LYDIANSKÉ ŽENY

LYDIANSKÉ ŽENY

Kapitola 5



Supermarket.


Detektiv Jules stál na místě, kde leželo nejvíce mrtvých. Zapisoval si poznámky do svého notesu, když za sebou zaslechl šramot. Rychle se otočil, ale nikoho neviděl. Jen zakroutil hlavou. Podivil se tomu, ale dál se věnoval svému zápisu.

Křup!

Ozvalo se křupnutí za druhý regálem.

„To jsi ty, Alane?“ zeptal se Jules.
„Šlápl jsem do rozsypaného popcornu,“ odvětil detektiv Linekker.
„Okej.“
„Zjistil jsi něco, Rayi?“
„A ty? Kromě toho rozsypaného popcornu?“
„Na jednom regálu jsem objevil nějaké dvě rýhy.“
„Chci to vidět. Kde?“ zajímal se Jules a vyrazil na místo, kam Linekker ukazoval.

Jakmile to Jules uviděl, pousmál se.

„Myslím, že tohle mohl udělat někdo nějakým nářadím,“ mávl rukou a chtěl se vrátit zpět, když ho ale detektiv Linekker zastavil.
„Na dvou místech?“
„Hm.“
„A na tom druhém je jakási modrá barva.“
„Alane, zajímej se o skutečné důkazy,“ odsekl Jules a vrátil se na místo, kde stál a zakresloval si místo činu.
„Víš, co nechápu, Rayi?“
„Ne, co?“
„Máme foťáky, ale ty si to zakresluješ jako ze staré školy.“
„Vždycky v tom něco najdu.“
„Když myslíš,“ pousmál se Linekker a otočil se k pokladně.

Chtěl si to znovu projít. Stále věřil, že dokáže pochopit, kdo mohl udělat takovou strašnou věc. Zabít tolik lidí a zmizet, aniž by ho někdo viděl. Kamery byly utržené. Zřejmě budou muset vyrazit do nemocnice, kde mají dva svědky, kteří přežili běsnění toho neznámého šílence.

Křup!

„Už zase, Alane?!“ vyhrkl Jules.

Nečekal na odpověď a něco nesrozumitelného si zamumlal pod vousy.


* * *

Křupnutí se ozvalo podruhé.

„Já to nebyl,“ ozval se Linekker.

Vzápětí se do jeho krku ze zadu zaryly dva drápy. Bolestivý tlak ochromil jeho další pohyby.

Aáh!

Tiše vydechl a snažil pochopit, co se stalo. Nemohl se otočit a nevěděl, kdo mu to udělal. Nemohl mluvit. Nemohl křičet. Díval se jen dopředu a cítil, jak mu slábnou nohy.

Já tu zemřu, prolétlo mu hlavou.

Vzápětí se sesunul k zemi. Rukou narazil do regálu. Aspoň tak se Jules dozví, že se něco děje.

„Alane, máme sbírat důkazy, ne je ničit,“ pronesl detektiv Jules.

Ani se neotočil. Stále si myslel, že jeho kolega Alan Linekker je jenom nemohlo. Když najednou ruch utichl, zarazil se a otočil se k místu, kde Lan stál.

„Alane?!“

Jeho kolega mlčel. To bylo Julesovi podezřelé a vyrazil k místu, kde ho slyšel na posledy.

„Do prdele!“ vyprskl Jules a sáhl po zbrani.

Neviděl však nikoho. Neslyšel nikoho.

„Kdo je tu?!“ vykřikl a mířil do všech stran.

„Při-mi-ti-vní!“ ozval se najednou dunivý šepot zpoza jednoho regálu.

Jules zpozorněl a opatrně vyrazil za hlasem.

„Tak kde jsi? Vylez, ty parchante!“

„To-lik ne-ga-tivní ene-rgie!

Bang!

Jules vystřelil do míst, odkud zazněl znovu ten podivný šepot.

„Kdo ty sakra, jsi?“

„Kdo ty sakra, jsi?“

„Proč se schováváš?“

„Proč se schováváš?“

„Takže teď budeš po mě všechno opakovat?!“ vykřikl Jules a znovu vystřelil.

Bang!

„Možná bys mi měl říct, odkud jsi přišel a proč jsi zabil všechny ty lidi. To ty jsi plný negativní energie!“ vykřikl Jules.

Očekával, že se neznámý ozve. To se však nestalo. Místo toho se před ním objevila vysoká postava. Byla o dvě hlavy vyšší než on. Pozvedl zrak a nemohl popadnout dech, jak byl překvapený. Tohle rozhodně nečekal. Bytost byla modré barvy a měla úzké bílé oči. Vmžiku však zmizela. A než si Jules v hlavě srovnal, co že to vlastně viděl, ucítil pálivou bolest v břiše.

„Co-co?!“

Po chvilce vyprskl krev. S pohledem na svou ruku, která svírala zbraň, a kterou právě neviditelný předmět oddělil od zbytku jeho paže, ztratil naději, že by to neznámé monstrum mohl zabít.

„Za-bít!“ řekl tvor, který stál před ním.

Stál tam a díval se, jak detektiv Jules umírá.

Oh!

Jules vydechl a snažil se z posledních sil zasadit neznámému a neviditelnému tvoru alespoň jeden úder. Jakmile však naznačil pohyb volnou rukou, neviditelná síla ho chytla pod krkem.

Švunk!

Byl to mžik a z hrdla detektiva Julese začala tryskat krev. Detektiv tak mohl vidět znovu tvář neznámého tvora. Nebyla modrá, ale červená. Od jeho krve.

„Cha…“

Už to nedořekl. Vlastně ani nemohl. Řez neznámým a velmi ostrým předmětem byl přesný a zbavil ho možnosti promluvit. Zbývalo jen pár vteřin, kdy ho opustí všechny síly a on mrtvý padne k zemi.

Žuch!

Stalo se. Bezvládné tělo detektiva Julese se svalilo na zem. Neznámý tvor ustoupil a v momentě, kdy zrušil svou kamufláž, která mu umožnila být neviditelný, zaleskly se dva drápy podobající se nožům…

V následujícím okamžiku neznámý znovu zmizel.












Kapitola 6



Mimozemská loď.


Neviditelná mimozemská loď vstoupila do atmosféry planety Země a zamířila přímo ke kontinentu, který vypadá jako velký ostrov.

„Austrálie,“ ozvala se vysoká světle modrá postava stojící před oválným předmětem, který slouží jako řídící pult.
„Přistaneme co nejblíže výskytu její energie,“ řekla bytost stojící vedle.

Jejich komunikace probíhala telepaticky. Byla o hlavu menší, ale měla mnohem větší ústa, která byla vyplněna podivnou výpustí. Měla úzké bílé oči a místo vlasů měla uprostřed hlavy deseticentimetrový předmět podobný copu umístěný na týlu. Její úzký krk zdobil náhrdelník se zeleným diamantem.

„Ano, Vévodkyně,“ přikývla bytost a rukou, která měla jen tři prsty, vytvořila jakýsi symbol na oválném pultu.

Mimozemská loď změnila kurz a přistála po nějaké době severozápadně od města Leonora v hlubokých lesích.

„Musíme Xemu zastavit,“ pronesla Vévodkyně.
„Neměli jsme ji poslat samotnou na tuhle planetu,“ řekla bytost, která přicházela z úzké chodby.

Vypadala stejně jako obsluha řídícího pultu. Jen měla na pravé ruce dva náramky. Každá z těchto bytostí měla náramek na pravé ruce. Obsluha měla jen jeden a Vévodkyně měla čtyři.

„Bylo to tvé rozhodnutí, Atallo,“ ozvala se Vévodkyně.
„Jsem si toho vědoma, Vévodkyně.“

Vysoká bytost přistoupila k oválnému pultu, který ukazoval okolí městečka.

„Vyslala jsem skrytého stopaře,“ ozvala se obsluha.

Vévodkyně souhlasně přikývla.

„Musíme jí najít a zastavit. Než zabije více primitivních obyvatel této planety,“ promluvila Atalla.
„Její úkol byl získat, co nejvíce informací o tomto druhu. A to se jí podařilo. Zjistila jejich zvyky a naučila se jejich jazyk. Co se však stalo, že se rozhodla tento druh zabíjet, musíme zjistit,“ poznamenala Vévodkyně.
„Byla tu jeden pozemský rok.“
„Najdeme jí a zjistíme, co u ní vyvolalo tento agresivní mód.“
„Použijeme neviditelné maskování a pronikneme do městečka.“
„Bude to tvůj úkol, Atallo.“
„Rozumím, Vévodkyně.“
„Použij všech prostředků, abys Xemu přivedla zpět. Znovu jí zopakuj její úkol a probuď v ní Lydianskou povinnost sloužit královské rodině.“
„Ano, Vévodkyně,“ přitakala Atalla a vyrazila do úzké chodby.

Zastavila se u oválného prostoru, kde byly umístěné zbraně.


* * *

Během několika minut byla vyzbrojena nejmodernější Lydianskou technologií a opustila loď.

„Budeme s tebou ve spojení,“ promluvil hlas Vévodkyně v transevéru, který měla Atalla připevněný na lebce.

Ačkoliv Lydiané nemají viditelné uši, slyší velmi dobře. Pro spojení na delší vzdálenost používají podpůrné zesilovače, kterým říkají transevér.

„Rozumím,“ ozvala se Atalla a vyrazila po cestě přímo k městečku Leonora.

Už se stmívalo, ale viděla velmi dobře. Cestou sledovala podivné zvířecí druhy, které neznala. Byla neviditelná, a proto se k nim mohla přiblížit na takovou vzdálenost, že si je mohla prohlédnout z blízka. Jenom zajíc vždy utekl. Jako by měl sedmý smysl a věděl, že je poblíž někdo cizí. Někdo, koho nezná. Necítil se v nebezpečí. Proto odhopsal pryč.
Autor Danny Jé, 09.12.2019
Přečteno 32x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter