Boko

Boko

Postavy:
Muž 1
Muž 2

Jeviště je v šeru, po obou stranách jsou police s velkými akvárii. Každé září jinou barvou. Mezi policemi je úzká ulička ze světlého koberce, v šeru vedle stojí malá stolička. Na jedné straně jeviště jsou dveře, jimiž vstupují dva muži. Jeden je společensky oblečený a upravený, druhý má na sobě džíny, tričko a zmateně se kolem sebe rozhlíží.

Muž 1: Tak co myslíš?

Muž 2: (Běhá od akvária k akváriu a tiskne tvář na sklo.)
Já, já myslím, že tomu nerozumím. Co je v těch nádržích?

Muž 1: A co bys řek´? (Pyšně několikrát zaklepe na jednu nádrž, která se na okamžik rozzáří silněji.)

Muž 2: Já nevím, ráno jsi říkal, že se chystáš ukázat lidem něco, co ještě nikdo nikdy neviděl. U mně to teda platí, fakt.

Muž 1: To moc rád slyším. Už za pár dní bude výstava otevřena. To bude senzace! Taky to nebyla levná záležitost.

Muž 2: Levná?

Muž 1: No jistě! Kdo myslíš, že to všechno zaplatil? Samozřejmě to byla z velké části práce našeho výzkumného ústavu, to ano. Ale celé to byl můj nápad, dost jsem do toho investoval a vážně doufám...

Muž 2: Počkej! Vůbec to nechápu. Co to tedy je? (Opět tiskne tvář na sklo akvária s růžově zářící tekutinou.)

Muž 1: A co bys řek´?

Muž 2: No... vypadá to jako nějaká chemická látka...

Muž 1: Nesmysl. (Několíkrát zaklepe na nádrž, do které se právě Muž 2 dívá, ta se okamžitě rozzáří silněji.)

Muž 2: Počkej, už něco vidím. Víří tam nějaké černé... jako by se v té vodě vznášel kouř, ale to není možné.

Muž 1: Dívej se dál. (Opět zaklepe na nádrž, tentokrát silněji. Nádrž se rozzáří ještě víc a začínají se v ní formovat podivné tvary.)

Muž 2: Už něco vidím...je to tvář. Tvář nějaké ženy a tady...Tady stojí nějaký lékař a... (Otočí se k Muži 1.)
Co to má, sakra, znamenat?

Muž 1: To koukáš, co? Bude z toho celosvětový trhák! Stanu se slavným! Tohle, je můj milý příteli, objev století! Je to vzpomínka, vlastně poslední pohled jedné ženy. Zemřela. Ale to není to hlavní. Našel jsem způsob, jak takové vzpomínky uchovávat. Poslední vzpomínky. Jen se musí vyjmout mozek zesnulého do pěti minut po smrti, dokud zcela neodumře a taky potřebuješ...

Muž 2: Tak dost. Chceš mi říct, že tady v těch ostatních nádržích jsou další životy lidí, co zemřeli?

Muž 1: No jistě. Lépe řečeno jejich vzpomínky. Ty poslední, než naposled vydechli. Je jich přesně osmdesát tři. Osmdesát tři životů, osmdesát tři nádrží, osmdesát tři exponátů a nezměrné množství peněz! (Nahlas se zasměje.)

Muž 2: No. Objev je to určitě převratný, to asi jo. Ale je to vůbec legální?

Muž 1: Zákon jsem nepřekročil, možná jsem párkrát zamlčel jisté... věci jejich pozůstalým. To je vše. Není žádný zákon, ve kterém by se říkalo, že rodina má nárok na vzpomínky svých zesnulých. A vůbec! Co myslíš tím "legální"? Co myslíš, že by řekl ředitel, kdyby věděl, že jsem tě sem vzal takhle v noci, navíc ještě před otevřením výstavy?

Muž 2: Vždyť já vím. (Odmlčí se, zmateně se prochází mezi svítivými nádržemi.)

Muž 1: (Vytahuje z brašny leták, přistoupí k Muži 2 a nahlas čte.)
Daniel Vokolka, sedmdesát tři let, infarkt. Jana Mořilová, šedesát sedm, rakovina žaludku. Miroslav Ptáček, padesát osm, uchlastal se, blbec. A tady, pojď se podívat sem! (Mlátí pěstí na akvárium se zářivě tyrkysovou tekutinou na konci uličky.)

Muž 2: (Přichází k němu a čeká, až se šedý kouř v kapalině ucelí a začnou se formovat tvary. Po chvíli vyděšeně a zhnuseně odstupuje stranou.)

Muž 1: Ten je můj oblíbený. Vojtěch Stehlík, dvanáct let, autonehoda. No není to dokonalé? Vždyť takový zážitek není pro žijícího člověka vůbec možný. A tady to máme, zavřené v krabici. (Zabuší pěstí na nádrž a tvary se začnou rychle ztrácet.) Viděls ten záblesk světel, než do něj auto narazilo? Nebo potom, záchranář se skláněl přímo nad ním, ale on se pořád díval do těch rozbitých reflektorů.

Muž 2: Jeho oči taky zhasínaly...

Muž 1: Nebuď tak sentimentální. Stejně už je po něm a jestli tě to fakt tak štve, tak doufej, že to měl rychle za sebou.

Muž 2: Těžko. Ta tvá vzpomínka přece ukazuje...

Muž 1: Blbče. Já ti tady ukazuju budoucnost světové umělecké scény a tebe zajímají takové nesmysly. Toho kluka už nešlo zachránit, nikoho z nich, jasný? A už se o tom nebudeme bavit.

Muž 2: No jo.

(Muž 2 zmateně a smutně obchází poličky a zběžně si prohlíží barevně svítící nádrže na nich. Nakonec se zastaví v poslední řadě, kde je za sebou vyrovnáno několik zvláštních nádrží. Všechny svítí jen slabým bílým světlem a není u nich žádná cedulka.)

Muž 2: A kdo jsou tady tihle?

Muž 1: (Dobíhá k Muži 2, zdá se být nervózní.)
Ti nejsou určeni pro výstavu. Hned zítra je dám odvézt pryč. Tak pojď, měli bychom jít, všechno už jsi viděl a je dost hodin, ráno musíme oba do práce...

Muž 2: Můžu se podívat?

Muž 1: Říkám, že tam nic zajímavého není! Tak pojď, dělej, musíme už jít! (Tahá Muže 2 za ruku a strká ho k východu. Ten se mu vysmekne a rukou omylem narazí do jedné z nádrží se slabým bílým světlem.)
Ty... Ty idiote! Vždyť mi to tu všechno zničíš! Vypadni! Hned!

(Muž 2 rychle vybíhá dveřmi ven, pryč z jeviště. Muž 1 za nim rychle zamyká dveře, pak vezme stoličku a přisune si ji k akváriu se slabým bílým světlem. Šedý kouř se začíná formovat a vytváří zřetelný obraz jeho vlastního obličeje.)
Autor Duhová Rybička, 05.10.2020
Přečteno 40x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter