ZIRKKON 2 - Evelyn Moorová

ZIRKKON 2 - Evelyn Moorová

Kapitola 4



Ajana, 08:45h.


Evelyn v doprovodu George procházela městečkem, když se k nim připojila parta mladíků.

„Fíha, Georgi, kde jsi našel takovou kost?“ vyhrkl jeden z nich.
„Nechtěl bys nám jí půjčit?“ přidal se druhý.

Ostatní se začali smát. George se bál. Znal vůdce této bandy. Byl to Bobby Crain. Syn majitele největšího ranče v Ajaně Roberta Craina. Vlastně nikdo jiný v okruhu 100 km neměl větší ranč, než pan Crain.

„Nech nás projít,“ ozval se šeptem George směrem k vysokému mladíkovi s červenou čepicí.
„To tě bude něco stát!“
„Nic nemám.“
„Ty ne, ale třeba ta holka, by mohla, víš, co myslím.“
„Ne, nevím.“

Aha!

„Jak to že ne?!“ vyhrkl Bobby a strčil do George.

George upadl na zem. Bobby Crain chtěl ukázat, jaký je borec a chtěl George nakopnout. Jakmile se o tom pokusil, cizí sila ho odstrčila stranou.

Žuch!

Dopadl na suchou zem. Vykřikl něco, čemu nikdo nerozuměl a vstal.

„Kdo to byl?!“

Jeho společníci ukázali na dívku, která právě pomáhala Georgeovi ze země.

„To jako vážně?!“ ohradil se proti ní.
„Jsi takový silák, že kopeš do zjevně mladšího a slabšího, který leží na zemi?“ zeptala se ho.
„Co si myslíš?!“
„Odpověz!“
„Nebo co? Asi nevíš, kdo je můj táta!“
„To nevím, ale zřejmě vychoval svého syna špatně!“
„Co-co?!“

Bobby vytřeštil oči a neměl slov.

„Georgi, jdeme!“ ukázala směrem dopředu.
„Děkuji,“ špitl s úsměvem na tváři.
„Hele, ty?!“ vyhrkl Bobby.

Vmžiku u něho byla Evelyn. Držela ho pod krkem. Ostatní společníci se dali okamžitě na útěk, když to viděli. Bobbymu vypadl kámen z ruky, který svíral v naději, že ho použije.

„Vážně bys mi chtěl ublížit?“ zeptala se ho.

Podívala se mu do očí.

„Opravdu?“ zeptala se znovu a její oči změnily barvu na zelenou.

A aby toho nebylo málo. Během chvilky se jí změnila dlaň a prsty měly dlouhé drápy.

„Ess!“ Bobby začal sípat.

Máchal rukama. Chtěl utéct. Dostal strach.


„Zmiz!“ pronesla Evelyn a odhodila ho asi pět metrů.
„Hustý!“ vyhrkl George.
„Už nikdy neubližuj slabším!“ dodala Evelyn a podívala se s úsměvem na tváři na kolemjdoucí, kteří byli svědky střetnutí s mladíkem.

Věděli, kdo je ten parchant. Přesto začali ukazovat na dívku. Ona je ta zlá. Ona to zavinila, kolovalo v jejich myšlenkách. V jejich myšlenkách se zrodil nápad, že jí chytnou a předají Robertu Crainovi, aby došla spravedlivému trestu.

„Chytneme jí!“ vykřikl kdosi v davu.
„Ale ona mě zachránila!“ bránil jí George. „Bobby Crain je ten zlý!“

Lidé však neposlouchali a udělali kolem ní kruh. Někteří drželi v ruce nože. Jiní měli připravené jen sevřené pěsti.

„Vážně chcete stát na straně špatných lidí?“ ptala se jich.
„Co ty o to víš?“ zeptal se muž s kovbojským kloboukem na hlavě.
„Dost, abych posoudila, kdo je špatný a kdo dobrý,“ odvětila.
„Ani nevíme, kdo jsi? Odkud jsi přišla? Proč jsi tady? Jsi cizí. Nepatříš sem!“
„Jako bych nemohla navštívit město, které se mi líbilo.“
„Zvolila jsi špatný směr.“
„A vy špatnou stranu,“ dodala ve chvíli, kdy si všimla, že se objevil muž s puškou a namířil na ní.
„Teď půjdeš se námi!“ promluvil.

Byl to mžik. V rychlosti se k němu přesunula a zbavila ho jeho zbraně a odstrčila ho, až upadl na zem. Muži s noži nečekali a zaútočili na ní. Evelyn se roztočila kolem své osy takovou rychlostí, až vytvořila tlakovou vlnu, která je odhodila stranou. Zbytek davu se rozprchl. Muž s puškou se zvedal ze země.

„Není to člověk!“ vykřikl. „Je to Vendor!“

Lidé se okamžitě dali na útěk. Evelyn tomu nerozuměla. Nikdy neslyšela o žádném Vendorovi. Ona jen věděla, že na ní zlí lidé dělali pokusy. Našla cestu, jak utéct a využila toho.

„Evelyn, pojď!“ ozval se najednou George a ukázal k vozu, který stál asi dvacet metrů od nich.
„Oni byli ti zlí!“ vyhrkla.
„Já to vím, Evelyn, ale musíš utéct, jinak se objeví další lidé.“
„Jsou špatní.“
„Někdy nezáleží na tom, jestli jsi špatný nebo hodný. Rozhodují peníze, postavení a vliv.“
„Ve všech třech případech člověk, který má takovéto možnosti a zneužije jich, není dobrý.“
„Souhlasím s tebou, ale teď pojď se mnou, já tě odvezu pryč.“
„Pryč?“
„Ano.“
„Kam pryč?“
„Budeš mi muset věřit.“
„Věřím ti.“
„Dobře, takže nastup do toho vozu a odjedeme pryč.“
„Umím řídit.“
„Vážně?“
„Ano.“

Aha!

George tato informace rozhodně překvapila.

„Odjedu sama!“ vyhrkla najednou.
„Nevíš kam. Já ti aspoň poradím.“
„A co tam?“
„Nesmíš budit pozornost. Lidé se nových věcí bojí.“
„Mohla jsem jim pomoci.“
„Jak jsi sama viděla, nestáli o to.“
„Jste podivní, vy lidé.“
„Lidé?“
„Hm.“
„Vždyť ty sama jsi také člověk.“
„Jsem Evelyn.“

George chvíli stál, jak opařený. Pak vykročil k vozu. Starý Chevrolet TT4 modré barvy.

„Kudy vede tato cesta?“ zeptala se a ukázala rukou před sebe.
„To je do Kalbarri.“
„Půjdu tam.“
„Dobře,“ kývl George.
„Vrátím se pro tebe,“ řekla a přistoupila k vozu.
„To nemusíš. Já to tady nějak přežiju,“ pronesl a díval se, jak dívka vytrhla dveře, které jí nešly otevřít.

Odhodila je stranou. Nasedla do vozu a dotkla se zapalovací skřínky.

Grr!

Motor naskočil. Evelyn se otočila a s pohledem, který dlouho zůstal Georgovi v paměti, se rozloučila. Sešlápla plyn až k podlaze. Kola prohrábla písek, až se zvířil oblak kouře, tak že nebylo vidět na krok. Starý Chevrolet vyrazil po Ajana-Kalbarri Road směrem k městečku, o kterém nevěděla vůbec nic.

Jen doufala, že lidé tam budou stejně hodní jako byl George.
Autor Danny Jé, 04.10.2019
Přečteno 31x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Pétík
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter