(Andrea de Taverne, 15.12.2005, basne)
NEMOC
Slunce zapadá a řeka šumí jako hlasy,
blíží se setmění, tak vzpomínám na staré časy,
dívám se do dálky, zpívám svou píseň,
jsem opět sama a trápí mě tíseň
Cítím chlad a mám divný pocit,
že nebudu šťastná, však nechci jen soucit,
chci úctu a lásku, vřelost a cit,
ne jenom slova ostrá jak břit
Chci cítít důvěru, oporu v muži,
nestačí jenom, že koupíš mi růži,
chci jenom obejmout, cítit Tvé bezpečí,
věřit, že láska Tvá nemoc mou vyléčí
Ty ses však polekal a teď jsem sama,
dopis jsi zanechal, však není to drama,
umřu i bez Tebe, jsi pouhý zbabělec,
však já to překonám, nemoc je vetřelec
Mám sice strach, ale tak už to chodí,
kdo jenom naříká, sám sobě škodí,
nemoc je zákeřná, však já ji překonám,
nebudu na dně dokud ještě dýchám