Vega - kapitola 1 (1/2)

„Píp-píp.“
Ostrý zvuk mi rozřízl klidnou relaxaci v kokpitu. Nouzový signál.
Otevřel jsem oči a zamžoural na hlavní displej. Velké červené upozornění.
„Do háje, to mi chybělo,“ prolétlo mi hlavou.
„Co teď?“
Už jsem se probral úplně. Stačilo pár úderů do klávesnice a už jsem viděl předpokládané souřadnice zdroje vysílání.
Nebylo to úplně v mém směru – který byl nastaven na stanici Lubox. Ale nebylo to tak daleko, aby to nestálo za zkoušku.
Co kdyby tam ale bylo něco užitečného? Něco cenného? Něco, co by se dalo dobře zpeněžit?
Normálně jsem se živil jako kurýr. Ale občas jsem si bokem přivydělával prodejem součástek, dílů nebo čehokoli, po čem byl u „zákazníků“ hlad. A věřte, že cokoli, co se jen tak bez majitele povaluje ve vesmíru, si svého kupce vždycky najde.
Pár kliků na displeji a můj Vzuum poslušně nastavil nový kurz ke zdroji signálu.
Navíc, tento signál byl slabý, hodně slabý. A tam, kde bývá slabý nouzový signál, bývá málokdy možnost ještě někoho zachraňovat. Ale o to větší je šance najít tam pár „šikovných věciček bez majitele“.
Uznávám, ne vždycky se to povedlo – například, když jsem se pokoušel prodat Zharosovi souřadnice náhodně nalezeného vraku lodi. Obchod se vyvíjel úspěšně, ale jen do té doby, než na místě zjistil, že jde o vrak lodi, na níž zahynul jeho bratránek Zhentar. Pak si mě našel a ze skoro úspěšného obchodu se stal můj boj o přežití. Nakonec taky úspěšný – ale stálo mě to docela dost úsilí a cenných věcí, abych vyvázl. Od té doby si dávám pozor na to, abych nalezené věci prodával ideálně dost daleko od místa, kde byly nalezeny. Tedy, když to šlo.
Jinak se ale s tímhle přivýdělkem dalo jako kurýr rozumně uživit a vynášelo to rozhodně více než zaměstnání technického inženýra na hvězdné lodi. Navíc se mi zamlouvala ta volnost, svoboda a mnohdy i dobrodružství.

Z mých myšlenek mě vyrušilo zapípání počítače. Dorazil jsem na místo.
Ocitl jsem se na dohled od neznámé planety systémem identifikované jako Aldebaran C. Z výšky se mi otevřel pohled na nehostinnou, pustou krajinu. Rozsáhlé písečné pláně se táhly až k obzoru, přerušované jen občasnými skalními útvary, které v dálce vytvářely ostré siluety proti tmavě oranžové obloze. Atmosféra byla řídká a zvířený prach v horních vrstvách dodával planetě zvláštní, mlžný opar. Žádné známky života, žádná vegetace, žádná voda. Pouze opuštěná, mrtvá pustina, kterou snad kdysi bičovaly bouře, nyní však byla chladným a strnulým svědkem dávno zaniklé historie. Kdysi možná bývala obyvatelná, ale dnes... dnes byla jen stínem své minulosti.
Vzuum zpomalil a sestoupil na orbitu. A pak jsem ji spatřil. Byla tam. Visela v prázdnotě, nehybná a opuštěná.
Ale nepůsobila jako obyčejná loď. Některými rysy připomínala starší lidské technologie, ale některé technické prvky jsem vůbec nedokázal zařadit. Visela nad planetou jako zhaslý temný stín chycený její gravitací. Kosmický prach a srážky s drobnými vesmírnými tělesy ji za dobu jejího spánku obalily jako hrobku. Bude opravdu jen němým hrobem a připomínkou své posádky?
Několikrát jsem ji z bezpečné vzdálenosti obletěl, abych měl možnost si ji dobře prohlédnout. Záď a levý bok jevily známky poškození, snad i ožehnutí. Na jejím pravém boku jsem rozeznal několik čitelných znaků – „..TD... 1 Veg..“. Tedy s největší pravděpodobností lidmi vytvořený stroj. Část nápisu však byla zakryta nánosem nečistot, jako by byla ve vesmíru ponechána osudu po celá desetiletí.
Palubní počítač nedokázal ani s touto nápovědou v dostupných databázích najít jakoukoli zmínku o takové lodi. A až na pravidelně opakující se rádiový signál působila úplně mrtvě. Všechno to bylo tajemné. Až moc tajemné. A strašidelné.
Vzuum jsem zastavil vedle jejího pravého, nepoškozeného boku. Zkusil jsem několikrát navázat komunikaci, ale zdálo se, že neúspěšně. Až po několikerém vysílání mi v odpověď přišly dvě skupiny změti nesrozumitelných znaků a dat.
Vzuum ale neměl výpočetní kapacitu tyto zprávy dekódovat. A možná by na to ani nebyl čas.
Zkusil jsem pomocí palubního systému poslat data zpět - bez jakékoli reakce.
Opakoval jsem to s první skupinou dat samostatně - opět bez reakce.
Druhou skupinu dat samostatně - zase nic.
Nebo?
Ano.
ANO!
Do tmy nejdřív červeně a pak zeleně zazářilo orámování vstupního doku, který se právě začal otevírat.
Hlavou mi létala změť myšlenek.
Cizí loď, neznámá komunikace.
Já sám, bez jakékoli pomoci nebo podpory v okolí.
Jít tam? Nebo nejít?
Co když opravdu potřebují pomoc? Co když jsou všichni mrtví?
Co když mě loď uvězní a zahynu taky?
Co když tam najdu něco cenného? Co všechna ta technologie?
Ta by se mohla dát docela dobře zpeněžit i v tomto stavu. Určitě by se našlo pár šikovných zákazníků, kteří by ji přestavěli k nepoznání.
Nakonec tedy zvítězila zvědavost, chamtivost a impulzivnost nad soudností a rozumem.
O pár minut později, ve skafandru a s pár nejnutnějšími nástroji a přístroji včetně dálkového terminálu svého Vzuuma, jsem opustil loď a zamířil k otevřenému vstupnímu doku.

Myšlenky v hlavě stále šrotovaly. Nebyl to nakonec až moc velký risk? Co mě tam čeká. Čím víc jsem se blížil k lodi, tím víc jsem pociťoval úzkost z její omšelosti a velikosti. Ale to už jsem byl téměř u doku. Zpomalil jsem a pomalu zaplul dovnitř.
Všude byla jen tma. Chvíli trvalo, než si mé oči přivykly. Pak začaly z temnoty pomalu vyplouvat obrysy doku. Rozsvítil jsem reflektor na helmě a jeho světlo zalilo holé zdi malého doku. Umělá gravitace byla částečně aktivní, ale nestabilní – sem tam jsem cítil slabé trhnutí, jak se snažila svou funkci regulovat. Přístroje na skafandru ukazovaly teplotu v okolí – loď působila až příliš chladně, mrtvě.
Najednou se v rohu doku lehce rozblikalo zelené tlačítko.
Že bych se s tou mrtvou lodí pletl?
Byla to podle všeho jediná možnost, jak pokračovat dál. Položil jsem na něj ruku v rukavici, ale stále jsem váhal.
Pak jsem jej stiskl.
Se zachvěním trupu se zavřely dveře do vesmíru. Vzápětí se jen s nepatrným vrzavým zvukem otevřely dveře v rohu doku. Přede mnou se rozprostřel výhled do temné chodby lodi. Zrovna jsem otočil hlavu na stranu, když tu jsem náhle periferním viděním zaznamenal slabý záblesk světla.
Byla to skutečnost, nebo se mi to zdálo?
Podíval jsem se do prázdné chodby. Netrvalo to ani několik vteřin a na podlaze přede mnou se znovu lehce rozzářilo modrofialové světlo a pokračovalo směrem do lodi.
Sleduje mě tu snad někdo?
Nebo něco?
Chce mě snad někam odvést?
Se zatajeným dechem a všemi smysly napnutými do krajnosti jsem nakonec pomalu vyrazil směrem za světlem. Vyrazil jsem za světlem a cestou se opatrně rozhlížel po okolí. Procházel jsem úzkou chodbou, ale všude jsem viděl jen holé zdi a zavřené dveře. Viditelné kondenzované kapičky na kovech naznačovaly, že systémy regulace prostředí byly po dlouhou dobu mimo provoz.
Světlo mě dovedlo až do rozsáhlé místnosti bez jakýchkoli známek života. Nezpochybnitelně mě „to“ dovedlo na můstek.

Na panelech byla řada obrazovek a až na jednu byly všechny zhaslé. Na té jedné běžely nějaké informace a grafy. Zkoušel jsem můstek obejít a prozkoumat loď, ale všechny dveře byly zavřené. Žádné nereagovaly na snahu dveře otevřít. Nakonec jsem znovu stanul před jediným zářícím displejem. Možná najdu způsob jak proniknout do útrob lodi a prozkoumat ji.

Sedl jsem si před displej a zadíval se na běžící data. Chvíli mi trvalo, než jsem alespoň něčemu porozuměl. Pak se data začala opakovat. Téměř hypnoticky jsem sledoval blikající obrazovku, když tu mě z klidu prudce vytrhla ostrá záře oranžového světla, které se zničehonic rozsvítilo přímo pod mým křeslem. Okamžitě mi vyskočil tep.
Znovu? Sleduje mě tu snad opravdu někdo?
Světlo začalo pulzovat, jako by mě chtělo naléhavě nasměrovat do hlubin lodi, odkud mě ale současně přivedlo i původní modrofialové světlo. Nedalo mi to a znovu jsem otočil hlavu k displeji. Chtěl jsem ty informace rozluštit.
Ano. Téměř vyčerpané zdroje záložních fúzních článků - to jsem pochopil.
To vysvětluje tu tmu a maximálně sníženou aktivitu lodě.
Ale ty nákresy.
Byly mi povědomé.
Ale pořád ne a ne zažehnout závity v hlavě.
NO JASNĚ!!
Tohle jsem už někde viděl. Byl to experimentální prototypový pohon na principu plazmové fúze a kvantové rezonance. Už mi svitlo. Už jsem věděl co znamenají ta data a údaje. Reaktor byl zhaslý. Potřeboval zážeh. Podle všech údajů byl zdroj i palivo v pořádku. I když zdroje záložní energie pro udržení pohonu ve stabilním stavu se pomalu vyčerpávaly. Jádro ale potřebovalo silný iniciační výboj aby se znovu nahodilo.
Oranžové záblesky pod mým křeslem výhružně zintenzivnily. Opravdu jsem měl pocit, že mě někdo sledoval. Vstal jsem a vydal se podél světla. Ve dvou třetinách cesty k doku najednou můj oranžový průvodce odbočil k zádi lodi. Nezaváhal jsem a zamířil za ním. Oranžová záře končila u dveří a když jsem se přiblížil, úplně zhasla. Zastavil jsem před těmi dveřmi.
Nic. Neotevřely se. Vedle dveří byl nápis „Ošetřovna“. Že by tedy opravdu někdo, kdo potřebuje pomoc? Dveře se ale neotvíraly ani nereagovaly na tlačítka na ovládacím pultu. Zkusil jsem mávat rukama, zda tam není detekce „někoho většího“, ale vše bylo bez jakékoli reakce. Byl jsem v rozpacích. Tlačítka mlčela. Ovládací panel mlčel. Světlo mlčelo. Nevěděl jsem jak tomu rozumět.. Prohlížel jsem si chodbu za pomoci mého reflektoru. Mohl jsem jen vpřed, nebo vzad. Už už jsem začínal panikařit, když tu se najednou na zemi znovu objevil malý umělý oranžový pulsar. A pulzoval od můstku zase někam dál dozadu. Dál, kolem zavřených dveří ošetřovny. Chvíli jsem zaváhal, ale nakonec jsem se vydal za ním. Nemohl jsem se ale zbavit pocit, že mě někdo vede a naviguje? Ale proč ta ošetřovna? Nebo to byla jen nějaká zkouška?