Vysněné bydlení

Šetříte na pohřeb? Nebo je vám vlastně jedno, kde jednou skončíte?

Mám několik kamarádů, kteří přesně vědí, kde budou uloženi k věčnému odpočinku. A někteří se kvůli vlastní hrobce neváhali i zadlužit.

Jiní makají ještě v důchodu a na otázku proč odpovídají jednoduše:
„Šetřím na pohřeb.“

Říkám jim:
„Vždyť máte děti, ty se postarají…“

Nad tím většinou jen mávnou rukou.

Nedávno mi jeden kamarád spokojeně oznámil:
„Tak máme koupenou ložnici, konečně jsme v klidu.“

„Koupili jste si na stará kolena novou ložnici? To chválím. Lepší matrace, vyšší postel…“

„Ne takovou ložnici. Jinou. Na furt.“

Mám také jednoho známého, který chce být rozprášen uprostřed lesa pod vysokou skálou. Zrovna jsme pod ní stáli, když mi to zaujatě vyprávěl.

„Budou z vrcholu sypat můj popel a brácha mi k tomu pustí Zeppeliny.“

„No jo, ale z toho ty už nic mít nebudeš.“

„Ale budu. Máme to s bráchou domluvené. Uděláme generálku ještě než umřu, abych viděl, jak to bude vypadat.“

Když jsme pak šli kolem té skály s dcerou a vnučkou, celý ten příběh jsem jim převyprávěl a dodal jsem, že by se mi to vlastně taky líbilo.

Dcera se na mě podívala úplně pragmaticky:
„Nic. Doma budeš. Hezky vedle mámy a babičky. Já nebudu na dušičky lítat někde po lesích.“

Tož tak.

A když jsme šli dál, vnučka mi ještě potichu oznámila:
„To už ti přece může být jedno, dědo…“

Ryzil Degener.cz