(Quingarde, 29.08.2009, basne)
Jdu si jen tak přírodou a krásná jabloň si tam stála
zadívám se do koruny, jako by tam sylfa byla a na listí hrála,
stojím pod ním a poohlédnu vzhůru
dávám ruku na kmen a mačkám starou kůru.
cítím moudrost, objetí a pocit že v jiných myšlenkách si plavu
odpoutaný od břemena a velkého žalu
za chvíli jsem zjistil že to dryáda mi šeptala:
"stojím tu už mnoho let a i já jsem dlouho hledala
kde zapustím kořeny a kde budu každým dnem
usínat za svitu měsíce a kde se vítat se sluncem.
tak jdi raduj se a užívej si života
než vyhasne plamínek a nastane nicota."