FOREVER LOCK

FOREVER LOCK

Kapitola 5



Hanksville.


Skoro dva měsíce mi trvalo, než jsem se konečně usadil. Zvolil jsem si městečko ve středu státu Utah, Hanksville. V hospodě Stana Slickrocka jsem se seznámil s předákem místní dřevařské party, Brianem Goldamerem. Nabídl mi práci v Hanksvillské dřevařské společnosti a sehnal i ubytování.

Stan Slickrock´s Pub se stala mým místem, kde jsem trávil většinu svého volného času. Vařili zde výborně a dcera Stan Slickrocka juniora, Elin se mi líbila. Bohužel se také líbila jednomu z Hanksvillských, Timothymu Barkerovi. Všiml se, že po ní koukám a nelíbilo se mu to.

„To je moje holka!“ ohradil se jednou, když jsem vycházel z hospody.

Za ním stáli další kluci v jeho věku.

„Už o tom ví?“ zeptal jsem se s úsměvem na tváři.
„Chceš bejt vtipnej?“
„Ty sis začal.“
„Odkud si vylezl?“
„Hnojaři!“ přidal se k němu jeden z jeho kamarádů.
„Nebo bych měl říkat dřeváku?“ ozval se znovu Timothy.

Všichni se začali smát.

Idioti, pomyslel jsem si. Vůbec si neuvědomují, že díky dřevu Hanksville prosperuje.

„Co se tu děje?“ ozval se hlas za mnou.

Patřil jednomu z dřevařů Aaronu Calbertovi.

„Tady Timothy se mě snaží vyprovokovat,“ odvětil jsem.
„Jo, Timothy rád rýpe do každého,“ podotkl Aaron a prošel mezi skupinkou mladíků, kteří se rozestoupili.
„Víš, Aarone, já nemám rád přistěhovalce,“ ozval se Timothy.

Aaron jen mávl rukou a nehodlal s ním ztrácet svůj čas.


* * *

Pokýval jsem hlavou a vyrazil za Aaronem, ale skupinka mladých mě nechtěla pustit. Timothy ukázal rukou do strany a mladíci mě obstoupili.

„Možná bych ti měl dát lekci!“ vyhrkl Timothy a zaútočil jako první.

Nečekal jsem to a jeho pěst přistála na mém obličeji. Jeho prsten se svezl po mém obočí a roztrhl kůži. Krev se mi dostala do oka. V tu chvíli jsem neviděl na pravé oko. Timothy se vítězoslavně zašklebil a připravil se k druhé ráně. Možná, kdyby na mě zaútočil hned, dostal by mě, ale takhle udělal chybu. Jeho druhou ránu jsem očekával a těsně před dopadem jeho pěsti na mou tvář, jsem uhnul do strany. A Timothy schytal hned dva silné údery pod žebra.

Ej!

Zasténal a chytl se za bok.

„Ty parchante!“ vykřikl, oklepal se a zaútočil znovu.
„Měl jsi mě nechat na pokoji,“ procedil jsem mezi zuby a očekával jeho útok.

Timothy byl však podrazák, a když se přiblížil ke mně, vytáhl nůž.

Vssst!

Ucítil jsem ocelovou čepel na svém předloktí. Sykl jsem a bolest zatlačil zpátky. Na oplátku jsem mu svou levačku vrazil do oka.

„Aaarrrgghhh!“ zakřičel a upadl na zem.

V tu chvíli jsem byl ve výhodě a věděl to i on. Věděli to i jeho kamarádi, kteří se začali pomalu vytrácet, až pomyslný kruh, který vytvořili, zmizel.

Stál jsem tam teď já a Timothy.

„Jděte od sebe?!“ vykřikl postarší muž.

Zůstal jsem stát, ani jsem neměl v úmyslu na ležícího Timothyho zaútočit.

„Sakra, chlape, odkud jste přišel!“ ohradil se na mě.
„Timothy si začal,“ ozval se kluk, který seděl na lavičce a zřejmě celý ten incident viděl.
„Zmiz! Kdo se ptal na tvůj názor!“ ohradil se postarší muž proti němu.
„Tati,“ sykl Timothy a snažil se chytit ruky postaršího muže.

Je tedy jasné, proč to zastání, prolétlo mi hlavou.


* * *

Otřel jsem si rukou ztékající krev a vyrazil ke svému autu.

„Kam si myslíš, že jako jdeš?!“ ohradil se Barker starší.
„Nechte mě na pokoji!“
„Mluvím s tebou!“
„Váš syn mě napadl, a jestli to není jasné, tak se podívejte na mé oko,“ ukázal jsem tržnou ránu, která potřebovala zašít.
„Seru na tvoje oko, můj syn…“

Už to nedořekl.

„Dost!“ zakřičel šerif Hanksville, Prett Calbert.
„Šerife!“ ohradil se Barker starší.
„Mluvil jsem s Aaronem, který mi volal, ještě než ten tvůj synáček se svou partou napadli tady toho muže,“ ukázal na mě.

Je možné, že by existovala spravedlnost?

„Já…“
„…je snad vidět, kdo koho napadl!“ zakřičel šerif.

V tu chvíli bylo jasné, kdo tu má poslední slovo.

„Jeďte k doktorovi si to nechat ošetřit,“ promluvil na mě.

Kývl jsem a nasedl do svého vozu.


* * *

Od té doby, co jsem se usadil v Hanksville, jsem doktora navštívil poprvé. Proto jsem byl docela překvapený, že to byla žena. Doktorka Plantová, Barbara.

„To jste měl štěstí, pane Locku,“ pronesla, když uviděla tržnou ránu nad okem.
„Asi jo,“ šeptl jsem.
„Budete tam mít ošklivou jizvu, ale zrak bude v pořádku.“
„To abych začal nosit černý brejle,“ podotkl jsem s úsměvem na tváři.
„Vašemu šarmu to rozhodně neubere,“ poznamenala a zabodla jehlu do kůže nad okem.

Au!

„Ale pane Locku, snad byste mi tady nekňučel jako holka,“ dodala a protáhla jehlu skrze kůži.

Už jsem ani nepípl. Doktorka Barbara Plantová mi tržnou ránu zašila a potřela nějakým lepkavým smradem. Poté mi uvařila kafe.

„Vím, že jsem se neptala, ale třeba si dáte,“ pronesla s úsměvem na tváři.
„Nerad bych vás zdržoval.“
„Viděl jste snad jiné pacienty?“
„Ne. To neviděl.“
„Tak vidíte…,“ zarazila se. „…je vám to nepříjemné?“ zeptala se.
„Ne. Mělo by?“
„Postarší doktorka s mladým mužem u kávy,“ dodala.
„Nevidím v tom nic nekalého.“
„Nekalého? To znělo velmi archaicky,“ pousmála se a přinesla mi šálek kávy až ke stolku, kde jsem seděl.
„Děkuji.“
„Jak dlouho jste už v Hanksville?“
„Tři měsíce.“
„Líbí se vám tu?“
„Řekl bych, že ano.“
„Co vás sem přivedlo?“
„Přivedlo?“
„Jste jako otevřená kniha.“
„Ráda čtete?“
„To záleží,“ pousmála se.

Natáhl jsem se po šálku kávy a opatrně usrkl.

„Má překvapivě jemnou chuť,“ dodal jsem.
„Pijete kávu?“
„Vůbec.“
„Myslela jsem si to.“
„Myslela?“
„Jak jsem řekla, pane Locku. Jste jako otevřená kniha.“
„Tak mi něco o mě povězte,“ vybídl jsem ji.
„Opravdu chcete vědět, co jsem vyčetla z vaší tváře?“
„Ovšem,“ kývl jsem a usrkl znovu z porcelánového šálku.
„Fajn, kovboji!“ mrkla okem a spustila. „Něco vás trápí, co jste kdysi zapříčinil. Něco, co nejde už vrátit. Nějaká nehoda, smrt někoho blízkého, utíkáte před tím.“

Uf!

Vydechl jsem a uznale pokynul hlavou.

„Něco z toho je pravda.“
„Neměl byste nad tím tak přemýšlet a jít dál.“
„Proto jsem odešel pryč,“ podotkl jsem a vzpomněl si na okamžik, jak to bylo doopravdy.


*

Stál jsem proti Martinovi a on na mě mířil puškou.

„Odejdi z tohoto města a už se nikdy nevracej!“

Vystřelil. Kulka mě však minula. Nechtěl mě střelit.


* * *

Doktorka Plantová pokyvovala hlavou, jako by o tom věděla víc. To by musela u toho být, a tehdy tam nikdo nebyl. Jen já a Martin McTurner.

„Asi už půjdu,“ promluvil jsem a položil prázdný šálek.
„Určitě si nedá ještě jeden šálek?“
„Ne, děkuji, Jste hodná. Někdy bych se mohl stavit na kávu.“
„To zní dobře. Rozhodně vás ráda uvidím.“

Pousmál jsem se a zvedl se ze židle.

Es!

Ještě trochu to pálilo, ale do rána to bude dobré.

„Kdykoliv se můžete zastavit, pane Locku,“ ozvala se znovu doktorka a její úsměv jako by napovídal víc.
„S čímkoliv?“ šeptl jsem.
„Ovšem, kdykoliv a s čímkoliv,“ odvětila a vyprovodila mě ven.

Nasedl jsem do vozu a odjel k Wolvertonského mlýnu. Bratranec Briana Goldamera, Samuel mi nabídl místnost v zadním křídle. To mi vyhovovalo. Byla to nejklidnější část Hanksville.
Autor Danny Jé, 13.03.2018
Přečteno 60x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2018 liter.cz v1.4.2 | Facebook, Twitter