(Manik, 07.12.2005, basne)
Tupá kosa hlavy stíná,
časy budoucí minulost věští,
pomníky padlých pokryla špína,
rozbité náhrobky a mrtvé štěstí.
Překrásná žena oděna v bídy šat
válečným polem jen stěží kráčí,
lidé jsou zvířata, nenávist stať,
své roucho závěr v krvi smáčí.
Netřeba králů v jejichž myslích míru není,
pro lásku dávno nemají pochopení
a chtějí půlnoc v poledne.
Pár věrných modlí se, kéž krev se v milost změní,
láska z mrtvých zrodí se, neupadne v zapomnění
a černá v duších vybledne.