do očí: „Rozumíš, Pavle? To nejsou žádný vzdušný zámky. Když nastoupíš na VAAZ a máš odkroucenou vojnu, budeš tam pět měsíců s hodností, kterou teď získáš. A potom už budeš voják z povolání. Rotmistr. A když se vezmete, budeš mít nárok na byt. To se dá zařídit. Žádné, že budete každý bydlet na jiné koleji. Měli byste byt.“

Nataša se usmála a přikývla: „Tati, to by bylo skvělý. Být už na škole spolu…“ Podívala se na Pavla, v očích směs nadšení a něhy. „To je přesně to, co bych si přála.“

Pavel přikývl a snažil se tvářit stejně nadšeně. „Máte pravdu. Je to rozumný. Člověk by měl myslet na budoucnost, na jistotu. Vlastní byt, stabilní práce… To není málo.“

Alois otevřel sekretář a vytáhl černou krabici se zlatým znakem. Bez okolků ji postavil na stůl a z ní vyndal těžkou karafu se silnými skleněnými stěnami, ve kterých jantarová tekutina chytala světlo lampy. Nalil dvě sklenky, jednu posunul Pavlovi. „Normálně tvrdý nepiju,“ pronesl klidně, „ale tohle není normální situace.“

Pavel sklenku nejistě vzal a chvíli ji otáčel mezi prsty. Nechtěl vypadat jako buran, a tak jen čekal. Alois zakroužil koňakem, přičichl, lehce pozdvihl sklenku směrem k Pavlovi. Pavel pohyb zopakoval a teprve potom přiložil sklenku k nosu. Vůně byla těžká, jemně sladká a hned ho ovanula. Opatrně se napil – tekutina se mu rozlila po jazyku a v hrdle zůstalo teplo.

Alois se na něj zadíval a poprvé v hlase nebyla ani stopa výslechu: „Nech už toho soudruhování. Já jsem Alois. A pokud chceš, můžeme si tykat.“

Pavel přikývl. „Děkuju… Aloisi.“

Alois s úšklebkem pozdvihl sklenku. Pavel se přidal. Tentokrát to nebyl přípitek – jen tichý souhlas, že se mezi nimi něco změnilo.

Do pokoje přišla Nataša. „Tati, nech už Pavla!“ a přešla k poličce u gramofonu. Prsty přejela hřbety desek, vytáhla jednu, chvíli ji obracela v rukou. „Tohle,“ řekla prostě. Deska zapraskala a obývákem se rozlila pomalá, hebká melodie.

Neohlížela se, jen došla k Pavlovi a natáhla k němu ruku. „Pojď.“

Zvedl se, trochu nesměle, ale když ucítil její dlaň, všechny rozpaky se rozplynuly. Vtáhla ho doprostřed pokoje, přitiskla se k němu a položila hlavu na jeho hruď. Zavřela oči a pošeptala: „Jsem tak šťastná, že tu jsi.“

Sevřel ji v náručí, kolébal se s ní do rytmu a zašeptal zpátky: „Nikdy jsem si nemyslel, že tě uvidím dneska. Je to jako sen.“

Vyjela mu rukama do vlasů, chvíli ho jen držela u sebe – a potom, bez zaváhání, stáhla jeho hlavu k sobě a políbila ho.

Lenka seděla v křesle, sledovala dceru s Pavlem. Vtom ucítila, jak se nad ní někdo sklonil. Alois jí mlčky podal ruku.

„Co je?“ zeptala se překvapeně.

„Přece tu nebudeš jen sedět,“ odvětil tiše. „Pojď.“

Než stihla protestovat, zvedl ji a vedl doprostřed pokoje, vedle mladých. Přitiskl si ji k sobě a začali se pohupovat do stejného rytmu.

„Ty…“ začala Lenka, „takže nikdo další nepřijde. Ten tvůj telefon, pokoj pro hosty… všechno jsi měl vymyšlené.“

Alois se pousmál a pošeptal jí do ucha: „Přece bys ho teď neposlala spát domu. A podívej se na ni. Chtěla jsi ji vidět šťastnou, ne?“

 

Lenka se k němu víc přitiskla a zavrtěla hlavou. „Ty jsi fakt intrikán. Úplnej Richelieu.“  Přisála se mu na rty.

Nataša si jich všimla, šťouchla do Pavla a usmála se.

Hudba dohrála, jehla na desce klouzla v šumu. Lenka zvedla hlavu z Aloisova ramene. „Je pozdě,“ pronesla tiše „Čas jít spát.“

Nataša se zastavila, Pavel ji ještě držel za ruku. Očima přelétla od mámy k tátovi. „Tak já Pavla vyprovodím,“ řekla nejistě.

Alois položil sklenku na stůl a tónem, který neumožňoval odpor, pronesl: „Pavel spí v pokoji pro hosty. Natašo, ty máš vlastní postel! Běž ukázat Pavlovi, kde bude spát. A odmítám o tom diskutovat.“

Nataša cítila, jak se jí v hrudi zvedá hněv. To je celé? Takhle ji poníží před mámou i Pavlem? Mlčky kývla, popadla Pavla za ruku a vedla ho chodbou. Když se za nimi zavřely dveře, vyhrkla: „Já to věděla! On tě tady jenom chtěl mít pod kontrolou!“

Otevřela dveře pokoje pro hosty a chtěla mu skoro trucovitě ukázat postel – a zarazila se. Na okamžik zůstala stát. Naproti dveřím stály dvě postele, čistě povlečené, těsně u sebe. Dva polštáře, dvě peřiny, přikrývky uhlazené, na každé osuška. Na stolku vedle postele stála váza s růžemi, které dostala od Pavla. Do očí se jí nahrnuly slzy.

Otočila se k Pavlovi, hlas se jí zlomil: „Oni… vědí.“

Pavel se pousmál, přešel k ní a položil jí ruce na ramena. „Nejen že vědí. Asi chtějí, abychom byli spolu.“

Nataša se otočila a seběhla po schodech dolů. Oči jí zářily. Naklonila se k mámě, objala ji a potom se podívala na otce.

„Děkuju,“ řekla prostě.

Alois si odkašlal, jako by chtěl dodat přísnost, i když koutky úst mu cukaly. „Tak jo. Ale žádný kraviny. Máte oba jít studovat, rozumíme si? Máte ochranu?“

Nataša protočila oči. „Tati… dneska nemusíte mít strach.“

Alois jen kývl, zvedl sklenku s minerálkou a dodal: „Dobře. Běž za ním – čeká tě nahoře.“