Zpověď mezi řádky, 10

Anotace: 10. kapitola je o mém zplnoletnění, rozchodu se Šimonem a také o tom, jak jsem poznala Richardovu úchylku.

Sbírka: Zpověď mezi řádky

...

Než budu pokračovat ve vyprávění, shrnu události, které mě potkaly po mém prvním vystoupení v Berlíně.

Krátce před letními prázdninami jsem oslavila šestnácté narozeniny. Byla to skromná oslava za přítomnosti členů kapely, Andělky a zvukaře Wila, který přijel z Německa. Nejsem natolik domýšlivá, abych si myslela, že přijel jenom kvůli mé oslavě, bylo jasné, že chtěl vidět Andělku.

Týden po oslavě jsem si podala žádost o zplnoletnění. Soudy mohou nezletilce, kterým jsem v té době byla já, zplnoletnit z několika důvodů, mezi které patří zejména těhotenství a následný sňatek. To se mně však netýkalo. Dále je možné nezletilce zplnoletnit z důvodů podnikání, případně z dalších relevantních důvodů. Mými relevantními důvody byly: smrt rodičů, a tedy osiření s tím, že mi po sobě zanechali dostatečný majetek k obživě, a další relevantní důvody - cestování za hranice ČR nebo za hranice Evropské unie s kapelou bez přítomnosti zákonného zástupce. Od té chvíle jsem byla v šestnácti letech dospělá. Nicméně by mi stejně nikde neměli prodat alkohol, nesměla jsem ještě řídit, zato od té doby mohu rozhodovat o svém vlastním životě.

Po našem prvním koncertě též ochladl můj vztah se Šimonem. Zřejmě v tom hrály roli drogy. Šimon je naprosto odmítal, zatímco já se kokainu nebránila, ba co víc, dopřávala jsem si ho při každé příležitosti – hlavně na zkouškách s kapelou a někdy i mimo ně. Byl to začátek poměrně divokého období v mém dosavadním životě.

Na začátku letních prázdnin se se mnou Šimon rozešel. Zasáhlo mě to méně, než by se dalo čekat. Sbalila jsem se a přestěhovala se z jejich domu zpět do bytu po rodičích. Bude to znít asi dost sobecky, ale mnohem více mě zasáhlo, že se také rozhodl odejít z kapely. Najednou jsme neměli kytaristu a já ještě neuměla ani zdaleka hrát natolik dobře, abych ho mohla zastoupit. I kdybych to uměla, zřejmě bych nedokázala zpívat a hrát současně, a tak nám nezbylo nic jiného než začít hledat někoho dalšího. Zrušili jsme dva koncerty, které jsme měli odehrát v létě. Bylo jasné, že bychom to nestihli nazkoušet. Pozvali jsme několik kluků, kteří s námi chtěli hrát, ale na Šimona se nehrabali ani náhodou a mně začalo docházet, že sehnat kvalitního muzikanta v té záplavě rádoby kytaristů nebude jednoduchá věc.

Richard v létě odjel domů do Berlína s tím, že bude mít dům pro sebe, a když budu chtít, mohu trávit léto u něho. Že budeme obrážet kluby a třeba se nám podaří najít kytaristu tam. Vzala jsem ho za slovo a hned v polovině prvního prázdninového týdne odjela autobusem do Berlína.

Když jsem následně zamířila taxíkem k jeho domu, snažila jsem se mu dovolat na mobilní telefon, leč marně. Měla jsem mu zavolat den předem, že přijedu. Moc jsem to ale neřešila a říkala si: pokud ho nezastihnu doma, ubytuju se třeba v nějakém hotelu a pak se uvidí.

Dorazila jsem k jeho domu v podvečer. Zazvonila jsem, avšak nepřišel mi otevřít. Už jsem přemýšlela o tom, že si znovu zavolám taxi a pojedu něco hledat, když mě ještě napadlo otevřít branku. A hele! Branka nebyla zamčená, a tak jsem vešla do předzahrádky. Nato jsem zjistila, že i hlavní dveře jsou odemčené, a tak jsem vstoupila dovnitř. Připadala jsem si v tu chvíli tak trošku jako lupič… ale co, pozval mě, pozval, tak jaképak okolky. Telefon nebere, na zvonek nereaguje, trochu ho překvapím.

Prošla jsem přízemí, nikdo tam nebyl. Nikdo nebyl ani nahoře, ani na zahradě. Možná je ve sklepě? Věděla jsem, že má dole malou provizorní zkušebnu, kde cvičí na bicí. Sešla jsem po schodech dolů do sklepa, otevřela dveře do zkušebny, ale bicí stály osamoceně. Richard nikde. No co, když už jsem byla ve sklepě, kouknu i do dalších dveří, které se tam nacházejí. V další místnosti se nacházel plynový kotel a v další uskladněné naložené okurky, zelí, brambory a bedny s pivem.

Otevřela jsem poslední dveře a zůstala překvapeně stát. Místnost byla osvětlená silným reflektorem u stropu a byla bíle vykachlíkovaná jako nějaká koupelna. Nicméně se zde nenacházela vana ani sprcha. Přímo uprostřed místnosti stála na koberečku polstrovaná stolička, na ní byla přivázaná holka! Dlouhovlasá blonďatá a drobná holčina klečela na čtyřech, stoličku pod sebou. Břicho a hruď měla podepřené stoličkou, předloktí přikurtované k ocelovým nohám stoličky koženými řemeny, rukama se opírala o podlahu, stejně tak stehna měla přivázaná, kolena na zemi. Něco takového jsem nikdy neviděla! Chvíli jsem bojovala s pocitem, že jsem zřejmě přišla docela nevhod. Nemohu říct, že by mě ten výjev nějak vyděsil. Byla jsem překvapená, to ano, ale také zvědavá. Richarde, Richarde, ty se teda nezdáš, říkala jsem si a nepochybovala o tom, že to má na svědomí právě on. Však říkal, že bude mít dům jenom pro sebe. Nějak se zapomněl zmínit, co dělá, když je doma sám…

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Holčina zaregistrovala, že někdo přišel a pootočila hlavu mým směrem. Viděla jsem, že má v ústech roubík - kožený roubík s červenou děrovanou kuličkou v ústech. Přes oči měla zavázaný černý šátek. Něco zamumlala, ale kvůli roubíku ji nebylo vůbec nic rozumět.

Přišla jsem blíž, abych si mohla lépe prohlédnout stoličku. Zajistila jsem, že její ocelové nohy jsou zřejmě polohovatelné. Každá z nich by se měla dát snižovat nebo zvyšovat otočným šroubem a nařídit podle velikosti postavy, kterou podpírají.

Holka sebou trhla, když jsem se přiblížila. Mohla být jenom o dva nebo tři roky starší než já. Došlo mi samozřejmě hned, že se tu dějí nějaké sexuální hrátky. Holka sebou začala zmítat a vypadalo to, že chce něco říct. Možná se jí to nelíbilo? Také se však mohu mýlit. Přemýšlela jsem co dál. Měla bych radši vypadnout, někde se ubytovat a počkat, než se Richardovi dovolám? Ale ne, docela mě zajímalo, co se to děje. Dřepla jsem si k ní a sundala jí šátek. Měla oči zarudlé od pláče a koukala na mě jako splašené zvíře. Povolila jsem řemínek roubíku…

„… zkurvysyn!“ vyprskla plačky… „rozvážeš mě, viď že jo? Prosím! Rozvaž mě!“

Chvíli jsem ji pozorovala. „Hm, hm… ty ses nenechala svázat dobrovolně?“ zeptala jsem se jí s jistým pocitem neklidu z toho, že vlastně Richarda ještě vůbec neznám. Co když on…

„… ale hovno! Jenže říkal, že za chvíli přijde! Už jsem tady celý podělaný hodiny! Rozvaž mě prosím tě, já už chci pryč!“ natahovala a vypadalo to, že opět začne brečet.

Opět sebou zazmítala, ale kožené řemeny držely pevně. Trošku mi jí bylo líto. Nicméně, když to podstupuje dobrovolně, asi bych Richarda neměla připravovat o zábavu. Najednou mě něco napadlo. Takový šílený nápad. Bláznivina. Co kdybych Richarda překvapila? Připravila mu takové překvapení, že z toho bude úplně paf? Holka má dlouhé a blonďaté vlasy jako já, je drobná, máme podobnou postavu. Já jsem možná o malinko hubenější…co kdybych…

„… a co kdybych tě rozvázala? Dala bys mi svoje spodní prádlo?“

Holka na mě vykulila oči: „Cože?!“ vyhrkla, jako by špatně slyšela.

„Tak. Když tě pustím, dáš mi svoje spodní prádlo. Pak mi utáhneš řemeny, jako to máš teď ty, dáš mi roubík a šátek přes oči.“

Čučela na mě jako spadla z višně.

„Tak co? Jdeš do toho nebo ne?“ zeptala jsem se.

„To přece nemyslíš vážně?!“ zaskuhrala.

Pokrčila jsem rameny a odpověděla: „Když nechceš… jak myslíš,“ a sáhla jsem pro šátek, abych jí ho zase uvázala přes oči…

„Ne! Ne! Počkej, počkej! Tak jo, dám ti svoje spodní prádlo,“ zaječela.

„A já ti dám svoje. Mám s sebou nějaké čisté, jo?“ řekla jsem spokojeně a postupně ji rozepnula řemeny kolem rukou a nohou. Šlo to lehce, řemeny byly opatřeny jednoduchými přezkami. Brzy byla osvobozena.

Žádná slova díků se nekonala. Sundala jsem si ze zad batůžek a dala jí jedny svoje kalhotky a podprsenku. Svlékla jsem se do naha a oblékla její spodní prádlo. Nato jsem si klekla přes stoličku a nechala si uvázat ruce i stehna do řemenů. Potom mi šátkem zavázala oči a utáhla roubík. Přes děrovanou a dutou kouli v ústech se dalo dýchat dobře. Nemusela jsem se bát, že bych se udusila. Potom holka odešla a já čekala na Richarda.

Zvláštní pocit, být spoutaná a nemoci se hnout. Představa, že přijde muž, který si mě vezme v tomto okamžiku bezmoci, byla velice vzrušující. Začalo mi tikat v klíně. Ale ne! Tu představu jsem rychle zaplašila. Jde přece o Richarda! napomenula jsem se a v čekala až přijde. Takové překvapení určitě nečeká! Snad nebude naštvaný. Ale to ne, Richard určitě nebude naštvaný. Bude to sranda.

Po nějaké době mě začínala pobolívat otlačená kolena. Začínala jsem chápat, proč chtěla holka pryč, jestli tu byla už několik hodin. Být v jedné poloze delší dobu není žádný med. Ale jak poznala, že je tady už hodiny? říkala jsem si. Když jste v jedné poloze bez možnosti kontroly času, po nějaké době vám i minuta připadá jako věčnost. Hlavně trpělivost! napomínala jsem se a snažila se v sevření řemenů trochu pohnout, abych alespoň trochu změnila polohu. Dokázala jsem se maximálně trochu prohnout v zádech, nic víc.

Když tu jsem uslyšela zvuk kliky. Dveře se otevřely. Někdo vešel a dveře za sebou zavřel. Je to Richard? Otočila jsem tím směrem hlavu, ale přes šátek jsem nic neviděla. Překvapení! chtěla jsem zavolat, ale veliká děrovaný koule v puse mi znemožňovala mluvit. Ozvalo se jenom nesrozumitelné mumlání.

„Promiň, že mi to tak dlouho trvalo,“ ozval se Richardův hlas, „jeden obchod měl zavřeno a v dalším to neměli. Musel jsem zajet až k Ulrichovi za město.“

Cože? Co kupoval? Opět jsem se snažila ozvat, ale nešlo to. Roubík mě spolehlivě umlčel. Překvapení se tedy nekonalo. Co budu dělat? Copak mě nepoznal? Richarde, to jsem já! snažila jsem se volat česky a říkala jsem si, že snad v tom mumlání pozná češtinu a rozsvítí se mu. Čeština nečeština, roubík z toho dělal naprosto cizí a nesrozumitelný jazyk.

„Šššš, prosím tě, Emmi, klid, už to bude, neboj se…“ říkal Richard, který před sebou stále viděl tu blonďatou holku, kterou tady uvázal… „dám ti co proto. Byla jsi zlobivá kurvička, co?“ pokračoval. Já ti dám kurvičku! Počkej, až mě rozvážeš!

Podle zvuku jsem poznala, že roztrhl nějaký igelit – asi obal „té věci“, kterou kupoval.

Najednou bylo ticho. Byl klid, až jsem si říkala, co se děje? Někam odešel? Nebo si všiml, že před sebou nemá Emmi, ale mě?

„Tak se na to podíváme, co říkáš…“ spíše konstatoval, než že by se ptal.

Ucítila jsem, že mě uchopil zezadu za kalhotky a pomalým pohybem je stáhl dolů. Zadeček a dírku mi ovanul chladnější vzduch.

Nicméně jsem si uvědomovala, že je to velice vzrušující. Být lapena v řemenech, nemoci se hnout, zatímco si Richard prohlíží můj zadeček a přirození. Ale je to jenom můj kamarád, nic víc! Copak mě opravdu nepoznal?! To je přece absurdní!

„Ty jsi nějaká nažhavená, kurvičko. Vypadá to, že jsi pěkně mokrá.“

Richarde, Šmarjá, to jsem já! snažila jsem se a vrtěla se v řemenech.

„Potřebuješ to pěkně tvrdě, co?“ pokračoval v monologu a… najednou mě silně plácl po zadečku. Nečekal jsem to a vykvíkla přes roubík. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že mě Richard skutečně nepoznal. Že jsem mu nyní vydána na milost a nemilost. Nemohla jsem se hnout, nemohla jsem mluvit. Zvláštní pocit bezmoci. Ten pocit mě ale vzrušoval. Za sebou jsem měla Richarda a nevěděla, co bude následovat. Bylo mi však jasné, že poznám Richardovu stránku, kterou jsem ještě neznala…

… PRÁSK! šlehlo mě něco ostře přes zadek. Škubla jsem sebou a do očí mi vyhrkly slzy. Šmarjá, o to bylo?! Nějaká rákoska?! To snad…

…PRÁSK!... zavzdychala jsem bolestí i překvapením z toho, co mi to TO Richard dělá…

…další a další rány. Každá rána uděřila na trochu jiné místo než ta předchozí. Po každé ráně jsem sebou cukla a vykřikla. Chtěla jsem utéct, ale nešlo to. Mé prosby, aby toho nechal, se míjely účinkem, protože mi přes roubík nebylo rozumět… ten pocit bezmoci ve mě narůstal, a co hůř, vzrušoval mě čím dál víc. Hodně. I přes bolest mi při každé ráně v klíně zatikalo a čím víc jsem si uvědomovala bezvýchodnost situace, tím to bylo intenzivnější. Začala jsem se smiřovat s tím, co se děje, s tím, že mě Richard tříská rákoskou i s tím, co možná ještě přijde. Neměla jsem jinou možnost než se s tím smířit. Smířit se s tím, že mě nepoznal, a že jsem nyní v Richardových rukou jako loutka, jako hračka zbavená své svobody všanc jeho chtíči.

…PRÁSK!

… a pak byl najednou klid. Zadeček jsem měla v jednom ohni, ale stejně tak horko polévalo moji dírku, ve které mi škubalo.

Richard mě zezadu popadl za vlasy a surově mi zvedl hlavu, až to zabolelo. „Tak co? Líbí se ti to kurvičko?!“ zeptal se a já mumlala, že ne, ale nějak jsem si nemohla pomoci, vlastně se mi to svým způsobem dost líbilo… ale bylo to takové divné… s Richardem… S roubíkem v ústech jsem nemohla pořádně polykat a sliny mi stékaly po bradě.

… ucítila jsem, že mi rukou začíná hladit zadeček. Zmlácený zadeček byl tak citlivý, až z toho na mě šly mrákoty. Pak se prstem dotknul mojí štěrbinky a začal jí na povrchu laskat a říkal: „Taková mokrá kunda…“ a pak mě přes ní plesknul. Zaskučela jsem a zazmítala sebou. Zasunul mi do ní prst a začal s ním pohybovat sem a tam… „Ty jsi teda úzká, úzoučká s vlhká čubička…“ potom přidal i druhý prst a zesílil tlak. Prsty uvnitř se začaly pohybovat směrem nahoru. Pulsovalo mi v ní slastí a jeho pohyb stále zrychloval. Škubal mi prsty v dírce a mně v podbřišku také škubalo jako blázen…. A přešlo to ve vyvrcholení. Třásla jsem se v křeči na stoličce, neschopna se pohnout, a Richard mi to stále dělal prsty. Slyšela jsem, jak mi v ní úplně čvachtá. Mokro teklo i po stehnech.

Pak prsty vytáhl, ale já se stále třásla v křeči.

Pustil moje vlasy a nechal mi chvíli klid. Křeč postupně utichala a sem tam mi v ní zaškubalo. Ještě jsem se chvěla, když se znovu dotkl mého zadečku… strčil mi do zadečku prst! Bylo to podruhé, co mi někdo strčil prst do zadečku. Nejprve tam strčil jenom kousíček a trochu s ním zakroužil. Je to jiný pocit než mít prst ve štěrbince. Takový neslušný a nedovolený. Vzrušující. Potom prst zatlačil do větší hloubky a začal s ním pohybovat. To je tak nechutné! Prasák! Nechutné ale… vzrušující. Nechutně vzrušující…. „chceš to do zadečku, jo?“ zeptal se a já neřekla ano ani ne, byla jsem schopná jenom něco zamumlat, stejně by mi nerozuměl… zatímco mi strkal do zadečku prst, druhou rukou mu mnul poštěváček. Štěrbinka stále ještě neklidná z přechozího tance se opět ozvala. Každý jeho dotyk byl tak intenzivní, ze mě šlehal z podbřišku až po konečky prstů.

Vytáhl prst ze zadečku a řekl: „Teď pro tebe něco mám to, co chceš…“

Panebože, cože to ta holka chtěla?! řekla jsem si pro sebe, ale to už jsem cítila, jak mi do zadečku vniká něco většího než prst. Vnikalo to do mě pomalu. Nejdříve jenom na okraj a potom kousek za něj. Podobný tlak jako na záchodě, akorát to nešlo ven, ale dovnitř. Pomalu tam tu věc soukal, na chvíli ji povytáhl, aby ji pak vsunul zase do větší hloubky. Trochu to bolelo. Po chvíli to však bolet přestalo. Hluboko v sobě jsem cítila, jak mě to dráždí a přenáší se to i do mé štěrbinky. Ta o sobě dávala vědět slastným cukáním.

Najednou to zapnul.  Vibrátor! V zadečku mi brnělo a svaly se mi stahovaly, jak se ten předmět snažily vypudit. Richard ho však přidržoval uvnitř, aby nevyklouzl.

Když tu jsem ucítila něco dalšího pronikat i do mé štěrbinky. To snad není možný! To se tam přece už nemůže vejít,“ zvolala bych, ale nemohla jsem. Namísto toho jsem sténala. Podle toho, jak mě Richard držel za boky, to byl určitě jeho úd. Vibrátor mi intenzivně brněl v zadečku, zatímco Richard se pomalu dobýval do mé úzké štěrbinky.

Pocit naprostého naplnění. Tak nějak bych ten pocit popsala, ale bylo to ještě něčím víc, když ho do mě Richard najednou vrazil až po kořen. Roztřásla jsem se a vlna za vlnou škubala mým tělem. Richard začal přirážet. Tvrdě. Zběsile do mě přirážel a já se ocitla na samotném vrcholu. Klepala jsem se, zbavená rozumu, a on nepřestával. Bušil do mě a bušil a ostře mě plácal po zadečku, a já myslela, že to nikdy neskončí. Byla jsem naprosto ovládnuta. Podvolena. Zmítala jsem sebou v křečích na stoličce i v okamžiku, když vyvrcholil Richard. Jeho semeno mi zkrápělo záda, a já se stále třásla a hekala. Svaly potom vypudily bzučící vibrátor, který dopadl na podlahu.

Ve mě stále zuřila bouře, i když Richard už nedělal vůbec nic. Cukalo mi v podbřišku, v zadečku i v rozbolavělé a promáčené štěrbince. Určitě jsem jenom dlouhé minuty dýchala a sténala, když se opět ozývaly záškuby.

Pak mi Richard rozvázal šátek. Náhle přišlo světlo, které mě oslnilo. Zamžourala jsem a spatřila ho. Koukal na mě s otevřenými ústy a celý rudý. „Co to, to…“ zakoktal.

„Překvapení,“ zašeptala jsem ochraptěle.

Když jsem se později poté zeptala, cože to vlastně po městě sháněl, že tady nechal holku takovou dobu samotnou, ukázal na ošatku s preclíky: „Emmi je prý má moc ráda, ale takhle pozdě už bývají všude vyprodané…“

Ty preclíky jsme snědli.

Chvíli to mezi námi bylo divné. Nakonec jsme se ale opili, dali si trochu koksu a skončili u toho, že jsme si vyprávěli o všemožných věcech, které bychom do té doby nikomu jinému neříkali. Také jsme se dohodli, že budeme dál přátele, akorát takoví, kteří spolu prostě zažili více, než přátelé běžně zažívají.

A tak jsem poznala Richardovu úchylku.

(pokračování příště)

 ...