(toužím.jít.dál, 13.03.2008, basne)
Proč jsem jak ve vězení,
to již na světě lásky není?
Proč říkáš, že je to tak všude,
to již nikdy lépe nebude?
Proč mi opakuješ, je normální toto,
myslíš to vážně, cítíš se jak "zlato"?
Proč myslíš, že každý muž vybíjí vztek
a to tak, že vynadal, zbil a pak poklek.
Proč myslíš, že opět odpustím,
že tu bolest stále připustím.
Proč zase jsem celá fialová od modřin,
zdá se ti toto opravdu dobrý čin?
Proč klekáš k mým nohám a omlouváš se,
stále si myslíš, že opět odpustím, zase?
Jak vydržet toto dokola mám,
propadám se již černým tmám.
Proč mě tak vydíráš, citově ubíjíš,
uvědomuješ si, co děláš, že zaživa mě zabíjíš?
Proč mám slyšet tvá slova, že se zabiješ,
jen proto, když po mém boku již nebudeš.
Proč mám cítit vinu, když sama tu umírám,
chci ať žiješ, ale na tvé násilí sil nemám.
Proč jsem ti panenkou, s kterou máváš,
víš jakou bolest mi stále dáváš?
Proč stále stékají slzičky po tváři,
jen cítím, že pro mě nic již nezáří.
Proč bodáš ten nůž do mého srdce,
jen krev a nikdy již nic více?
Už nemám sílu na tvé útoky a násilí,
bohužel, vydíráš a cítím, že to nepřebolí.
Nechceš a nepřipustíš, ať jinému patřím,
stojím o to, ať žiješ, proto jen já spatřím,
tu tmu a černotu ... prostě tělo již umírá,
můj příběh a celý život se již uzavírá.
Chtěls to, když ne já řekls, tak nikdo,
tak splním to, ač je mi z činu bídno.
Sebevražda je hřích, to vím dobře moc,
ale žádala jsem dlouho již Boha o pomoc.
Už nemohu dál, už opravdu to neunesu,
všem ještě lásku a pak do jiného světa se vnesu...