(Jan Václav Znojemský, 27.04.2010, basne)
Tmavomodrá prostěradla vlají na poplach
že vám v hlavě chybí serotonin
a vše vidíme až přespříliš tmavě
a ta samotná prostěradla
i ty lavičky na kterých sedáváme
i ty cesty po kterých chodíváme
a i ty rozkvetlé louky a stráně
které nám připadají černobíle a rezavé
a přes veškerou svou krásu
nám připomínají
již tolikrát ztracené naděje
To bývaly časy
ale všechno se mění
a i my jsme se změnili.
Všechny ty časy
Všechny ty minuty a vteřiny
Pro extázi té dané chvíle
radosti
Však platné jen zlomek okamžiku
Je čas napravit poklesky mysli
porvat se s vlastní minulostí
a s klopýtáním přes vlastní překážky
z vlastních cest
a vrátit se na správnou pěšinu životem
bez spěchu, bez shonu
však hned.