(Zelená okurka, 11.05.2009, basne)
Byl pozdní večer, první máj.
Já vím, ta slova dobře znáš.
Vítr hrál teskně na šalmaj
a tráva tančila čardáš.
Jezero jako zrcadlo
se prohlíželo samo v sobě.
A v tu chvíli mne napadlo,
kde ty ležíš - tady, či v hrobě?
Jezerem plují dva ostrovy,
na jednom z nich i hrádek Myší...
Leč, řekni, plýtvám vážně slovy,
či, Karle, Tvé ucho mne slyší?
Tak jako převysoké skály?
Slova se od nich odráží.
Stojí tu dnes, tenkrát tu stály...
Přemýšlím, Tvůj Máj pod paží.
Toť knížka tenká, stránek málo,
však plna lásky, vášně, žalu,
co jednou bylo, už se stalo...
... tím myslím Jarmilinu skálu.
Slunko už vážně zapadá,
já přivřu oči na vteřinku.
Pod víčky dřímá záhada.
Vidíš ji také? Vidíš, Hynku?
Už vidím první červánky,
už vidím příliv jejich nachu.
A mlčky hledím na stránky
jeho Máje. Jím myslím Máchu.
Ač zemřel, v knihách stále žije,
žije i v mnohaletém prachu
cest vedoucích do Itálie.
On pěšky šel. Jím myslím Máchu.
Příběhy v hlavě míval teskné,
musel vidět slz jako hrachu.
I v mém oku se slza leskne,
slza pro něj. Jím myslím Máchu.
Ach, v jezeře se vlní voda,
od břehu prchá plna strachu.
Zemžel tak mladý, je ho škoda.
Já mám ho ráda...Myslím Máchu?