Ve stínu ztráty- Kapitola 38

Kapitola 38: Volnost a svoboda

Dny ubíhaly v závratném tempu. Práce, jóga, rekonstrukce v Lauenburgu a kreativní večery u příběhu. To vše zaměstnávalo mou hlavu natolik, že jsem neměla příliš čas přemýšlet o blížícím se seskoku. Felix se navíc taktéž rozhodl, že bude moudré mi to nepřipomínat a místo toho mě zval na vyjížďky kdykoli se naskytlo nějaké volno. Jarní teplé dny totiž přímo vybízely k výletům na motorce.

Příležitost se naskytla hned následující sobotní odpoledne, které jsem původně měla trávit s Angelou, jenomže ta náš program přesunula, protože jí nějaký moc úžasný kluk pozval na rande. Neměla jsem s tím problém. Dokonce to, co původně začalo jako náhradní plán nakonec přerostlo v nečekaný, ale překvapivě logický objev.

Vyšla jsem z domu ve svém nově pořízeném motorkářském úboru a připadala si jako zkušená jezdkyně, ačkoli to nebyla tak úplně pravda. Alespoň už jsem tentokrát při pohledu na ten mohutný stroj netoužila po útěku. Naopak mnou při vzpomínce na poslední jízdu projelo příjemné vzrušení.

„Vypadáš dobře,“ pochválil mě Felix a já se mírně začervenala. Je pravda, že upnutá kožená kombinéza a k tomu záplava vlnitých zrzavých vlasů mohly z mužského pohledu vypadat docela sexy, i když to nebyl primární účel.  

„Vždyť jsi mě v tom už viděl, když jsme to kupovali,“ připomněla jsem mu.

Provokativně na mě ze své motorky mrknul: „To ale neznamená, že nemůžu své holce říct, jak jí to sluší.“

Nic jsem na to neřekla, přestože jsem se uvnitř cítila polichocená a žádaná. Koneckonců každá holka ráda slyší, že vypadá dobře. Lichotky zvedají sebevědomí a zdravé sebevědomí zase zvyšuje atraktivitu. Je to takový psychologický koloběh. Psychologický proto, že sebevědomé ženy bývají často zároveň psychicky odolnější. Už jste někdy slyšeli pojem slabá sebevědomá žena? Ne vždy je silná.

S takto na hlavu padlými úvahami jsem si nakonec nasadila přilbu a nasedla za Felixe. Už se neptal, jestli jsem připravená, ani mě neujišťoval, že pojede pomalu. Prostě vyrazil a jel tak, jako byl zvyklý jezdit sám. Možná ani nevěděl kam. Prozatím stačilo vybloudit z města. Pryč z těch přecpaných smogem zamořených ulic, pryč z toho železobetonového vězení. Vždyť ty nejkrásnější věci stejně člověk většinou najde jen tak bez plánu. A tak jsme jeli. Vše kolem nás přestalo existovat. Byli jsme jen mi dva a stroj pod námi. Pocit absolutní svobody bez hranic. Nic nebylo nemožné a nic nebyl problém.

Po určité blíže nespecifikované době jsme skončili u jakési zříceniny na kopci, malý hrádek beze jména. Jeden z těch, kam sice občas přijde nějaký turista, ale na průvodce tu nenarazíte. Tedy možná i nějaké to jméno měl, akorát mi po něm nepátrali. Pomalým krokem jsme obcházeli zříceninu a schválně se vyhýbali informačním cedulím, které by nám mohli napovědět polohu.

„Když budu vědět, jak se to tady jmenuje, budu nejspíš i vědět kde jsme, a to není cílem tohohle výletu,“ odpověděl Felix na nevyřčenou otázku. Snad mě chtěl jen zasvětit, abych pochopila, jak obvykle probíhají jeho výjezdy.

„A jak se pak vrátíme, když nevíme odkud?“ zeptala jsem se spíš pro pobavení, než že by mi to dělalo velké starosti.

„Tak vím, na kterou světovou stranu mám jet. Prostě se budu držet směrovek a když i tak zabloudíme, prostě se podívám na internet. Neboj není to poprvé a vždycky jsem se nakonec vrátil. Dřív nebo později.“

„Pokrčila jsem rameny. „Já se nebojím. Pojedeme ještě někam?“

„Jasně, tentokrát směr vybíráš ty. Použij mikrofon na helmě a říkej mi,“ zazubil se na mě a rychlým krokem zamířil zpět k motorce. Dobrá nálada z něj přímo čišela a bylo to nakažlivé.

Sjeli jsme krátké serpentiny a já se u toho smála, protože tyhle zatáčky, nebo také točky, jak se jim odborně říká, mě bavily. Náklony motorky už mě neděsily, neměla jsem tendenci dávat nohy dolů tak jako tomu bylo na začátku. Ukázalo se ovšem, že navigovat řidiče motorky není tak snadné. Občas jsem lákavý směr viděla pozdě a Felix tak nestihl odbočit. To nám ale nijak nevadilo. Byla to prostě jen sranda a já schválně volila cesty, co působily nejvíc opuštěně. To nás nakonec zavedlo k malému osamělému jezírku mezi stromy, kolem kterého rostly orobince, mezi lidmi známější jako doutníky.

„Co tady děláme?“ zeptal se Felix stále sedící na motorce. S helmou v ruce se díval kolem a čekal až slezu. Přidržela jsem se jeho ramen a plynulým pohybem přenesla pravou nohu přes sedadlo. Již na začátku jsem byla proškolena, že se vždy vystupuje na levou stranu, kde není horký výfuk.

„To nevím,“ fascinovaně jsem se rozhlížela kolem a přemýšlela. „Vykoupeme se,“ vyhrkla jsem najednou, aniž bych se v mysli, byť jen na okamžik zamyslela nad tím, že voda nemohla mít čas se pořádně prohřát.

Felix byl ovšem pro každou špatnost. Pokrčil rameny a s rošťáckým úsměvem se začal soukat z kombinézy. Nezůstala jsem pozadu a brzy jsme oba byli jen ve spodním prádle. Dva lidi, co zrovna vypli rozum a zapnuli radost ze života. Ruku v ruce jsme se rozběhli a bez jakéhokoli osmělování vběhli do vody. To byl totiž jediný způsob, jak si to nerozmyslet ve chvíli, kdy tělo obejme tisíce jehliček. I tak se svaly napjaly, dech výrazně zkrátil a srdce rozbušilo. Současně v tom ale bylo i něco euforického. Takový ten pocit tady a teď, kdy mozek přestane řešit. Trvalo to však jen chvíli, než naše hrdinství dostalo ledovou sprchu a přišlo nutkání dostat se okamžitě ven.

„Tak jo, myslím, že to stačilo,“ řekla jsem a vydala ze sebe zvláštní zvuk. Něco mezi smíchem a šokem.

Jakmile jsme se dostali na břeh, tělo reagovalo okamžitě. Třes, brnění a po chvíli zvláštní horko vycházející zevnitř. Najednou jsme se bez důvodu začali smát. Teď jsme pro změnu byli dva lidi nadávající si za ten geniální nápad, protože takhle jsme si na sebe motorkářské oblečení vzít nemohli. Museli jsme nejprve uschnout. Naštěstí vzduch byl už relativně teplý, takže nám dovolil usadit se na vyvrácený kmen stromu, kde jsme nechali své oblečení. Alespoň teď mohlo posloužit jako improvizovaný sedák.

„Měli bychom na tyhle vyjížďky jezdit častěji. Vždycky tě to úplně promění, jako bys zapomněla na svůj strach. Třeba právě v tom je to řešení. Užívat si života, zapomenout,“ řekl Felix a vážně se na mě zadíval.

Pátrala jsem ve svém nitru po všech pocitech, ale strach skutečně nenašla. Jen volnost, svobodu a radost ze života. Ty pocity se mi líbily, a tak mě napadlo přetavit je v mentální úkryt, vystavět kolem strachu jako hradbu, aby na mě nemohl. Musela jsem jen vymyslet, jak je v sobě pokaždé znovu vyvolat. To by ale nemělo být tak těžké. Vizualizace mi na lekcích jógy při závěrečné relaxaci docela šla. Začala jsem tím, že jsem si v duchu přeříkala upravenou litanii: Bát se je normální. Strach je stín v mé mysli, který roste, když mu ustupuji, hlas přinášející varování. Je třeba ho pochopit, ale nemusím ho poslouchat. Může jít se mnou, ale nepovede mě. Cestu si volím já. A já volím volnost a svobodu.

„Možná máš pravdu. Mohla bych si všechny ty skvělé pocity, co mám teď vybavit pokaždé, když se objeví náznak strachu. Jako silná vizualizace,“ pokývala jsem zamyšleně hlavou.

Felix do mě lehce drcnul ramenem. „Skvělé pocity? A to ses motorky původně bála.“

Myslel to jako jemnou provokaci, ale já si díky tomu uvědomila další věc. Strach se dá přetavit, proměnit v přesný opak. Vždyť tohle jsem taky dokázala překonat. Říkala jsem si, ale byla to jen teorie. Musím si to při seskoku ověřit. Když překonám i tenhle strach, je to jasné. Leo měl pravdu, bát se dopředu nemá smysl, realita totiž dokáže překvapit.

„Jo čím dál víc si začínám myslet, že v tomhle měl Leo pravdu,“ řekla jsem popravdě co se mi honilo hlavou.

„Já jsem ti to říkal.“

Neodpověděla jsem, protože to byla pravda. Občas bychom měli lidem kolem sebe víc naslouchat. Je to dobrý způsob, jak se o sobě dozvědět něco, co si jinak sami vlivem emocí nedokážeme přiznat. A já se teď částečně utvrdila v tom, že dokážu překonat strach. Už jsem to jednou dokázala a při seskoku to jistě dokážu znovu. Jednou možná přijde den, kdy překonám i strach z ohně. Možná to nebude zítra, ani pozítří, ale bude to. Vzpomínka na dnešní den se všemi těmi pocity mi v tom pomůže.

Ještě nějakou dobu jsme mlčky seděli, ale pak se Felix otřásl chladem. „Tak fajn, myslím, že už jsem suchý dost,“ řekl a začal se oblékat.

 Stíny stromů se začaly prodlužovat, slunce klesalo k obzoru jak den pomalu, ale jistě spěl ke svému konci. Beze spěchu jsem na sebe taky navrstvila motorkářské hadry. Motorka na nás čekala připravená o kus dál na příjezdové cestě. Byl čas začít hledat cestu domů.