(Skalsky Pavel, 19.01.2010, basne)
Jak tygři šavlozubí
jako zlo vymačkané z tuby
myšlenky divné vrhají se na mě
já ocitám se v jejich černočerné tlamě.
Možná jen šelest vánku
pozvání ke věčnému spánku
možná že nedostatek lásky
jen nepřítomnost milované krásky
to snad je co mne zhubí
když smrt se na mě zubí.
Jak květy zvadlé lásky
jak divně smutné zkazky
hadi co na nás syčí
bolest jež v prsou klíčí
zoufalství z nectnosti
jsou moje divnosti.
Podivně krásná víla
kéž by mou milou byla
snad by mě zahubila
o tom má duše snila
jsem jako šílený
jsem na prach spálený.
Spálený ohněm lásky
ke květu sedmikrásky
která v mém srdci klíčí
když bolest z hrudi křičí.
Podivná lásko moje
proč jen jsme jako stroje
proč zakrýváme city
jak slzy jež jsou smyty.