(René Vulkán, 07.03.2009, basne)
Až bude jen ten rozpraskaný dub chrastět svými grešlemi
a mokrá křídla mlžných motýlů studících do týlu
se rozprostřou bílými mašlemi
nad perlami konečků zvadlý trávy
přijde čas třesení slunečního svitu na usínající zemi
Tehdy vyjdu se svetrem rozpjatým podzimní samotou až nahoru na hřeben Ticha
ucítit, že sníh už nedaleko dýchá