(spare, 17.06.2008, basne)
Jako obraz od Rembrandta
vypálený na sítnici.
Vzpomínky.
Bylo jich osmnáct.
Má zbývající krev.
Ta, co mi zatím vystydla v žilách.
Ta, co by ses jí nedořezal.
Ta, co není voda.
Bylo jich osmnáct.
Celá moje zbývající rodina.
Jenom já ne.
Žena ,,na měsíci“.
Měsíční krajina nádraží.
Křik.
Nářek.
Rozkazy a štěkot psů.
Slzy a slova ,,nezapomenu“.
Lidé, zavazadla, beznaděj.
A já…co mě zachránila láska.
Smíšené manželství.
Jako bych mezi ně nepatřila,
napůl jejich a napůl cizí.
Moje dítě pod srdcem
se pohnulo.
Bude to syn.
Cítím to.
I on bude napůl.
Už nebude osmý den.
Ani třináctý rok.
Všechno naše
je naloženo do dobytčáků,
a vezeno pryč.
Tam,
kde nejsou lidé.
Jenom čísla.
To ale zatím nevím.
Doufám,
že se zase setkáme.
Vidím všechny…a polykám slzy.
Rodiče.
Tetu Ruth, co se sama nevyškrábe nahoru.
Naši Esterku, s krásnými černými copy.
Davida, co měl chtěl za ženu.
Mají tak smutné oči…
a žluté hvězdy hanby.
Hrubé hlasy,
mužů v uniformách.
Slzy.
Nás, co jsme zůstali.
Nářek.
Těch, co odjíždějí.
I moje oči byly smutné.
I oči mého syna.
I Vaše oči.
Miliony očí ptají se… PROČ ?!?
Už mi bude devadesát.
Za dva roky.
Zůstaly vzpomínky…
Zůstal mi ten obraz.
Na sítnici vypálený.
TEN obraz.
Jako od Remrandta…