(Lisa.Ginmi, 28.11.2007, basne)
Svět jak jednohubka na vidličku,
v koruně stromu toho večera,
zběsile vesel
a na úzkém krčku, tvářička sličná, sotva držela...
Mluvila k němu, hlas měla jak z plyše
a v očích ocel a na prstech krev,
bláznivě zamilovaná lůza, sotva dýše,
upřímnost ztělesněná,
anděl padlé naděje...
Věřte mi, lidé, duše boží říše!
ten večer byl jak struna ztrhaná,
když pod stromem, tam v loubí přeplněné číše,
do odkvetlých růží rosa padala...