(spare, 06.07.2008, basne)
Stojím na terase,
zvedá se vítr.
Rozfoukal nervozitu.
Naši podrážděnost,
i šatů lem,
jež mi tančí u kolen.
Vem kde vem.
Hřmí.
Hmatatelné napětí
se pne krajinou.
Ptáci se bojí ozvat.
Ale já to mám ráda.
Jako kočka slastně protahuji záda,
a čekám.
Ne, nebojím se.
Bouřky se málo lekám.
Chtěla bych stát na okenní římse,
ruce do široka rozpaženy
- já vůbec nebojím se -
a šíleně se smát:
,,Už řetězy jsou přetrženy!"
Smát se,
a nohama vlhkýma
se smekat.
Držet se konečky prstů,
a na svůj blesk
nedočkavě čekat...
Stojím na...terase.
Znovu.
Stále.
Zase.
Ponořena v božsky bouřné kráse.
A vítr už se zvedá...
I já pozvedám se.