(Squat_the_world, 30.01.2009, basne)
Já jsem maska,
nosící sama sebe
sama před sebou.
Topící se v moři vlastního
nevlastněného a
nechtěného chtíče.
Chtíče lačnícího po ničem
obsahujícím vše a
ještě něco navíc.
Řvoucí obrazy na dně
kostky ledu,
krvácející obrysy bez výplně,
zaplněné obrazy prázdnoty
tak přeplněné.
Osvícení mne oslepilo,
uvrhlo zpět mimo náruče
milovaných,
zpět ve žhavou pustinu,
kde strávím příští tisíciletí
pouze v nesnesitelné společnosti
svého Já.
Namísto Zahrady Poznání,
která shořela plamenem mé
Naděje,
té nenáviděné sestry Zoufalství.
V posteli vedle Tebe jsem si
vždy připadal jako v zákopu
na poli Třetí světové války.
Ne tak rychle, bratři a sestry.
Taky byste mohli vidět cíl
svého snažení příliš brzy
a odsoudit se k sebeznechucení.
Konec začíná.