(Valoar, 01.08.2008, basne)
Byl 1. srpen,
pozdní noc,
noc těhotná,
teplá,
dusivá.
Možná hřměním v dáli,
kdepak, otázkou je, zda-li
tomu dítěti naděj dali.
Dítě temnot zrodilo se,
zlo rotovalo po své ose,
v reji radosti.
To dítě znamenalo vítězství,
vítězství jedné strany nad druhou,
konec válek za dobu,
od zrození světa.
Dítě s černou kůží,
očima bez bělma,
špičatými zuby.
Ty, co zadávily matku
v poporodním zmatku.
Ty, co zklidnili svět,
jež rozvinul se v černý květ.
Dokonale temný,
černější než nejčernější,
bez zmatku,
bez záhuby.
Byl to konec, řekli mnozí,
ale cožpak jsou to bozi?
Zbyl jediný svého druhu,
avšak nadějí,
zvrhlou nadějí.
Pro další život...