(Láďa, 12.01.2010, basne)
Náruč pln květin jako polštáře,
co v nocích přikrývají tvé tváře,
když z růží okvětní plátky zpívají,
o křehkosti, kterou tolik vzývají.
Jen obal pro tvoji křehoučkou duši,
tělo, které zničeno už touhou dovádět,
dává v sbohem pár šátečků na větru,
a jen k nohám opět přistanou.
Pohled v objetí černých stínů,
neviditelnost úsměvu na ústech,
jen málo slov už pro konec,
v krocích přes chodbu slýchává.
Jen jak vločka, když dopadne ne teplé místečko,
v pár kapek vody ihned se promění,
tak ty, jen zastudíš na srdíčku,
a pak rozpustíš se jak vlažný sen.