(spare, 24.07.2008, basne)
Proč jsi mě takovou stvořil, Pane ?
Mám dny, chvíle,
kdy se vznáším nade vším.
Vyrovnaná, oči dokořán.
Tak plna lásky ke všemu,
že ze mě tryská zlatavé světlo.
Vidím ho jako odraz na tvářích kolem.
Tehdy…slova jako řeka zaplavují.
Téměř pláču štěstím.
Chvíle, kdy s Tebou mluvím beze slov.
Srdcem.
Chvíle, kdy tak silně JSEM, že to nelze popsat.
Cítím každý sval, dech se zklidní, nic mě neruší.
Vnímám každou molekulu svého těla.
Svět se stal malým,
a moje srdce je velké akorát.
Vzácné vteřiny !
Urputně a lačně si to užívám.
Do zásoby…
Přijdou mé temné večery.
Nic necítím.
Jen bolest duše mi dává zakusit,
že zatím žiji.
A vůle přemlouvá: vydrž.
Vím to.
Musím přečkat zlé časy.
I tehdy píšu…pomáhá to.
Znovu ptám se: proč ?
Proč mě necháváš tolik trpět ?
Vše se děje zároveň na mnoha rovinách.
Otázky,
a možné odpovědi.
Jak velký je můj podíl na těch stavech ?
Nakolik jsem šílená ?
Kde je smysl ?
Odpovídám si…různě.
Ale to se sem nehodí.
Existuji dál…
Abych se nezbláznila,
nacházím na své cestě lidi,
knížky,
hudbu,
filmy,
krásnou přírodu i jiné věci…
Mám dar vidět, co druzí přehlédnou.
Schopnost naslouchat, a vcítit se.
A teď i básničky…
Mně, která celý život nečetla verše… mně se dějí takové věci.
Neumím si je vymyslet.
Mám to lehké…jenom zapíšu, co přijde.
A pak zapomenu.
Dobře vím, že to není moje.
Je to mezi tebou a mnou…
Nepřestávám děkovat !!!
Za tu krásu, co lapám síťkami očí,
za to, jak se mi druzí svěřují,
za slova, co posílám dál, do světa.
Přestávám se ptát proč…
Díky !!!