(aravara, 13.01.2018, aforismuscitatrikanka)
*
Napijme se vínka zvolna,
než přejdeme na vodu,
sešli jsme se spolu znova
ze studijních důvodů.
Zkoumáme a konstatujem,
ač je nám to nemilo,
za ta léta, co se známe,
že se mnohé změnilo.
Tomu vzali slepák, žlučník,
a té zase dělohu,
další stůňou na ledviny,
pět jich pajdá na nohu.
Máme brýle nejmíň dvoje,
z porcelánu protézu,
v uších vatu, v kyčlích nerez,
na zápěstí ortézu.
Nechceme už šperky, prachy,
nechceme už akcie,
potom bychom mřeli strachy,
že nás někdo zabije.
Přece jenom nejsme mladí,
přemáhá nás únava
, když skleróza hodně řádí,
depka s námi zamává.
Přibyla nám kila, vrásky,
a ubyly radosti,
prořídly nám zuby, vlásky,
došlo už i na kosti.
Sedíme už doma klidně,
prostě jak kus pařezu,
svaly měknou, páteř tuhne,
raděj nikam nelezu.
V plicích píská, v uších hučí,
občas i pšouk uniká,
v kloubech vrže, v břiše kručí,
to je pěkná muzika.
Nebudeme si den kazit,
zvolejme jak jeden muž:
"Neztrácejme klid a humor,
nezoufejme - bude hůř!"
Víme dobře, nepomůže
naříkat a bědovat,
ještě přece zbylo hodně,
z čeho se dá radovat.
Ještě jsme tu, ještě žijem,
hřejem se na sluníčku,
s chutí jíme, s chutí pijem,
zpívejme si písničku:
"Už mi, lásko, není dvacet let..."