Konečná stanice Marseille XI. Snění

15. července 1979 - Snění

Slunce stálo už vysoko, když dorazili do svojí zátoky. Bylo tu prázdno – jen šum vody a lesa. Shodili oblečení a vběhli do vody.

„Tohle je paráda!“ usmála se a ponořila se celá, jen vlasy jí pluly na hladině.

„Mám nápad,“ prohlásila. „Přeplaveme na druhou stranu!“

„A troufáš si na to? Opravdu?“

Jen se usmála: „Plavat budeš ty. Já se ti přitisknu na záda a budu se tě držet kolem krku.“

„No to je fakt skvělej nápad,“ ušklíbl se. „Ty se povezeš a já se zničím.“

„Aspoň si zatrénuješ,“ objala ho zezadu kolem krku. „A jestli to zvládneš, možná tě i odměním.“

Slastně si povzdechl a pustil se do pomalých temp. Každý záběr cítil v pažích i zádech, nohy mu klesaly dolů a voda kladla odpor víc, než čekal. Nataša se držela pevně, ale byla lehká, jako by k němu patřila. Dýchal zhluboka, hlídal rytmus a nenechal se unést.

Po chvíli se dívčina tvář nad jeho ramenem rozzářila: „Už jsme skoro u břehu!“

Vyplavali u kamenitého břehu, sotva sto metrů, ale Pavlovi připadalo, že má za sebou půl kilometru. Vyškrábal se z vody, funěl a svalil se do trávy.

Posadila se vedle něj a smála se: „Teda, Pavlíčku, máš to u mě. Plaval jsi jak remorkér s vlečným člunem.“

„Jestli si ze mě budeš dělat srandu, tak ti předvedu ponorku,“ vydechl a položil si ruku přes oči. V tu chvíli byl rád, že leží.

Zvedla se a bosky se procházela po měkkém mechu a trhala borůvky do dlaně. Pavel už měl oči zavřené. Pomalu mu borůvky vkládala do úst, jednu po druhé. Čas se zastavil. Chvíli házela kamínky do vody, potom si sedla do stínu a pozorovala, jak vážky krouží nad hladinou. Sklonila se k Pavlovi, hladila ho po vlasech a nechala ho odpočívat. Usnul rychle, jako vždycky.

Ona však zavřít oči nedokázala. Místo toho se jí v hlavě začal odvíjet obraz, který v poslední době přicházel čím dál častěji. Paříž. Vysoké domy se šedými střechami, balkonky plné květin. Malý byt pod střechou, kde by se občas ozývalo skřípání dřevěné podlahy a výhled byl jen do dvora, ale patřil by jim. Viděla sama sebe, jak ráno vychází na ulici – lehký kabátek, knížka v tašce.

Pavel už odjel, pracuje u nějaké dopravní firmy, řídí velký náklaďák, možná i autobus. Má jistotu, je silný, postará se. Ona hledá práci v knihkupectví, nebo třeba v kanceláři, kde by stačilo, že umí francouzsky psát i mluvit. Už by nepotřebovala víc. Odpoledne by se potkali na rohu bulváru, šli by pěšky po nábřeží Seiny, zastavili se v malé kavárně. Před nimi karafa vína, tenká sklenka, na stole bageta. Kolem cizí hlasy, smích, francouzská slova, která už by jim nepřipadala cizí. Byli by mezi lidmi, a přece sami. Nikdo by se neptal, nikdo by je nešpehoval, nikdo by jim neporoučel, co smějí a nesmějí říkat.

Někde v dálce jim do toho probleskla Eiffelovka, protože bez ní Paříž prostě nejde. Smála se v duchu sama sobě, byla to možná trochu kýčovitá představa. Ale byla jejich. Aspoň zatím. Přejela si prsty po stehnech, dívala se na kapky potu, které se jí třpytily na kůži. A pomyslela si, že takhle to snad jednou doopravdy bude. Jen je potřeba vydržet. Ještě rok. A potom budou svobodní.

Otočila hlavu k Pavlovi. Spal tvrdě, klidně, v koutcích úst měl úsměv. Zavřela oči a nechala sen pokračovat.

Viděla samu sebe, jak stojí před zrcadlem v lehkých letních šatech, látka se jí přes břicho už napínala. Pavel k ní přišel zezadu, objal ji a položil dlaně na její kulaté bříško.

„Už brzy,“ zašeptal jí do ucha. Smála se a hladila jeho ruce.

Těšili se. Oba. Ještě ve chvíli, kdy otevřela oči, cítila tíhu toho snu, byla přesvědčená, že bříško skutečně má. Automaticky sjela rukou dolů, čekala pod prsty oblý tvar. Místo toho cítila jen hladkou, opálenou kůži, ploché dívčí bříško. Zadržela dech a zkusila ho nádechem trochu „nafouknout“, jen aby si na okamžik představila, jaké by to bylo.

Úsměv jí pohrával na rtech, ale oči zvlhly. Přitiskla ruku na kůži a chvíli zůstala nehnutě ležet. Pavel se protáhl, zívl a posadil se. Podala mu ruku, aby vstal, a společně se vydali podél břehu zpátky. Voda za nimi šuměla, vzduch byl teplý a voněl jehličím. Šla napřed, bosé nohy jí čvachtaly v měkkém písku a každou chvíli se odrazila a poskočila, jako by měla v sobě víc energie, než by unesla.

Pavel se jen usmíval a nechal ji, ať ho táhne dopředu. Občas se otočila, mávla na něj a zakroužila kolem, než zase pokračovala cestou. Na druhé straně našli svoje věci. Pavel si natáhl kalhoty a boty, ale Nataša se ještě rozběhla zpátky k vodě. Vběhla do ní po kolena, rukama na sebe nabrala pár hrstí a polila si ramena i prsa. Kapičky stékaly po kůži, třpytily se, když vyběhla zpátky na břeh.

Popadla tričko, přehodila si ho přes rameno a vyrazila nahá po pěšině k chatě. Smála se, kapky vody se na ní třpytily jako skleněné korálky a její krok byl lehký, skoro taneční. Mezi borovicemi to vonělo pryskyřicí, vzduch byl těžký teplem a cvrčci hráli, jako by doprovázeli právě ji.

Chvíli ji sledoval, usmál se a zavolal na ni: „Teď už chápu, jak vznikly pověsti o divoženkách, co utahaly chlapy k smrti.“

Byla to volnost, jakou nikdy předtím nezažila – žádná třída, žádný dohled, žádné věčné připomínání, co se smí a co ne. Jen stromy, nebe, smích a těla, která konečně patřila jen jim.

Teprve když se mezi stromy ukázala silnice, zpomalila, nadechla se a přetáhla si tričko přes hlavu. Smích jí ale zůstal v očích, jako by se ani pod látkou neztratila ta chvilková, divoká svoboda.

Odemkl dveře a odložil klíč na poličku. V tu chvíli už byla Nataša uvnitř – proklouzla rychleji než on. Ozvalo se šustění peřiny a smích.

Než stačil cokoli říct, objevila se před ním, s polštářem nacpaným pod tričkem. „Tak co, tatínku?“ řekla slavnostně a vypjala se, až jí tričko komicky odstávalo. „Líbím se ti takhle?“

Pavel se zastavil na prahu, zvedl obočí a rozesmál se. „Ty jsi vážně blázen,“ zavrtěl hlavou. „Ty divoženko!“

„No jo, jenže já nejsem žádná pohádka,“ namítla s hranou vážností a přejela si rukou přes „bříško.“

„Tohle by mohla být realita. Představ si – já a ty, čekáme miminko.“

Málem se zakuckal smíchem. „Ty jsi fakt číslo. Jahůdko, ještě tohle předveď doma tatínkovi a máme po problémech.“

Nataša se začervenala, ale hned ho pošťouchla. „Hlupáčku. Tady je to bezpečný. Tady můžu blbnout, jak chci.“

„Tak jo, mně se to blbnutí líbí, ale teď jdu udělat večeři!“

„A kdo říká, že ji nechci udělat já?“ šťouchla ho polštářem do zad a culila se.

Objal ji pevněji. „Protože ty bys nejradši vařila někde v lese na ohni, nahá, a ještě bys přitom tancovala s liškou a s Budulínkem.“

Nataša se rozesmála a nechala se od něj vtáhnout dovnitř. Posadila se na židli a sledovala, jak Pavel vytahuje z police konzervu.

„Tak co budeme mít?“

„Guláš z plechovky. To nejlepší, co tu ještě máme,“ oznámil slavnostně.

Otevřeli si láhev Frankovky, kterou si přivezli a šetřili na dnešek. Jedli přímo z ešusu, střídali se o lžíci, smáli se a plánovali, co bude dál – jak si najdou práci, byt, když to vyjde, tak školu. Už to neznělo jako sen, spíš jako dohoda, se kterou se oba smířili.

„Jak myslíš, že chutná opravdový francouzský víno?“ zamyslela se Nataša a převalila doušek Frankovky na jazyku.

Pavel se ušklíbl. „Těžko říct. Ale jak říká stará moudrost – je lepší pít Frankovku než Francovku.“

Nataša vyprskla smíchy a skoro se zakuckala. „Ty jsi vůl,“ smála se, ale oči jí svítily.

Když dojedli, Pavel odsunul prázdný ešus. „Tak, a teď už fakt spát.“

Dívala se něj, pořád ještě s jiskrou v očích, ale únava už ji pomalu doháněla. Když ulehla, stočila se k němu zády a jeho ruku si přitáhla přes boky na bříško. „Pojď... ještě jednou,“ zašeptala, hlas měla měkký, skoro nesmělý.

Pavel ji políbil do vlasů. „Dneska ne, Jahůdko. Jsem utahanej jak kotě.“