(WhiteSkull, 18.07.2007, basne)
„…haló babičko,
pojďte,
my vás svezeme.“
Volají společně synové
dobrovolného požárníka Dobrovolného,
strojvůdce Dobromil
a vlakvedoucí Dobroslav
z pomalu jedoucího motoráku
který právě líně projel
kolem mé stařičké škodovky.
Ještě starší paní
s nůší plnou borůvek /…tu trpělivost jí závidím …/
jen mávla fialovou rukou
a věčně rozesmátým /…jestli oni něco neberou …/
jednovaječným bráškům poděkovala.
„Díky mládenci,
jste hodní
já ale chvátám.“
Bratři se zase zasmějí
a dál s motoráčkem pokračují
ve velkém oblouku
kolem mokřadu
plném žlutých květů
divokých kosatců.
Květovaný šátek mi do staženého okna
odpověděl na pozdrav.
Je ráno a horko
k zalknutí.
Byla tropická noc
a den bude taky stát za h….
Zaspal jsem do práce
tak už nechvátám.
Proč taky.
Motorák si houknul
na dalším nechráněném přejezdu
zapomenuté regionální trati.
Vyrušil dvě sojky
a utopil se v lesní zeleni.
Ještě dám přednost barevnému šátku
spěchajícímu na státovku
oškubat turisty ze zahraničí
kteří jedou udělat výhodné nákupy,
několik kulturních památek a pivánek. /…památky zvenčí a hospody zevnitř …/
Škodovka zachrchlala
jako zkušený dvanáctiletý kuřák
a ladným skokem opustila přejezd
vstříc dalším kilometrům
záplatované silnice
protínající dvě malebné vesnice
bez rómské populace
která by je jinak spolehlivě vybydlela / …a to vážně nejsem rasista …/
Než se naději,
parkuji
na dvoře svého chlebodárce.
Jako prvého potkávám spokojeného vedoucího.
Je pátek třináctého.
…a ten den se prostě nic nestalo …