(Anjobi., 03.02.2010, basne)
Čekala
na soumrak,
čekala,
až krajina se setmí.
Vlasy rozevláté,
vystupoval tiše ze tmy.
Jako jiskra v srdci stmívání.
Ten,
co nebojí se sudby,
před osudem se nesklání.
Jizvy z časů,
co nepřály mu štěstí,
na rukou
řetězy splínů, zklamání.
...
Pak cítila,
jak slunce svoji tvář již přiklání.
Nastávalo rozednění.
Cítila,
že odejde – jen do setmění.