(Lucije, 23.06.2009, basne)
Slunce už pomalu střídá se s měsícem,
jsme v jedné místnosti, ty i já,
mě dnes asi po sté píchlo u srdce,
ty spíš, snad něco hezkého se ti zdá.
Jak ráda ležela bych ti v nářuči,
pevně držela bych tě den každý,
v jednom kuse dívala se ti do očí,
a doufala, že je to navždy.
Jenže ty o ničem nemáš ani tušení,
nevíš, jak se se mnou celý svět točí,
jaké mám modřiny od srdce bušení,
když spatřím tu jiskřičku v tvých hnědých očích.
Nevíš, že úsměvem vždycky mě odzbrojíš,
ráda ti prsty tančím ve vlasech,
a všechny šrámy na duši, na těle zahojíš
stačí mi, že vím, že tady jseš.
Pořád něco chci a někdo jinej to chce víc
bojím se strachu, bojím se odmítnutí,
a než se naděju, nemám nic,
ale k odvaze se nedonutím.
Kostely odbíjí už šestou ranní,
ptáčci hvízdají v korunách stromů,
špatně se mi usíná za svítání
když vím, že za chvilku ty půjdeš domů.
Nemůžu přestat koukat se na tebe
jak krásně spíš
a šeptat si pro sebe:
kéž bych byla zamčena v tvém srdci a tys od něj ztratil klíč...