LÉTO V LANSBYRNE

LÉTO V LANSBYRNE

Anotace: kapitola 9-10

KAPITOLA 9



ZPÁTKY DOMA.


Anee to odpoledne odjela domů. Ale sám jsem nezůstal. Na návštěvu přišla Petty. Přinesla nějaký koláč a voňavý čaj. Ještě než Anee odjela, řekl jsem ji o Gregovi.

„V nemocnici se mi zjevil duch,“ spustil jsem.
„Duch?!“ podivila se.
„Greg Founce, přítel, který odcestoval do Peru. Od té doby jsme se nenavštívili.“¨
„Možná ti ho něco připomnělo, ale…“
„…já vím, zní to bláznivě.“
„Možná, že ne,“ dodala.
„Víš, proč se to stalo?“
„To nevím, ale je zřejmé, že se z nějakého důvodu chtěl s tebou sejít. Je možné, že zemřel.“
„A jeho duše…“
„…je to možné,“ kývla. „Měla jsem případ dvou žen a třech mužů, kteří viděli své protějšky den po jejich smrti.“

U dveří jsme se rozloučili. Anee odjela domů a já se odebral do obýváků.

* * *

Během deseti minut zazněl zvonek u dveří.

„Nečekal jsem, že se přijdete podívat na návštěvu,“ pronesl jsem, když se Petty objevila mezi dveřmi.
„Vaše dcera mi volala, že jste se vrátili z nemocnice,“ pokynula hlavou. „Chtěla jsem vás vidět.“
„To je od vás hezké,“ pousmál jsem se a pozval jí dál.

Připravil jsem čaj a hezky jsme si popovídali. Zavzpomínal jsem na okamžiky, kdy Anee byla malá a jak ráda pobíhala v místním parku. Ten park měl pro ni velký význam. A nejen pro ni. Věděl jsem to já i Jenn. Když pak Jenn umřela, chodili jsme s Anee do parku každý den. Byla velmi vnímavá a dobrosrdečná, proto nebylo žádným překvapení, že si jí andělé tolik oblíbili. Možná proto jsem navrhl Petty procházku do parku.


* * *

Petty Baringhtonová vyprávěla o škole, do které chodila. A hodně mluvila o své matce, která byla pro ni vzorem.

„Jednou mi dokonce řekla…,“ pousmála se a ukázala kolem letícího ptáka.

Černobílá křídla s dlouhým ocasem.

„…straka obecná,“ dodala.
„Poznala jste ji?“
„Černá hlava, bílé břicho, lopatky, konce křídel. Ocas se leskne do zelena a křídla jsou modrá. Ano,“ pousmála se.
„To jsi mě překvapila Petty, oh…“
„…navrhuji, abychom si tykali,“ podala mi ruku a úsměv jí vytvaroval tvář.
„Rozhodně souhlasím.“
„A pak ti řeknu, co je zrcadlový test sebeuvědomění.“
„Cože?“
„Slyšel jsi dobře.“
„Ano, slyšel,“ pozvedl jsem obočí.

Co to s tím společného?

„Straka je velmi chytrá a dokonce prošla právě zrcadlovým testem sebeuvědomění,“ vysvětlila.
„Vím, co to je za test, a vím, i kdo ho vyvinul.“
„Gordon Gallup.“
„Ano,“ kývl jsem.
„A taková straka, byla schopná rozpoznat sebe sama v zrcadle,“ podotkla.
„Někde jsem četl, že když vidíme několikrát za den straku, znamená to, že se snaží ukrást duši.“
„A ty tomu vážně věříš?“ zeptala se.

Podle jejího výrazu se dalo rozpoznat, že ona tomu nevěří.

„Řekl bych, že to možné není…,“ zakroutil jsem hlavou. „…ale když si vzpomenu na příběh jedné ženy, která vyprávěla zase příběh jiné ženy…,“ nadechl jsem se a pokračoval. „…ta žena dostala infarkt, ale srdce měla prý zdravé. Doktoři si tomu divili, ale pustili ji domu. Ta žena pak potkala zase jinou ženu a ta v jejích očích vyčetla, že se jí snažil někdo ukrást duši…“
„…a jak přišly na to, že za to může straka?“
„Přiznala, že ji ten den viděla. Dokonce ji viděla i další dva dny,“ odvětil jsem.
„Straka je sice zlodějka, ale tohle?“
„Samozřejmě to pokládám za podivnost, ale ta žena o týden později zemřela,“ dodal jsem.
„Teď jsi mě docela vystrašil.“
„Jen jsem si na ten příběh vzpomněl.“
„Jistě,“ pokynula hlavou a ukázala směr procházky.

Měl jsem pocit, že z toho byla trochu vykolejená, proto jsem změnil téma a začal jí vyprávět o svých žácích, na které rád vzpomínám. Do určité chvíle to bylo dobré, ale pak jsem si uvědomil, že v poslední době stále více a více vzpomínám.

Znamená to něco? Je možné, že všechna ta znamení, vzpomínky a setkání s Gregem…? Co? Je možné, že by člověk mohl poznat, že přichází den jeho odchodu z tohoto světa?


* * *

Petty ukázala směr. Po chvilce jsem pochopil, že půjdeme kolem jejího domu. Neptal jsem se. Doprovodil jsem jí, poděkoval za krásné odpoledne a vrátil se domů.

Doma; v bytě na Queen Square. Posadil jsem se do svého oblíbeného křesla a díval se na fotku mé lásky Jenn.

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ šeptl jsem a opřel si hlavu.

Během několika vteřin jsem usnul.


* * *

Leeds 1994.


Vrátil jsem se do chvíle, kdy jsem otevřel dveře svého bytu a do nich vstoupila moje Anee.


**

„Ahoj, tati,“ pozdravila a objala mě.
„Ahoj, Andělko,“ pozdravil jsem ji a od srdce byl rád, že přijela.

Mé ruce ji objaly.

„Chtěla bych dýchat,“ poznamenala.

Sevření povolilo. Usmál jsem se a nechal ji projít.

„Dlouho jsi tady nebyla,“ hájil jsem se.

Zasmála se a políbila mě.

„Jsem rád, že jsi přijela,“ dodal jsem a pozval ji dál.

Zamířila rovnou do kuchyně, udělat čaj. Za deset minut to bylo hotové. Odnesla konvičku a dva šálky na podnose do salonku. Byl to takový malý rituál, který jsme dělali.


**


Procitl jsem.

„To se vážně stalo?“ podivil jsem se a natáhl se po telefonu.

Zavolal jsem Anee.


*

„Anee?!“
„Tati? Stalo se něco?“
„Měl jsem potřebu ti zavolat, víš?“
„Dobře, jen jsem myslela, když zítra jedeme s Jessikou k tobě…“
„…ruším tě?“
„Kdepak, jen jsi mě překvapil.“
„Odpočíval jsem a zdál se mi sen.
„O čem?“
„O tobě, jak jsi přijela. Udělali jsme si čaj a posadili se v salonku.“
„Zítra přijedeme a dáme si čaj. Zavzpomínáme.“
„Omlouvám se, potřeboval jsem slyšet tvůj hlas.“
„Dobře.“

Jako bych v tu chvíli viděl její úsměv na druhé straně.

„A co paní Baringhtonová?“ zeptala se zvědavě.
„Byli jsme spolu v parku.“
„Taková procházka v přírodě je vždycky fajn, ale ty bys měl odpočívat.“

Jenom jsem se pousmál.

„A pak jsem koukal na fotku tvé matky.“
„Všem chybí, tati.“
„Ano, já vím. Asi jsem se s tím nedokázal nikdy vyrovnat.“
„Mnohdy se nám stává, že když nás naši milovaní opustí, nedokážeme se s tím hned vyrovnat. Chce to čas. A každý ten čas potřebujeme jiný.“
„Omlouvám se, že tě s tím zase otravuji.“
„Neotravuješ mě.“
„Možná cítím, že už tu dlouho nebudu, víš. Proto ty různé vzpomínky a sny…“
„Na to nemysli. Teď potřebuješ odpočívat.“
„Já jenom chci, abys věděla, že tě mám moc rád.“
„To já tebe také, tati.“
„Co dělá Jess?“
„Čte si.“
„Je to chytrá holka.“
„Ano, to je.“
„Tak jí dej za mě pusu.“
„Určitě.“
„Ale nezapomeň.“
„Už mi není pět?!“
„Já vím. Tak zítra, Anee.“
„Jasný, tati. Ahoj.“
„Ahoj.“


*

Rozloučili jsme se. Vrátil jsem sluchátko na místo a vyrazil do ložnice. S pohledem do okna, jsem ulehl do postele.

Měsíc nemůže být dnes v úplňku, pomyslel jsem si.

Usnul jsem brzy.



* * *

…když jsem otevřel oči, měl jsem pocit, že se vznáším. Cítil jsem se opravdu velmi zvláštně…a ten obraz…jako bych to místo znal…


* * *

Tu noc Paul Smith zemřel…















KAPITOLA 10



POHŘEB.


V roce 2002 Paul Smith umřel. Jeho srdce dotlouklo svou poslední melodii života a jeho duše se konečně setká s jeho spřízněnou duší. Jenn Holmbergovou-Smithovou.


* * *

Týden na to se konal pohřeb. Anee s Jess stály u hrobu a přijímaly kondolence.

„Upřímnou soustrast. Jsem Alan Frost, byl jsem žákem vašeho otce. Jeho přednášky mi změnili život.“
„Děkuji.“
„Upřímnou soustrast.“
„Děkuji.“
„Upřímnou soustrast. Jsem Cora Brightová. Vašemu otci jsem dělala nějaký čas asistentku při přednáškách. Nikdy na něho nezapomenu.“
„Děkuji.“
„Upřímnou soustrast.“
„Děkuji.“

Ani ti lidi neznám, prolétlo jí hlavou.

Ale nebylo to důležité. Přišli se rozloučit s Paulem Smithem, jejím otcem. Jeho znali a to bylo důležité.

„Upřímnou soustrast.“
„A vy…?“
„Jsem Petty, Anee,“ ozval se známý hlas.

Byla to Petty Baringhtonová.

„Promiňte, Petty.“
„V pořádku, nic neděje,“ šeptla Petty

Už chtěla, aby to skončilo. Nevěděla, jak pryč z toho začarovaného kruhu.

„Mami?!“ ozvala se Jess.

V tom okamžiku se před ní objevilo světlo. Byla to úleva.

„Copak, miláčku?!“
„A teď se děda uvidí s babičkou, že jo?!“

Její otázky a vnímání bylo k neuvěření. Anee pochopila, že bude v tomhle jako ona i jako její babička.

„Určitě,“ Anee se pousmála a pohladila malou Jess.

Pak k ní přistoupil poslední člověk dnešního rozloučení.

„Upřímnou soustrast, paní Smithová,“ podal jí ruku a v jeho očích se objevily slzy.

První muž, kterého vidím brečet na pohřbu, pomyslela si.

„Děkuji, pane…“
„Christopher Blandth,“ představil se.

Jeho ruka se jemně třásla.

„Vy…,“
„...známe se ze školy. Byl jsem profesor přírodovědy a biologie,“ přerušil mě.
„Samozřejmě, chápu,“ přitakala Anee. „Jsem ráda, že jste se s ním přišel rozloučit.“

Christopher Blandth se smutným pohledem v očích poté odešel. Anee se přidala k jediným příbuzným, k rodině Carringtonových a spolu odjeli k Carringtonůn do domu, kde se s Paulem rozloučili smuteční hostinou.


* * *

V poslední závěti se Anee dozvěděla, že její otec chtěl, aby jeho popel byl rozprášen u stromu vedle pozemku Evansových v Lansbyrne. Společně s její matkou, jeho milovanou ženou, Jenn.

A tak měsíc po pohřbu se Anee vydala do Lansbyrne, aby splnila otcovo poslední přání.

V závěti se však dozvěděla, že Lansbyrne postihla v šedesátých letech přírodní katastrofa v podobě povodně a sesuvu půdy. Téměř celé vesnice byla zničená. Starostka Lansbyrne souhlasila s návrhem starosty Lochfoot, aby se několik zbylých domků připojilo k Lochfoot. K závěti byl také přiložen plán Lochfootu, aby Anee našla onen starý javor, který tu katastrofu ustál.

Cesta z Manchesteru do Dumfries trvala skoro tři hodiny. Z Dumfries pokračovala po Old Military Road až k Lochfoot.


* * *

Ten den bylo léto v Lansbyrne/ Lochfoot překvapivě teplé. Anee zastavila svůj vůz na malém náměstíčku.

„Raději se někoho zeptám,“ pronesla a vystoupila.

Malá Jess zůstala v autě a pozorovala, jak se její mamka baví s nějakým pánem.

„Hledám dům Evansových a starý javor,“ spustila.
„Odkud jste?“ zeptal se muž.
„Manchester.“
„Co vás sem přivedlo?“
„Můj otec a moje matka v Lansbyrne prožili dětství.“
„Z Lansbyrne moc nezůstalo.“
„Ano, vím.“
„Pět domů, které ustáli tu povodeň, jsou tamhle!“ ukázal rukou. „Dům s největším pozemkem, ten patřil rodině Evansových. Hned vedle něho ten žlutej a tři bílé domy.“
„Měl by tam být mohutný strom…“
„…no, javor Král. Ten přežil všechno. Povodeň, sesuv půdy a před sedmi roky do něho udeřil blesk. Také to přežil.“
„Ano, myslím ten javor,“ kývla.

Poděkovala a už chtěla odejít k autu, když jí zastavil zase ten upovídaný pán.

„A jak se jmenoval váš otec, paní?!“
„Paul Smith.“
„Smithovi si nepamatuji.“
„Už tady nebydleli, když přišla povodeň,“ upřesnila jsem a nastoupila do vozu.

Nastartovala vůz a odjela k pěti domům, které ustáli tu povodeň.

„Co říkal ten pán, mami?“ zeptala se Jess.
„Řekl mi, kde najdeme ten strom, kde se chtěl děda rozloučit,“ odpověděla a zařadila rychlost.


* * *

Během třech minut vůz Anee Smithové dorazil na místo. U velkého silného stromu byla lavička. Anee zaparkovala o několik metrů dál. Vystoupila a hned po ní její dcera Jess. Poté vyndala z kufru dvě urny a společně s Jess je odnesly k silnému javoru.

„Co se mu stalo?“ zeptala se Jess.
„Udeřil do něho blesk,“ odvětila její matka.

Jakmile její matka podržela obě urny, Jess oběhla celý strom.

„Tady je vysypeme,“ řekla Anee a odšroubovala první urnu, poté druhou.
„Proč se to dělá?“ zeptala se Jess.
„Někteří lidé to pokládají za tradici,“ odvětila její matka.

„Aha.“

Zaznělo tiše a vysypala obsah obou uren kolem javoru. Chvíli postály a poté odjely domů.

Otcovo poslední přání bylo splněno.


* * *

Manchester.


Asi o dva dny později Petty Baringhtonová zavolala Anee.


*

„To jsem já, Petty.“
„Stalo se něco?“ vyhrkla Anee.
„Moc se omlouvám, že vás otravuji, ale vzpomněla jsem si na jeden příběh, který mi před svou smrtí váš otec řekl…“
„…poslouchám.“
„Nechci, abych vypadala jako blázen, ale…“
„…jen to řekněte, Petty!“
„Procházeli jsme se parkem, když jsme uviděli straku a váš otec mi řekl o příběhu jedné ženy, která vyprávěla zase příběh jiné ženy. Ta žena dostala infarkt, ale srdce měla prý zdravé. Doktoři si tomu divili, ale pustili ji domu. Ta žena pak potkala zase jinou ženu a ta v jejích očích vyčetla, že se jí snažil někdo ukrást duši…“
„…to vám vyprávěl?“
„Ano.“
„Ale to není celý příběh, že?!“
„Ne. Ta žena o týden později zemřela,“ odvětila Petty.
„Mohu vás uklidnit, Petty, že žádný pták nekrade duše. Byl to jen příběh někoho, který se nechal ovlivnit nějakým mytologickým příběhem.“
„Bála jsem se, že by se pak nemohl setkat se svou spřízněnou duší.“
„Vaše obavy jsou zbytečné. Jestliže se mají v dalším životě setkat, setkají se,“ dodala Anee.
„Tak se nezlobte, že jsem vás obtěžovala,“ omlouvala se Petty.
„Kdykoliv budete potřebovat s něčím pomoci, můžete mi zavolat.“
„Děkuji.“
„Rádo se stalo.“


*


Rozloučili jsme se a Anee položila sluchátka zpět na své místo.

„Kdo to byl, mami?“ ozvalo se z vedlejšího pokoje.

Byla to Jess.

„To byla paní Baringhtonová,“ odvětila její matka, Ane Smithová.


„Aha“


Zaznělo tiché citoslovce pochopení...
Autor Danny Jé, 21.09.2019
Přečteno 142x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter