Historická nutnost 18 (epilog)

„Zum Teufel!“ zaklel muž, vedle kterého se Emil materializoval na Řezenském náměstí.

Nic neříkal, nikomu se neomlouval, koneckonců byl poslán k čertu, tak jaképak ciráty. Zamířil do své ulice a přivítal se s Agnieszkou, která jeho návrat druhý den vážně nečekala.

 

   „Myslela jsem, že jsi odjel do daleka, Franzi.“
   „Aspoň do Pasova, já vím. Ale já byl opravdu strašně daleko, možná i dál, než jsem si měl kdy troufnout.“
   „Ty tvé věčné podivné řeči!“
   „Něco jsem ti přivezl, Agnieszko.“
   „Co to je?“
   „To jsou hodinky. Už zvonili poledne?“
   „Před chvílí.“
   „Takže to takhle nařídíme a máme pět minut po dvanácté. Jako celý tento svět.“

 

***

 

   Železný kříž se strojem času pověsil Emil na zeď, aby všemohoucí Bůh hlídal jeho rodinu. Žil dál spokojeně, Agnieszka mu porodila ještě dvě děti a z jeho syna Kamila se stal uznávaný učenec. Roky plynuly a bylo pořád co na práci. Na Olomouc, hlavní město času, vzpomínal Emil jen málokdy. Před svým osudem se nikdo neschová.

 

------

 

 

Tuto novelu věnuji Zuzaně Koubkové, autorce knížky Kníže Václav, která mi otevřela cestu do desátého století.