(Manik, 30.11.2005, basne)
Struny prastaré kytary nehezky piští,
antická hříčka umírá na smetišti.
Není důležité, co pod povrchem jest,
vyhrává ten, jež i bez citů dokáže kvést.
Vyhnat je ze srdce, z duše a do mrazu,
duše klaní se cizímu obrazu.
Na řádcích nepsáno, papír je čistý,
prázdnota kraluje a uznáváme bysty.
Není už barev, zmizely všechny, od modré po rudou,
zbyla jen černá, ostatní nebudou.
Toť národ nad národ a stát tu velí všemu,
mlčíce křičíme sekaje hlavy nečernému.
Po letech nevíme, jak vypadá už bílá,
tak je to správné, je dobré když se stmívá.
Kéž slunce by už nevyšlo a ráno byla noc,
pak získali by nad námi konečně plnou moc.
To by se žilo! Nic bychom neřešili,
jen bychom poslouchali a temně bychom žili.