The Black Hole : Virus / Kapitola 3 - Špatná adresa

 

 

                    Kapitola 3 - Špatná adresa

 

 

 

Tessa se znovu podívala na hodinky.

Auto už tu mělo dávno být, ale před hotelem stále nikdo nečekal. Začínala být nervózní. Přehodila si tašku přes rameno a neklidně se rozhlédla po prostorné hotelové hale.

Právě když začínala přemýšlet, jestli se něco nestalo, zahlédla přes prosklené dveře černé auto, které zastavilo přímo před hlavním vchodem.

Tessa se okamžitě narovnala a vstala.

Z auta vystoupili dva lidé a zamířili dovnitř. První byla elegantně oblečená žena s kratšími blond vlasy, pečlivě upravená a s několika dokumenty v ruce. Vedle ní kráčel muž v dobře padnoucím obleku.

Jakmile vstoupili do haly, recepční je okamžitě poznala.

„Dobré ráno, paní Davisová. Dobré ráno, pane Stephensi.“

„Dobré ráno,“ odpověděli oba zdvořile.

Potom se jejich pozornost přesunula k Tesse.

„Vy budete slečna Campbellová, že?“ zeptala se paní Davisová.

„Ano,“ odpověděla Tessa a vykročila k nim.

Paní Davisová jí podala ruku a Tessa ji přijala.

„Těší mě.“

„Mě také.“

Poté si potřásla rukou i s panem Stephensem.

„Tak tedy můžeme vyrazit?“ zeptala se paní Davisová.

„Ano, samozřejmě.“

Tessa si vzala své věci a následovala je ven z hotelu.

Venku je přivítalo nevlídné ráno. Obloha byla zatažená těžkými šedými mraky a déšť vytrvale smáčel chodník před hotelem. Všichni tři proto rychle přešli k přistavenému autu a nastoupili.

Jakmile se dveře zavřely, pan Stephens dal řidiči pokyn k odjezdu.

Vůz se plynule rozjel.

Prvních několik okamžiků nikdo nepromluvil. Tessa seděla s taškou položenou vedle sebe a přes okno sledovala deštěm zmáčené město. Kapky vody stékaly po skle a okolní budovy se za nimi rozpíjely do neostrých obrysů.

Po chvíli ticho prolomila paní Davisová.

„Omluvte nás za to zdržení. Museli jsme ještě dokončit nějakou práci.“

Tessa se k ní otočila.

„To je v pořádku.“

„Skvělé,“ odpověděla paní Davisová s lehkým úsměvem. „Už tam na vás čekají, takže se nemusíte bát. Nepřijedete pozdě.“

Paní Davisová po krátké chvíli pokračovala.

„Prošla jsem si vaši složku a musím přiznat, že jsem docela zírala, jak jste šikovná.“

Tessa při té pochvale lehce zrudla.

„Děkuji,“ odpověděla skromně.

Paní Davisová se pousmála.

„Řekli vám vůbec, co vás čeká, až dorazíme?“

„Popravdě skoro vůbec, takže…“

„Aha.“ Paní Davisová pobaveně povytáhla obočí. „Takže vás nechali pěkně napjatě čekat. Ale buďte bez obav. Do terénu vás zatím rozhodně nevypustíme.“

Tessa se na ni pozorně zadívala.

„Šéfík si vás nejdřív pořádně prohlédne,“ pokračovala paní Davisová. „Seznámí vás s budovou, kolegy, ukáže vám váš pracovní stůl a vysvětlí, jak to u nás chodí. Teprve potom se postupně přesunete k případům a další práci.“

Tessa přikývla.

„Rozumím.“

„Takže žádné starosti. První den vás nikdo nehodí rovnou do vody.“

Tessa se lehce pousmála. Přesně taková slova potřebovala slyšet. Napětí, které v sobě od rána cítila, konečně začalo alespoň trochu polevovat.

Pan Stephens, který do té chvíle mlčel a soustředěně sledoval něco na svém telefonu, najednou zavrtěl hlavou.

„To je strašný.“

Paní Davisová se k němu otočila.

„Copak?“

„Dívám se na hlášení o těch zamořených městech. Jsou tu další.“

Tessa okamžitě zpozorněla.

„Další?“ zeptala se paní Davisová.

„Jo. Jenže tentokrát je to horší než v těch předchozích případech. A podle prvních zpráv taky mnohem nebezpečnější.“

Úsměv z tváře paní Davisové zmizel.

„Jaká oblast?“

Pan Stephens několikrát přejel prstem po displeji telefonu.

„Někde ve Virginii.“

„Proboha,“ vydechla paní Davisová. „Kdo tohle sakra dělá? Je tam vyhlášená karanténa?“

„Jo. Celou oblast už museli uzavřít. Podle toho, co tady píšou, je to vysoce nakažlivé a několik lidí už skončilo v nemocnici.“

Tessa mlčky poslouchala. Ještě před několika okamžiky řešila svůj pracovní stůl a seznamování s kolegy. Teď jako by se atmosféra uvnitř auta během několika vteřin úplně změnila.

„Takže nás čeká další případ,“ pokračoval Stephens. „Budu tam muset poslat svoje lidi.“

Davisová se na něj podívala.

„Koho?“

„To ještě nevím. Jakmile dorazíme, zavolám si pro podrobnější informace a rozhodnu se podle situace.“

Paní Davisová se na okamžik zamyslela.

„A co tam vyslat tým Pereze a Nicholsenové? Oba jsou šikovní a mají dlouholetou praxi.“

Stephens už neodpověděl. Znovu sklopil pohled k telefonu a pokračoval ve čtení nově příchozích informací.

Tessa se otočila k oknu.

Další zamořené město.

Ta slova jí zůstala viset v hlavě.

Nedávalo jí to žádný smysl. Proč by někdo něco takového dělal? A hlavně – čeho se tím snažil dosáhnout?

Pozorovala kapky deště stékající po skle a přemýšlela nad tím, co právě vyslechla. Pokud se podobných případů objevovalo stále víc a tentokrát už byla situace natolik vážná, že musela být uzavřena celá oblast, nebylo možné dál předstírat, že jde o několik náhodných incidentů.

Někdo za tím musel stát.

A ať už to byl kdokoliv, museli ho zastavit dřív, než začnou mizet v karanténě celá města.

Po nějaké době auto konečně zpomalilo a zastavilo.

Tessa odtrhla pohled od okna. Před nimi se tyčila obrovská budova policejní stanice, mnohem větší, než si představovala. Několik okamžiků si ji jen mlčky prohlížela.

„Jsme na místě,“ oznámila paní Davisová.

Všichni vystoupili z auta a společně zamířili ke vchodu. Tessa si přehodila tašku přes rameno, pevněji sevřela notebook a následovala je dovnitř.

Jakmile vstoupili, okamžitě ji zasáhla napjatá atmosféra.

Telefony zvonily téměř bez přestání, lidé přecházeli sem a tam s dokumenty v rukou a od jednotlivých pracovních stolů se ozývaly hlasy zaměstnanců. Někteří telefonovali, jiní něco rychle zapisovali nebo diskutovali se svými kolegy. Celé místo působilo, jako by se právě teď řešilo několik problémů najednou.

Tessa se rozhlížela kolem sebe a snažila se vstřebat co nejvíc.

„Páni, dneska je tu docela frmol,“ poznamenala.

„No,“ zamumlala Davisová při pohledu na ruch kolem nich. „Zajímavé.“

Než stačili pokračovat dál, zamířila k nim žena s deskami v ruce.

„Susan?“

Davisová se otočila.

„Ahoj, Mallory. Ráda tě vidím.“

Tessa si ženu pozorně prohlédla. Od chvíle, kdy vstoupila do budovy, se snažila zapamatovat si každou tvář a každé jméno. Předpokládala, že právě tihle lidé budou od dnešního dne jejími novými kolegy.

Mallory však náhle pohlédla na ni.

„Ehm… to je ta nová?“

„Ano,“ odpověděla Davisová. „Naše nová kolegyně Tessa Campbellová.“

Mallory se zarazila.

Několik vteřin si Tessu prohlížela od hlavy až k patě, potom sklopila oči k dokumentům, které držela v ruce.

„Tak to bude asi nějaká chyba.“

Davisová se zamračila.

„Jak to myslíš, chyba?“

„No…“ Mallory otevřela desky a přejela prstem po jedné ze stránek. „Podle informací, které tady mám, má být naší novou kolegyní pětačtyřicetiletá žena střední postavy s černými vlasy.“

Davisová na ni několik vteřin jen nevěřícně hleděla.

„Cože?“

Rychle jí nahlédla do dokumentů a potom se otočila k Tesse.

„Tak teď tomu vůbec nerozumím.“

Tessa zůstala stát na místě s naprosto stejným výrazem. Ještě před několika minutami měla za to, že právě dorazila do svého nového zaměstnání. Teď se kolem ní lidé bavili o tom, že tu vlastně vůbec nemá být.

„Co se tady děje za akci?“

Ke skupince právě přistoupil další muž.

Mallory se na něj otočila.

„Máme tu zřejmě nějaké nedorozumění s novou kolegyní. Tahle je na náš popis trochu moc mladá.“

Muž se podíval na Tessu. Chvíli si ji prohlížel, potom jako by mu něco došlo.

„Moment.“ Ukázal na ni. „To je ta nová stážistka. Tessa, že?“

„Ano,“ odpověděla zmateně Tessa.

Muž se pousmál.

„Tak potom je všechno v pořádku. Tedy… skoro.“ Podíval se na ostatní. „Slečna Campbellová k nám nepatří. Má tu pouze zajištěný odvoz. Lucy s ní pojede kolem šesté večer na nádraží. Tam už bude mít připravený vlak do cílové stanice.“

Davisová se na něj nevěřícně zadívala.

„A proč mi tohle nikdo neřekl? Já celou dobu myslela, že je to ona.“

Muž pokrčil rameny.

„Netuším. Asi nějaká interní chyba.“

„Interní chyba?“ zopakovala Davisová ostře. „Právě jsem vyzvedla z hotelu mladou holku, která do naší agendy ani nepatří, přivezla ji až sem a ty mi řekneš, že je to interní chyba? Jak asi teď vypadám?“ Rozčileně rozhodila rukama. „Kdo tohle má na starosti?“

Na okamžik se rozhostilo ticho.

Potom Mallory odpověděla.

„Jeffrey Scott. Manažer oddělení.“

Davisové se výraz okamžitě změnil.

„Scott? Jasně.“ Hořce se uchechtla. „Ten debil mi totiž jde po krku. Teď už je mi to jasný.“

Tessa stála opodál a začínala si připadat čím dál nepříjemněji. Přestože dobře věděla, že záměnu nezpůsobila, nedokázala se zbavit pocitu, jako by celý ten zmatek vznikl kvůli ní.

Davisová už nic dalšího neřekla. Otočila se a společně se Stephensem rázně odešla chodbou pryč.

Tessa zůstala stát na místě.

A teď co?

Nikdo jí neřekl, kam má jít, kde má čekat ani co se bude dít dál. Jen věděla, že v šest večer má jet s nějakou Lucy na nádraží.

Muž, který před chvílí přišel, si jejího rozpačitého výrazu všiml a přistoupil blíž.

„Jste v pořádku?“ zeptal se. „Nechcete vodu? Kávu?“

Tessa zavrtěla hlavou.

„Ne, děkuji.“

„Moc se omlouvám za tenhle zmatek,“ pokračoval. „Mimochodem, já jsem Jerry.“

„Tessa.“

„Já vím,“ pousmál se. „A právě v tom je nejspíš celý problém. Máte stejné jméno jako naše nová kolegyně. Někdo vás zřejmě při vyřizování podkladů zaměnil.“

Tessa si povzdechla.

To tedy začíná.

„Každopádně v databázi máme správně uvedeno, že od nás s vámi pojede kolegyně, která vás doprovodí na vlakové nádraží. Odtud budete pokračovat na místo svého skutečného přidělení.“

Tessa chvíli mlčela.

„A můžu konečně vědět kam?“ zeptala se. „Protože zatím nemám skoro žádné informace a byla bych ráda, kdybych věděla alespoň něco.“

„Jistě.“

Jerry otevřel desky, které držel pod paží, vytáhl z nich jeden dokument a krátce do něj nahlédl.

„Budete tady.“

Otočil papír směrem k ní.

NYPD – 98th Precinct, Ridgewood Station.

Tessa si název přečetla ještě jednou.

Nic.

O té policejní stanici nikdy neslyšela.

Jerry si jejího nechápavého výrazu okamžitě všiml.

„Asi vám to nic neříká, že?“

Tessa zavrtěla hlavou.

„Upřímně? Vůbec.“

„To mě nepřekvapuje. Je to starší stanice. Rozhodně není tak velká jako tahle a ani tam nečekejte takový provoz.“ Jerry se pousmál. „Je menší, trochu zastaralejší, ale podle mě je pro začátek ideální. Nebudete hozená rovnou doprostřed tohohle blázince.“

Tessa se ještě jednou zadívala na název vytištěný na dokumentu.

98th Precinct. Ridgewood Station.

Takže tam měla skutečně začít.

Ne tady.

A do odjezdu jejího vlaku zbývalo ještě několik dlouhých hodin.

Jerry se na Tessu ještě chvíli díval, jako by přemýšlel, co s ní teď vlastně udělat.

„Jestli chcete, můžete zatím počkat u mě v kanceláři,“ nabídl jí. „Do šesti je ještě spousta času.“

„Děkuji, ale nechci vás rušit při práci.“ Tessa se krátce rozhlédla po rušné chodbě. „Není někde poblíž nějaká restaurace?“

„Jo, jedna je hned přes ulici.“

Jerry jí vysvětlil, kudy přesně má jít. Tessa si místo rychle poznamenala do telefonu a potom ji ještě něco napadlo.

„A bylo by možné, abych se s tou paní, která se mnou pojede na nádraží, setkala přímo tam?“

„S Lucy? Jasně. Zařídím to.“

„Děkuji.“

Tessa si vzala své věci, rozloučila se s Jerrym a vydala se k východu.

Potřebovala být chvíli sama.

Jakmile vyšla z budovy, znovu ji přivítal déšť. Naštěstí Jerry nelhal – restaurace se skutečně nacházela jen přes ulici. Tessa si přitiskla tašku blíž k tělu a rychle přeběhla na druhou stranu.

Když otevřela dveře restaurace, okamžitě ji ovanul příjemně teplý vzduch.

Po chladném a deštivém ránu to byla vítaná změna.

Vybrala si místo na pohodlné sedačce u okna, odložila si věci vedle sebe a zadívala se ven. Přes sklo pozorovala auta projíždějící po mokré silnici a lidi schovávající se pod deštníky.

Teprve teď si uvědomila, že jí docela vyhládlo.

Po chvíli k ní přišla servírka.

„Co si dáte?“

Tessa krátce nahlédla do jídelního lístku.

„Dám si rýži s kari, prosím. K tomu vodu a kávu.“

„Jistě. Hned to bude.“

Servírka si objednávku zapsala a odešla.

Tessa se opřela do sedačky a dlouze vydechla.

Takhle si svůj první pracovní den opravdu nepředstavovala.

Měla za sebou cestu s lidmi, kteří ji považovali za někoho úplně jiného, návštěvu policejní stanice, kam vůbec nepatřila, a teď seděla sama v restauraci a čekala několik hodin na ženu, kterou v životě neviděla, aby ji doprovodila na vlak.

A její skutečné pracoviště?

O tom zatím věděla jen název.

Tessa sáhla po telefonu a otevřela zprávy. Chvíli přemýšlela, co mámě vlastně napsat. Rozhodla se, že zmatky z dnešního rána raději vynechá.

Tak už jsem tak trochu v pracovním zápřahu. Zatím hlavně papírování a organizační věci. Večer pojedu s asistentkou, která mě nasměruje na místo, kam mám nastoupit. Až tam budu, zavolám ti.

Zprávu odeslala a položila telefon na stůl.

Chvíli jen seděla a pozorovala déšť za oknem.

Potom si vzpomněla na něco, co měla schované v tašce.

Vytáhla svůj deník.

Začala si ho psát krátce po maturitě. Původně mělo jít jen o několik poznámek, způsob, jak si uchovat vzpomínky na období, kdy se její život začal měnit. Nakonec se z toho stal zvyk. Psala si do něj všechno možné – věci, které zažila, lidi, které potkala, okamžiky, na které nechtěla zapomenout, i ty, na které by možná nejraději zapomněla.

Otevřela ho přibližně uprostřed.

Pomalu listovala stránkami.

U některých zápisů se musela pousmát. U jiných dokonce tiše vyprskla smíchy, když si uvědomila, jak vážně tehdy brala věci, které jí dnes připadaly naprosto směšné.

Pak otočila další stránku.

Úsměv jí zmizel ze rtů.

Riley.

Stačilo jediné jméno.

Srdce jí při pohledu na něj podivně poskočilo.

Prsty zůstaly nehybně položené na okraji stránky a ruch restaurace jako by na několik vteřin ustoupil někam do pozadí.

Riley.

Tessa pomalu přejela očima po několika řádcích svého starého zápisu, ale po chvíli přestala číst.

Kde vůbec teď je?

Ta otázka ji překvapila.

Naposledy ho viděla po skončení školy.

A rozhodně se nerozešli způsobem, na který by ráda vzpomínala.

Tessa se opřela zády o sedačku a zadívala se přes okno ven.

Od té doby o něm prakticky nic nevěděla.

Nevěděla, kam odešel.

Nevěděla, co dělá.

A vlastně ani nevěděla, jestli si na ni po tom všem ještě někdy vzpomněl.

Pohled jí znovu sklouzl ke jménu napsanému na stránce.

Možná bylo lepší některé věci nechat v minulosti.

Jenže kdyby tomu skutečně věřila, nejspíš by jí při pohledu na jeho jméno nezačalo srdce tlouct o něco rychleji.

Po chvíli se servírka vrátila s objednaným jídlem a pitím.

„Prosím.“

„Děkuji.“

Tessa odložila deník stranou a pustila se do jídla. Rýže s kari byla překvapivě dobrá a po všem, co od rána zažila, jí teplé jídlo přišlo vhod. Teprve během prvních několika soust si uvědomila, jak moc byla vlastně hladová.

Když dojedla a napila se vody, odstrčila prázdný talíř stranou a vzala do rukou šálek kávy.

Konečně chvíle klidu.

Přesně to teď potřebovala.

Jen ona, horká káva a několik hodin, během kterých po ní snad nebude vůbec nikdo nic chtít.

„Vy musíte být Tessa, že?“

Tessa sebou lehce trhla.

Vzhlédla.

Naproti ní stála žena kolem čtyřiceti let, střední postavy, s delšími hnědými vlasy. Přes rameno měla zavěšenou kabelku a přátelsky se na ni usmívala.

„Ano,“ odpověděla Tessa trochu nejistě.

„Výborně.“ Žena si odložila kabelku. „Já jsem Lucy. Váš doprovod na nádraží.“

Tessa si viditelně oddechla.

„Aha. Samozřejmě.“

Vstala a obě ženy si podaly ruce.

„Těší mě.“

„Mě také.“

Lucy se posadila naproti ní.

„Vidím, že jste z toho dnešního zmatku ještě trochu mimo.“

Tessa se pousmála.

„Trochu.“

„Naprosto vás chápu. Tohle se nám ještě nikdy nestalo.“ Lucy zavrtěla hlavou. „Ale jak víte, jsme jenom lidé.“

„To je v pořádku,“ ujistila ji Tessa. „Nakonec se vlastně nic nestalo.“

„To jsem ráda.“

Tessa ukázala na jídelní lístek.

„Dáte si kávu?“

„Ano, ráda. Máme ještě čas. Vlastně jsem za vámi přišla schválně o něco dřív, abychom se před cestou trochu poznaly.“

„Chápu.“

Lucy si objednala kávu a po několika minutách ji servírka přinesla. Zároveň odnesla Tessin prázdný talíř.

„Děkuji,“ řekla Tessa.

Jakmile servírka odešla, Lucy si promíchala kávu a znovu obrátila pozornost k Tesse.

„Hlavně už se nemusíte ničeho obávat. Teď je všechno podle plánu. Vlak odjíždí v 18.10, takže máme dost času.“

Tessa přikývla.

To byla po dnešním ránu příjemná změna.

„Navíc jsem dostala další instrukce,“ pokračovala Lucy.

Tessa zbystřila.

„Na nádraží na vás bude čekat velitel Anthony Jack. Stačí mu říkat Jack, všichni mu tak říkají.“

„Dobře.“

„Je to velitel jednotky, ke které budete patřit, takže vlastně i váš přímý nadřízený. Bude na vás čekat na cílovém nádraží a osobně vás odveze na stanici.“

Tessa mlčky poslouchala a snažila se všechny nové informace zapamatovat.

„Až tam dorazíte, v klidu vás provedou budovou,“ pokračovala Lucy. „Seznámíte se s kolegy i s ředitelem, ukážou vám pracovní místo a vyřídíte administrativu. Dostanete zaměstnaneckou kartu, potřebné vybavení, pracovní oblečení a všechno ostatní, co budete potřebovat.“

Tessa na ni chvíli jen hleděla.

Najednou toho bylo docela hodně.

Ale tentokrát jí to vůbec nevadilo. Naopak. Po ranním zmatku byla ráda, že konečně slyší jasný plán a že místo, kam míří, je skutečně tím správným.

Lucy se napila kávy.

„A potom vám ukážou váš apartmán.“

Tessa zamrkala.

„Řekla jste apartmán?“

„Ano.“

„Já budu mít vlastní ubytování?“

Lucy přikývla.

„Váš předchozí manažer vám zajistil ubytování, které máme k dispozici pro policisty a další zaměstnance. Budete mít vlastní apartmán přibližně dvacet minut od stanice.“

Tessa překvapeně povytáhla obočí.

S tím nepočítala.

„Je už všechno zařízené,“ pokračovala Lucy. „Přístup budete mít přes svoji čipovou kartu, takže se o nic nemusíte starat. Jakmile ji dnes dostanete, budete mít vyřešenou stanici i ubytování.“

Tessa se konečně uvolněněji usmála.

„Tak to je skvělé. Děkuji.“

„Nemáte vůbec zač.“

Tessa sevřela mezi dlaněmi teplý šálek kávy a na okamžik se zadívala ven na déšť.

Poprvé od chvíle, kdy ráno opustila hotel, měla pocit, že se věci konečně začínají ubírat správným směrem.

Čekala ji cesta vlakem, nové město, noví kolegové, vlastní apartmán a práce, kvůli které sem vůbec přijela.

Teď už zbývalo jen skutečně dorazit na místo.

A začít.

Odpoledne uteklo mnohem rychleji, než Tessa očekávala.

S Lucy si překvapivě rychle padly do noty. Zpočátku se jejich rozhovor točil hlavně kolem práce, stanice a toho, co Tessu v následujících dnech čeká, ale postupně se dostaly i k úplně obyčejným věcem.

Povídaly si o škole, rodině, trapných pracovních začátcích i lidech, které během let potkaly. Lucy dokonce vytáhla telefon a začala Tesse ukazovat staré fotografie ze svých prvních let v práci.

„Ne,“ vyprskla Tessa smíchy při pohledu na jednu z nich. „Tohle jste vážně vy?“

„Bohužel.“

„Ten účes…“

„Ani slovo.“

Obě se rozesmály.

Napětí z rána bylo dávno pryč. Tessa se přistihla, že na několik hodin úplně zapomněla na zpackané vyzvednutí, špatnou policejní stanici i nepříjemný pocit, který měla po probuzení.

Lucy byla jednoduše příjemná společnost.

Po chvíli se však podívala na hodinky.

„No, Tesso… naše příjemné odpoledne nějak rychle uteklo.“

Tessa se podívala na čas.

17.05.

„Je čas, abychom vyrazily,“ dodala Lucy.

„Jasně.“

Tessa si začala balit věci. Když došly k pultu a chtěla zaplatit, Lucy ji zastavila.

„Nechte to.“

„Ale já si to zaplatím.“

„Ani náhodou.“

Tessa se na ni pobaveně podívala.

„Lucy…“

„Berme to jako malou omluvu za ten dnešní chaos.“

Než Tessa stačila protestovat, Lucy už účet zaplatila.

„Tak dobře,“ vzdala to Tessa. „Ale děkuju.“

„Nemáte zač.“

Cestou na nádraží pokračovaly v rozhovoru, jako by se znaly mnohem déle než několik hodin. Ještě předtím se musely zastavit v hotelu, kde měla Tessa uložený kufr a zbytek svých věcí. Potom už zamířily rovnou na vlakové nádraží.

Když dorazily, Lucy zaparkovala a obě vystoupily.

Tessa vytáhla kufr, přehodila si tašku přes rameno a společně zamířily dovnitř.

Nádraží bylo prostorné a upravené. Vysoko nad jejich hlavami visely informační tabule s odjezdy jednotlivých spojů a halou se nesl tlumený hluk rozhovorů, koleček kufrů a pravidelných hlášení z reproduktorů.

Lucy se zastavila.

„Tak, Tesso.“

Od jejich společného odpoledne už si potykaly.

Lucy vytáhla z kabelky jízdenku a podala jí ji.

„Tady máš lístek.“

„Díky.“

„A ještě něco.“

Vzala telefon a nadiktovala Tesse své číslo. Tessa si ho okamžitě uložila.

„Kdybys cokoliv nevěděla nebo něco potřebovala, prostě zavolej nebo napiš. Když budu moct, pomůžu ti.“

Tessa schovala telefon.

„Opravdu ti děkuju za všechno.“

Lucy se usmála.

„Ale prosím tě. Nic to nebylo. Pojď, doprovodím tě.“

Společně prošly nádražní halou až na příslušné nástupiště.

Vlak už tam čekal.

Tessa se na něj zadívala a na okamžik pocítila zvláštní sevření v žaludku.

Takže je to opravdu tady.

Lucy se zastavila vedle ní. 

„Tak šťastnou cestu, Tess.“

Objala ji a Tessa jí objetí oplatila.

„Díky.“

„A rozhodně dej vědět, až dorazíš.“

„Samozřejmě.“

Tessa uchopila madlo kufru.

„Tak ahoj.“

„Ahoj. A hodně štěstí!“

Ještě jednou si zamávaly a Tessa nastoupila.

Uvnitř vytáhla jízdenku a podívala se na číslo svého kupé.

223.

Do odjezdu zbývalo přibližně deset minut.

Pomalu procházela vagónem a kontrolovala čísla jednotlivých kupé, dokud konečně nenarazila na to své.

Otevřela dveře a vstoupila dovnitř.

Bylo prázdné.

„Výborně,“ zamumlala si pro sebe.

Kufr s menší námahou uložila do prostoru nad sedadly, kabelku a tašku položila vedle sebe a posadila se k oknu.

Venku ještě zahlédla Lucy.

Tessa zvedla ruku a naposledy jí zamávala. Lucy si jí všimla, s úsměvem zamávání opětovala a potom se vydala pryč z nástupiště.

Tessa ji sledovala, dokud jí nezmizela z dohledu.

Potom se opřela do sedadla.

Ve vlaku bylo příjemně teplo. Možná až příliš. Sundala si proto černé sako a zůstala jen v bílé košili. Sako položila vedle své tašky a pohodlněji se usadila.

Podívala se na hodinky.

Do cíle ji čekala přibližně hodina a půl.

Hodina a půl, než začne skutečná část jejího nového života.

Tessa se chvíli dívala z okna a potom znovu zkontrolovala hodinky.

Do odjezdu zbývalo šest minut.

Z chodby za dveřmi kupé k ní doléhaly tlumené hlasy a zvuk kroků dalších cestujících, kteří stále nastupovali a hledali svá místa. Občas kolem jejího kupé někdo prošel s kufrem, jehož kolečka hlasitě drnčela po podlaze.

Tessa ještě jednou nahlédla na jízdenku.

Podle údajů na ní měla mít celé kupé rezervované pouze pro sebe.

To jí vyhovovalo.

Po dnešním dni jí trocha soukromí rozhodně neuškodí.

Sáhla do tašky, vytáhla notebook a položila si ho na malý stolek pod oknem. Jakmile ho otevřela, rozhodla se udělat něco, co měla v plánu už od chvíle, kdy jí Jerry konečně prozradil místo jejího skutečného přidělení.

Vytvořila novou složku.

NYPD – 98th Precinct, Ridgewood Station

Chvíli na název hleděla.

Ještě ráno vůbec netušila, kde skončí. Teď už alespoň znala místo, které se mělo stát jejím novým pracovištěm. Raději si všechny informace uloží přehledně na jedno místo, aby je později nemusela znovu složitě hledat.

Na chodbě mezitím ruch pomalu ustával.

Poslední cestující nastupovali do vlaku a jednotlivá kupé se zaplňovala.

Potom se z reproduktorů ozvalo hlášení.

Poslední cestující byli vyzváni, aby urychleně nastoupili. Vlak se měl za několik okamžiků vydat na cestu.

Tessa zvedla oči od notebooku.

Venku stále hustě pršelo. Kapky bubnovaly do okna a po skle stékaly v nepravidelných proudech. Obloha potemněla ještě víc než předtím a v dálce ji náhle prořízl záblesk.

O několik vteřin později se ozvalo zahřmění.

Tessa se zadívala ven.

„Páni… docela děsivé počasí,“ zamumlala.

Další záblesk na okamžik ozářil celé nástupiště.

Pak zaslechla ostré zapískání průvodčího.

Vzápětí se ozvalo postupné zaklapnutí dveří.

Bylo rozhodnuto.

Tessa zavřela notebook, opřela se do sedadla a zadívala se z okna.

Uplynula sotva minuta, když sebou vlak lehce trhl.

Nástupiště se začalo pomalu pohybovat kolem ní.

Nejdřív téměř neznatelně, potom stále rychleji. Světla nádraží, lavičky i několik posledních lidí pod deštníky postupně mizely za oknem, dokud je úplně nepohltila deštivá šeď.

Tessa mlčky sledovala, jak nádraží zůstává za ní.

Teď už nebylo cesty zpět.

Vlak nabíral rychlost a vezl ji vstříc místu, které ještě nikdy neviděla. K lidem, které neznala. K práci, o níž zatím věděla jen zlomek toho, co ji ve skutečnosti čekalo.

Venku znovu zahřmělo.

Tessa se pohodlněji opřela a sledovala proudy vody stékající po skle.

Její nová cesta právě začala.

 

 

Pokračování příště