(Lucie Teru, 28.03.2008, basne)
Každou noc
uplácím Morfea
sametovými otisky
hebkých komnat
s ostrými hranami
mlčí
neústupný
zvrácenou zvědavostí
přikovaný k mému hlasu
extrémní snílek
co paradoxně nesnáší
spánek
- pro jeho samotu -
nemyslí
na konec - na únavu
schválně prodlužuje
každou představu
která se mi
uhnízdí v hlavě
vychutnává mé rozpaky
a občasná rozčarování
každou mou slabost
i to jak procházím
nervní po ztemnělém bytě
a proklínám ho
až do morku kostí
mlčí
se zlomyslností
sobě vlastní
a po strunách tmy
roznáší mé stesky
pod víčka mužů
s fantazií...