(Meriel., 23.06.2009, basne)
Po hodinách temnoty,
po dnech ledové beznaděje,
náhle, jak meč z nicoty
protnul tmu
chtěla jsem jít
do postele.
Zavál vánek od nikud
do špinavé země
jsi láska má
miluješ li mě.
Nečistá láska
bez bolesti a prachu
aby pohladila zemi,
aby ubrala na síle strachu.
Jak jen jsi mohl a natáhl ruku?
pro lásku mou
dotknul se nedotknutelna
už nejsi ten, jsi nic
co jsi představoval
pro ostatní- naději.
Poslední, jedinou...
...A v ten okamžik vyhasl
jako svíce na konci večera
proč jsem jen věděla....