(Levandule, 13.05.2008, basne)
Duši
rozštěrkovanou
na atomy podvědomí
nesu
jako rosu vzácných slz
na dlaň zahrady
Slunce
na její struny
hraje sólo
a zvedá
zadupaná stébla
bradou k nebi
V dechu
zakořeněných snů
kompostuji
sílu
nových zítřků
vánkových nadějí
Prsty
kreslí ornamenty
do hlíny
křídou
z bílých růží
a jemnými polibky
se probouzím
znovu
zítřkově nahá
na hladině
Tvé náruče