(zaba.zuzla, 09.11.2007, basne)
Vždy mě jen tak míjelo
to cosi, za kterým se všichni ženou
to cosi, po kterém tak všichni prahnou.
Jen do mě nahlédlo a zmizelo
to cosi, marnivé, nestálé a žádoucí
to cosi, okamžikové i věčné, matoucí.
Pořád přemítalo, kdy přijde a zda zůstane
v kom bude skryto až si umane
čekalo na pět slov: "Ne to se nikdy nestane!".
Pak jednou přišlo, to mé cosi
s hnědýma očima, co si lásku prosí
s horoucím srdcem, co v sobě něhu nosí.
To mé cosi už mi zůstalo
v mém srdci si ustlalo
do mé duše se dostalo.
Každý v sobě to své cosi nosí
ať jsme slabí, silní, bohatí či bosí
všichni z nás se o to své cosi prosí.